Lítost jsem si zakázal…

… protože to by byl člověk pořád v depresi 

Nejen o opeře, baletu, penězích a rekonstrukci budovy Státní opery 

Rozhovor s ředitelem Národního divadla v Praze Janem Burianem

Před nedávnem jste zveřejnili dramaturgické plány jednotlivých souborů na příští sezonu, ve spojené Opeře s výrazněji vyšším počtem premiér než v této sezoně. Jak jste na tom s rozpočtem na letošní a výhledem na příští rok, od kterého se to odvíjí?

Donedávna ještě probíhala jednání o tom, jaký letošní rozpočet opravdu bude. A tím se odvolávám i na koncepční materiál, který jsme zveřejnili – i teď se znovu ukazuje, že současný systém financování je pro divadlo, a operu zvlášť, zcela nevhodný. Co se týká rozpočtu na příští rok a několik dalších let, tak připravujeme rámcový finanční plán. Myslím, že co se financí na provoz týče, schopni jsme pracovat s tím, co má Národní divadlo k dispozici teď, nebo s nějakým mírným navýšením…

… to je přibližně ten samý objem peněz na provoz, jaký mělo Národní divadlo loni?

Ano, to je ten samý objem, jako byl loni na konci roku. Máme přitom dvě, tři priority, o kterých si myslíme, že hoří, bez ohledu na čtyřletý finanční plán.

První prioritou je dofinancování mezd kolektivních těles, kde je situace vážná. Tam jsou průměrné platy velice nízké, pohybují se kolem třiadvaceti tisíc. Zatímco u odměňování v činohře nebo u sólistů opery a baletu jsme schopni mzdovou situaci stabilizovat a řešit v rámci stávajícího rozpočtu, tedy aniž by nám někdo na to musel přidávat, u kolektivních těles se bez pomoci z vnějšku neobejdeme. V orchestrech je ale dvě stě padesát a ve sborech přes sto deset lidí, tam už peníze na úpravu platů z vnitřních zdrojů neseženeme. Máme přitom strategickou představu, že třeba v orchestru by se průměrný plat měl dostat na sedmdesát pět procent úrovně České filharmonie. To rozhodně neznamená, že by naši muzikanti byli horší, ale jsme realisté.

O jakém časovém horizontu zvýšení platů u kolektivních těles mluvíte?

Samozřejmě byl bych rád, kdyby to byl příští rok, ale řekněme do dvou let. To si myslím, že by bylo pro stát přijatelné. V České filharmonii je dneska u muzikantů průměrný plat přes čtyřicet šest tisíc, jak víme…

A u vašich lidí v orchestrech jste teď na jaké úrovni? Kolik procent zbývá do těch zamýšlených pětasedmdesáti?

Teď jsme na úrovni tak poloviny, čili zbývá pětadvacet procent.

Když už jsme u platů: srovnání platových poměrů ve Státní opeře a v Národním divadle u kolektivních těles už proběhlo?

To proběhlo. Průměrný plat je nízký, ale už je v obou orchestrech i sborech alespoň srovnatelný. Liší se o stokoruny, ale už to není rozdíl třeba dva tisíce. To se nám srovnat podařilo, ale je to maximum toho, co jsme schopni udělat.

Mzdové fondy na nová místa v Baletu už máte?

To už je konečně vyřízené. Sice teprve pár týdnů, ale od Ministerstva kultury jsme oficiálně zvýšení mzdového limitu už dostali…

… přesto, že byl Balet spojený, resp. rozšířený už od ledna loňského roku?

Ano, přesto, že jsme to dojednali už s předsedou minulé vlády… Ale už to vyřízené je, nicméně v nynějším rozpočtu jsou ještě nějaké další problémy, které zatím zveřejňovat nechci, stále totiž věřím, že se s Ministerstvem kultury domluvíme…

To byly tedy mzdy. A ta druhá priorita?

Druhou prioritou je vyřešení kauzy budovy Themosu. Což je dlouhodobý problém, který určitě znáte…

Ideální stav podle vás by byl jaký?

Ideální, řekněme spíš normální stav předpokládá navrácení oné části budovy zpět Národnímu divadlu, protože ten objekt je postavený jako jeden provozní a technický celek…

… pardon, jenom pro úplnost: prosím připomeňte čtenářům, o kterou část přesně jde…

Je to ta prostřední část. Provozní zázemí Národního divadla na takzvané piazzetě se dělí na několik částí: jednou je technické podzemí, kde jsou různé technologie, pak to je podzemní parkoviště, dále takzvaná provozní budova, kde jsou administrativa a zkušebny – to je část hned vedle Národního divadla, ta, kde jsou pokladny, a pak je to Nová scéna. No a dotyčná část, o kterou se vede spor, je objekt mezi Novou scénou a provozní budovou…… tedy objekt, kde v přízemí dřív fungovala restaurace.

Ano. My velmi stojíme o to, aby se tento objekt vrátil Národnímu divadlu, nicméně firma, která objekt vlastní, je v této chvíli v insolventního řízení. A my bychom velmi stáli o to, aby se nám v rámci insolventního procesu tu budovu podařilo získat zpátky. Což nebude možné jinak, a to říkám otevřeně, než odkoupením té budovy zpět. Žádný jiný nástroj na to není. Nám by se tím podařilo vyřešit především problém chybějících zkušeben, jejichž zoufalým nedostatkem Národní divadlo trpí. Máme jednu jedinou zkušebnu, o kterou se při přípravě inscenací pro scénu Národního divadla dělí všechny tři soubory. Čili nemáme, kde nové premiéry připravovat, což je v tomto případě úplně největší problém. Samozřejmě, že to pak s sebou nese nějaké další finanční náklady, protože si musíme prostory pronajímat mimo divadlo, například Opera v Bohnicích… Ne všechno se dá zkoušet ve Státní opeře, dekorace se musejí převážet, a tak dál, a tak dál…  Takže to je druhá priorita, kterou bychom rádi vyřešili řekněme do roka a půl.

Restauraci byste zachovali?

Spíš bychom tam udělali zkušebny, restaurací je tady myslím dost.

A třetí priorita?

Třetí prioritou je samozřejmě rekonstrukce Státní opery. To ale není věc rozpočtu na příští rok. V této chvíli máme od Ministerstva kultury peníze na projekt, ten je vysoutěžený, smlouva s projektantem podepsaná, takže rekonstrukce Státní opery se začíná projektovat. Kdy přesně samotná rekonstrukce proběhne, přitom potřebujeme vědět velmi rychle. V dramaturgii totiž dnes připravujeme tituly už na rok 2016. Pokud by rekonstrukce Státní opery měla začít řekněme v létě 2016, tak to do dramaturgického plánu bude mít přímý dopad – čili musíme naplánovat menší inscenace, které bychom mohli hrát ve Stavovském divadle, na zájezdech, v jiných prostorách… To všechno se musí nasmlouvat, bude to mít spoustu praktických důsledků… Čili současný přibližný odhad, kdy by rekonstrukce Státní opery mohla začít, je za dva roky?

Nejbližší možný termín je sezona 2016 až 2017.

Na jak dlouho to bude?

Aby rekonstrukce nebyla zbytečně drahá, měla by se stihnout pokud možno během jedné sezony. Když to bude za čtrnáct měsíců, budeme šťastní. Musíme ale počkat, až bude hotový projekt, protože bez projektu a bez následné soutěže se to přesně říct nedá. Náš požadavek v zadání projektu ale je, že rekonstrukce má proběhnout během jedné sezony.

Aspoň ve stručnosti – co všechno chcete rekonstruovat?

Půjde o kompletní rekonstrukci Státní opery včetně celého zázemí, poslední celková rekonstrukce tam byla v letech 1967 až 1973. Teď se bude týkat veškerých sítí, veškerého technického zařízení, tedy vody, elektřiny, odpadů, topení, vzduchotechniky, celého zázemí, výměny oken, tepelné izolace, podlah, dveří a tak dále.

Jevištní technologie?

Jevištních technologií se týká samozřejmě také.

Myslíte, že se toto všechno stihne za rok?

Odborníci říkají, že se to dá stihnout za čtrnáct měsíců. S tím, že některé práce děláme už teď, kdy jsme třeba rekonstruovali zvukové zařízení. Ale všichni odborníci doporučují rekonstrukci udělat najednou, v jedné etapě, ne postupně, protože to by ji prodražilo. Samozřejmě, naším zájmem je udělat rekonstrukci Státní opery co nejdřív.

To tedy byla Státní opera. Takže s výčtem priorit jste u konce?

To byly tři věci, které bez ohledu na střednědobé finanční plány je nutné vyřešit rychle…

Když už jste mluvil o rekonstrukci Státní opery, co Nová scéna? Ta přece úpravy potřebuje také…

Co se Nové scény týče, ve spolupráci s vedením všech souborů jsme připravili zadání, co si od Nové scény vlastně představujeme, co by měla splňovat. Teď se chystáme oslovit čtyři, pět architektů, kteří by měli vypracovat studie proveditelnosti a řešení. Pak také Ministerstvo kultury musí jasně říci, že rekonstrukci Nové scény akceptuje, a musí na ni také být zajištěno finanční krytí. Ten projekt by neměl být zas až tak moc finančně náročný. Rozhodně bychom byli rádi, aby rekonstrukce Nové scény následovala po rekonstrukci Státní opery.

A do té doby na Nové scéně jak Činohra, tak i ostatní soubory – Opera a Balet – budou schopny aspoň nějak provizorně existovat? Při tom nevyhovujícím technickém vybavení?

Musejí tam existovat, všechny soubory tam budou mít v příští sezoně nějakou premiéru. Samozřejmě by byl nesmysl tam nehrát. Je tam pochopitelně nějaké dramaturgické omezení, ale není to nejhorší divadlo… To jsou horší divadla, do kterých se chodí…

Když se vrátím zpátky k rozpočtu, konkrétně k příští sezoně v Opeře: Na jedné straně mluvíte o v podstatě stejných financích, jako byly v předchozích letech, ale na straně druhé má v příští sezoně být namísto dřívějších čtyř hned osm operních premiér. Logická otázka: Kde na ně vezmete? Nebo se snad donedávna špatně hospodařilo a teď to najednou jde?

Já už se nechci vracet do minulosti…Ale to přece byla snad nejpalčivější věc v opeře, že se nedělaly premiéry…

Já vám rozumím, jen už nechci nikoho moc napadat… Myslím, že divadlo, když hledá úspory, tak je má hledat jinde než v rušení premiér. To je náš nejdůležitější úkol zkoušet nové věci a nabízet je divákům. Divadlo, které nezkouší, je mrtvé. Rušit premiéry, to je až to úplně poslední řešení. Opravdu nejsem příznivcem strategie, že když potřebujeme ušetřit nebo když nám něco v rozpočtu škrtnou, tak to vyřešíme tím, že zrušíme premiéry…

… ale rušilo se tu ještě nedávno premiér hodně, ve všech souborech…

Rušilo se pozdě. Tím jsem řekl dost jasně svůj názor. (smích) Většinu práce na premiérách přece jenom odvádějí zaměstnanci divadla. Muzikanti, sbor, to jsou ty hlavní náklady…

Tady ale jde spíš o náklady na výpravy, autorská práva…

Výpravy, to je věc režimu. Je to také věc domácích režisérů, kterých je teď větší podíl, všechno se dá dělat za rozumnější peníze… Národní divadlo sice nemá tolik peněz jako Vídeň, ale zase ve srovnání s regionálními divadly přece jenom slušný rozpočet má. A při troše rozumného hospodaření, co se týče výroby dekorací, kostýmů a honorářů za nové inscenace, je schopné většinu prostředků pokrýt, samozřejmě s pomocí nějakých sponzorů, tržeb… Očekávám, že když budeme dělat nové věci, lidé budou zvědaví a budou k nám více chodit.

Zeptám se jinak: Finanční rozpočet na operu je stejný, jako byl v předchozích letech, nebo je větší? Myslím tím součet rozpočtu opery Národního divadla a Státní opery…

To vám teď neřeknu. Ale můžu vám ukázat tuto tabulku (podává z pracovního stolu papír s tabulkou):  Když se podíváte na výši celkového příspěvku na provoz Národního divadla od roku 2009, tak když v roce 2009 byl 651 426 tisíc, tak vzhledem k inflaci by loni musel být ve výši 705 738 tisíc a nikoli 626 013 tisíc. Čili jde o reálný propad 80 milionů korun během čtyř let. A pro rok 2014 tady je jenom 595 000 tisíc…

Myslíte si snad, že na toto Ministerstvo kultury uslyší a ještě letošní rok vám příspěvek na provoz podle této tabulky dorovná?

Letošní rok Národnímu divadlu stačí, když mu Ministerstvo kultury nechá rozpočet, který mu slíbilo loni v červnu, my s tím vyjdeme…

Zpátky ale k tomu, od čeho jsme utekli: Kde jste pro novou sezonu na ty čtyři premiéry navíc v Opeře vzali?

Národní divadlo má k dispozici prostředky, které se tady nějakým způsobem rozdělovaly a někde končily. A my jsme teď provedli změny, aby maximum prostředků šlo do nové tvorby, do nových inscenací. Samozřejmě, počítáme i se zvýšenými výnosy jak ze vstupného, tak ze sponzoringu, hledáme další úspory. Vypsali jsme například výběrové řízení na prodej vstupenek. Očekáváme, že zlepšený systém přinese úsporu v jednotkách milionů korun, a to už je jedna velká inscenace. Chystáme reorganizaci personální, chystáme reorganizaci technického provozu a vše, co uspoříme a zefektivníme, použijeme na nové inscenace. Co ale úsporami neumíme vyřešit, jsou vyšší mzdy…

Myslíte, že všechna ta opatření, která vedou k tomu, že je možné dělat premiér víc, by bývalo bylo možné zavést i v samostatné Státní opeře? Nebo tomu mám rozumět tak, že úsporná opatření a vyšší počet premiér jsou, respektive byly podmíněny spojením obou divadel?

(zhluboka se nadechnul) Státní opera byla podfinancovaná tak, že to byl dostatečně vážný důvod k tomu, aby se tam snažili šetřit, kde to šlo, to znamená včetně údržby budovy, včetně toho, že premiér bylo málo, aby výnosy byly co možná nejvyšší. A že už se to potom trochu stalo i zvykem. Kdyby tam byl jiný management, který by jednal pružněji, tak by se část problémů mohla vyřešit. Ale tím, že se stali součástí Národního divadla, že ta spojená organizace je větší, a proto samozřejmě umí nějaké věci zefektivnit, věci typu doprava, skladování, obsluha, údržba, servis a tak dál, tak tím se přece jenom nějaké prostředky našly na to, abychom nakonec měli i na ty nové inscenace. Já neříkám, že to stačí. Já se snažím hlavně vyrovnat s tou situací, která v tuhle chvíli je. Myslím, že takto je to pro Státní operu lepší, respektive pro soubor Státní opery. Neříkám přitom, že současný stav je ideální. Vy jste zkraje roku, zároveň s předáním koncepčního materiálu na Ministerstvo kultury, zveřejnili cílový stav, ke kterému byste chtěli směřovat a který je závislý na legislativních změnách. Jde o přeměnu příspěvkové organizace na veřejnoprávní instituci, osamostatnění jednotlivých souborů, respektive přechod na organizaci holdingového typu. Co se bude dít do té doby, než zmiňovaný cílový stav potřebné legislativní změny umožní? Myslím tím třeba Operu: když jste nastupoval, tak jste – myslím v jisté nadsázce – řekl, že nevíte, jestli orchestr má být v Opeře jeden nebo jestli mají být tři. Teď předpokládám už jasno máte?

Nevidíme důvod, proč neudržet současný rozsah operní produkce. Hrajeme nějakých čtyři sta operních představení ročně, návštěvnost máme přes sedmdesát procent. Když budeme mít jenom jeden orchestr, budeme hrát polovinu a poloviční budeme mít tržby. To by v této chvíli nemělo žádný efekt. Navíc tady nejsme od toho, abychom likvidovali část operního repertoáru.

Samozřejmě v rámci organizačních změn Národního divadla tu instituci a její strukturu maximálně k onomu přechodu na novou právní formu chceme připravit. Jinými slovy: počítám například, že od nové sezony, nejpozději od nového roku bude část technického provozu – jevištní techniky a obsluha jevišť – převedena pod ředitele Opery, Činohry a Baletu. Že postupně začneme budovat jednu servisní organizaci, která bude mít novou strukturu… Nejméně na rok a půl máme v tomto směru hodně práce. Jde o přeorganizování kompetencí a některých služeb, o to, co divadlo bude poskytovat centrálně a co si jednotlivé soubory budou dělat samy. Jde o desítky tisíc činností, které se netýkají zdaleka jen jevištní techniky, ale i marketingu, personalistiky, účetnictví a tak dál…

Abychom téma opera uzavřeli: větu, že Praha potřebuje dva operní soubory, které je taky reálné ufinancovat, byste tedy podepsal?

Já bych ji podepsal, protože poptávka tu bezpochyby je, a myslím, že má obrovský rozvojový potenciál. Něco aktuálního: o spolupráci při dalším zkvalitňování chodu Opery jsme požádali organizaci Opera Europa, jejíž experti – Nicholas Payne, předseda, který byl ředitelem jak English National Opera, tak i Covent Garden, dále marketingová ředitelka z Covent Garden, výkonný ředitel z Oslo a ředitelka z Volks Oper – byli na konci dubna dva dny v Praze. Probírali jsme s nimi a radili se o řadě věcí: měli jsme připraveny kompletní podklady o financování, počty lidí, premiér, jak hrajeme, jaká je obsazenost, typy titulů, náš střednědobý plán, také již zmíněnou koncepci, kterou jsme předávali na Ministerstvo kultury… Výstupem tohoto a dalších plánovaných bilaterálních jednání by mělo být doporučení, co s Operou dál ve střednědobé perspektivě. To už by měly být docela konkrétní věci: například jak má být strukturovaný sólistický soubor, v jakém má být počtu, jaký má být podíl hostů, ale i jak by měly vypadat marketingové metody, jakým způsobem stavět tvůrčí kooperace s jinými divadly a podobně. Oni mají velký zájem nám pomoci, protože vnímají Prahu jako město s obrovským kulturním potenciálem, zejména v oblasti vážné hudby a opery. Při neformálních debatách vždy padá příklad Vídně, jak tam před deseti patnácti lety začali kulturu stavět do popředí turistického ruchu a jak se jim podařilo obrátit právě směrem ke kultuře důvod návštěvy Vídně.

Za tu dobu, co v této ředitelně sedíte: s čím jste v Opeře nejvíc spokojený a co vás naopak nejvíc štve?

(smích) Mám upřímnou radost z toho, že jak Tannhäuser, tak i Liška jsou myslím dobrá, kvalitní představení, kde naši lidé ukázali, že jsou schopni inscenaci udělat na kvalitní hudební úrovni, že to je v silách umělců, kteří jsou tady zaměstnaní. To si myslím, že je pro mě to nejdůležitější, a upřímně říkám, že to převažuje všechny ostatní starosti. Na druhou stranu: při svém nástupu jsem si řekl, že si nebudu rok na nic stěžovat a nebudu moc přemýšlet o tom, co mě štve nebo neštve. Jsem v nové práci, učím se to, teď přitom přece jen už vím, co je nutné řešit …Přece jen, jste zkušeným divadelním manažerem, takže: Co je podle vás nutné nejen v Opeře řešit?

Co se týká Opery, tak to je třeba organizace práce, způsob odměňování, který byl strašně složitý a pořád ho máme zbytečně složitý, smlouvy, jaké uzavíráme. Zrovna teď děláme kompletní revizi smluv, se všemi inscenátory, protože my jsme někdy ve smluvních vztazích opravdu jako chudý příbuzný. Národní divadlo je producent, který do inscenací vkládá obrovské prostředky, a při vší úctě ke všem tvůrcům – a já jsem povoláním režisér, tak vím, o čem mluvím – ten vztah musí být vyrovnaný. My se nemůžeme dostat do situace, že si objednáme inscenaci a pak už nemůžeme dělat nic jiného než se dívat, jak stojí šestkrát tolik, než kolik jsme původně plánovali. Prostě v každém normálním světě musí i režisér, který vytváří hmotné dílo, mít nějakou spoluzodpovědnost za to, že to hmotné dílo je realizovatelné. A to jsou věci, které mě štvou, když vám to řeknu upřímně. Opravdu upřímně štvou, protože vidím, že to po dobrém nejde, že spousta lidí si myslí, že Národní divadlo má oproti ostatním hodně peněz a že si proto všechno může dovolit. A pak je to spousta drobností: systém pronajímání Národního divadla, cenová politika… My nemůžeme dotovat desítky společenských akcí a koncertů ročně, kromě toho, že máme hrát divadlo a mít nějaké tržby. To se snažíme změnit, to samozřejmě bolí, protože pořadatelé byli zvyklí na nadstandardně mírné podmínky…

Mluvíte o Nové scéně?

Nemluvím jenom o Nové scéně. Já jsem pro, ať se tady pořádají Ceny Thálie a nevím co všechno možné, ať tady probíhají Struny podzimu – a to teď nemyslím zle vůči nikomu, to zrovna jmenuji akce, za které jsem rád a které sem patří. Ale musíme mít nějaké odpovídající partnerské podmínky.

Podobně bych mohl vyjmenovat desítky dalších věcí. Musíme naladit vztah s naším zřizovatelem, protože zdaleka nejsme tam, kde bychom měli být. Potřebujeme stabilitu a podporu, nemůžeme se do dubna dohadovat o tom, jaký máme od ledna rozpočet.

Když obrátím pozornost Balet. Jak jste spokojený se spojeným, respektive rozšířeným souborem Baletu? Zpětně vzato, myslíte si, že to byl šťastný krok?

Myslím, z hlediska Národního divadla, že fúze se povedla. Proběhla bez nějakých dramat a problémů. Ten soubor se nesporně zkvalitnil, je to vidět na výsledcích. Já se podobně jako v Opeře snažím radit s lidmi, kteří tomu rozumí. Samozřejmě jsem pozval na návštěvu Prahy Ivana Lišku, dlouholetého a úspěšného šéfa Bavorského státního baletu, který tady několik let nic neviděl, který mi to, co jsem řekl, opravdu potvrdil…

Mimochodem: Ivan Liška bude v Mnichově končit. Nabízel jste mu nějaké místo?

To vám neřeknu, ale bohužel nechce. (smích) Ale nicméně jsme se domluvili, že mně ve spoustě věcí poradí, že bude věci sledovat a tak dál… Rozumí tomu, fandí českému baletu, má obrovský přehled, který já samozřejmě nemám… Ale potvrdil mně, že náš soubor se zkvalitnil. Je to vidět i na zájmu, Balet opravdu je úspěšný, co se týká divácké návštěvnosti, nadprůměrně a nadstandardně…

Má ze všech souborů nejvyšší návštěvnost, je to tak?

Ano, má. Ale zase nedělá čtyři sta představení jako opera. V tomto já nerad srovnávám. Národní divadlo má mimo jiné uvádět současné české hry a to je se zájmem například o Louskáčka nesrovnatelné. Abych ale byl spravedlivý vůči Baletu a hlavně Petru Zuskovi: on tu fúzi zvládl, přišli sem kvalitní lidé, podařilo se nám dořešit jejich mzdy, spojený Balet funguje.

Samozřejmě, je tu také nějaká obecnější otázka, která se ale netýká jenom Národního divadla jako takového: proč hlavní město Praha nepodporuje ani operu, ani žádný taneční soubor? Já tomu jako divadelník nerozumím, proč nejbohatší město v republice nedává ani korunu dotace do operního provozu a dokonce ani do tanečního ne. Myslím si, že je to docela absurdní. Do opery a na balet chodí hodně Pražáků, tak proč na to hlavní město nepřispívá, a přitom třeba Opava tamnímu divadlu ano? Tomu opravdu nerozumím…

Ještě k Baletu: Petru Zuskovi končí příští rok smlouva. Počítáte s ním dál?

S Petrem o tom jednáme, měli jsme na toto téma několik rozhovorů. V této chvíli je to tak, že já osobně velmi oceňuji jeho práci, podobně jako Michala Dočekala, protože to je identická situace. Petr dostal nějakou nabídku, na nějaké pokračování spolupráce, a v této chvíli si vše rozmýšlí, protože i on sám musí vědět, kam jeho kariéra bude směřovat. To asi není nic tajného…

Jak to vypadá ve vašich plánech dál s Laternou magikou?

No… (pauza)

Zarazil jste se…

Laterna magika v této chvíli funguje s nějakými třemi zaměstnanci…Jsou tam ale přece externí smlouvy…

Jsou tam externí smlouvy, tančí tam lidé řekněme z trhu práce, někteří tam občas pomáhají i z Baletu. Pro příští rok plánujeme premiéru…

Návštěvnost se zvedla, tuším.

Návštěvnost je slušná, jak na co, ekonomicky ten soubor funguje dobře. Myslím, že chvíle, kdy na to bude možné odpovědět, je, až se nám upřesní projekt Nové scény i z hlediska rekonstrukce, tak jak jsme o tom mluvili. Ještě bych ty úvahy o budoucnosti Laterny magiky odložil.

Takže váháte nad tím, jestli Laterna magika má do budoucna smysl?

Laterna magika jako divadelní výrazový prostředek, který byl unikátní v propojení médií a živého divadla, živých tanečníků a někdy i herců v padesátých letech, je dneska běžnou součástí vyjadřovacích prostředků divadla. Já jsem viděl třeba před měsícem v Covent Garden inscenaci Dona Giovanniho, to byla Laterna magika použitá v praxi, absolutně sofistikovaným a krásným způsobem. Čili dnešní divadlo principy Laterny magiky už dávno zapracovalo, dneska jsou všechny ty technologie běžně dostupné. Neskrývám, abychom mluvili na rovinu, že je to věc k debatě. Samozřejmě, že to má nějaké cesty, které ale vyžadují nové technologie a razantně jiný přístup. Na to ale my v této chvíli nemáme ani síly, ani prostředky. Pro nás je teď větší prioritou udělat pořádný operní repertoár, umožnit Činohře dělat soudobé věci, Baletu pozvat nějakého choreografa ze zahraničí. To všechno má zatím větší efekt. A obecně dodávám: v Praze je devadesát divadel, Národní divadlo nemůže hrát roli jako za národního obrození, nemůže dělat všechno. My musíme dělat hlavně velké divadlo na velkých jevištích. To je to hlavní.

Závěrem: od té chvíle, co jste tady v ředitelně Národního divadla usedl, kolik situací bylo, kdy jste zalitoval, že jste do toho šel?

To je hezká otázka, děkuji vám za ni…

Neříkejte, že jste nezalitoval ani jednou.

To vám v žádném případě neříkám. Já jsem si to naštěstí zakázal. (smích) Jako už trošku zkušená osoba jsem věděl, že ty situace přijdou. A dokonce vám musím říct, že mám takovou obranu: že vždycky ráno, když sem jdu, říkám: Děláš to dobrovolně.

Emoce si ale nezakážete. Takže – kolik takových situací, kdy jste svého příchodu do Národního divadla zalitoval, bylo?

Denně tři? (smích)

A drží vás to dlouho? Lítost, že jste se…

Ne ne ne, to není lítost, to je někdy naštvání. Ale víte, já jsem se nějak rozhodl, a hodlám tady udělat maximum proto, abych s tou situací pohnul tím směrem, který si myslím, že je správný… Když se mě ptáte osobně, lidsky, tak je to v průměru třikrát denně, že si říkám: Mám já to zapotřebí? To je ale úplně normální. Ale já jsem si to opravdu zakázal, protože to by člověk byl pořád v depresi…

Ta instituce je hrozně složitá, došlo tady k řadě fatálních neuvážených rozhodnutí, to je fúze Nové scény, Laterna magika, Státní opera, nevyřešený provoz, není projekt na Státní operu, není projekt na Novou scénu, není vyřešený Themos, nemáte letošní rozpočet… Těch vážných problémů je opravdu hodně a není to žádná legrace. A já jsem hrozně vděčný za to, že je moc dobrá spolupráce s uměleckými šéfy, se všemi. Jak s Michalem Dočekalem, tak s Petrem Zuskou, tak s Petrem Kofroněm, se Sylvií Hroncovou. Ne že by se tady všichni vzájemně milovali, ale vznikla přece jenom atmosféra, že lidi si jeden druhého váží a jsou schopni spolu dělat. Ne, že si nenadávají, nadávají si třikrát denně, protože soubory tady bojují o každou vteřinu zkoušky na jevišti. Ale to si myslím, že je dobře. Že tady mezi námi je nějaký vzájemný respekt, když už ne úcta. To jsem rád. Samozřejmě, že třeba v provozu divadla je spousta takových těch pracovních návyků, které, jak se s oblibou v Národním divadle říká, se vytvořily historicky…

… To je ale v divadle všude.

Je to v divadle všude… Často jsou to drobnosti, které vám komplikují život. Od procesu předávání dekorace do výroby až po to, jak se staví zkoušky. Můj dojem v Národním divadle ale je, že jak je to tady velké, tak někdy společná vůle po té nejlepší inscenaci, která vlastně má být přítomná v duchu celého divadla každý den, je tady řekněme slabší, než je tomu v menších divadlech. A to víte, že vás to jako divadelníka trápí. Já vím, že to tady nemůže být jako třeba v Dejvickém divadle, kde jsou všichni jedna parta. Od rekvizitářů až po nevím koho… Ale nějaké větší míry vášnivější vzájemné kooperace je tady v Národním nutné mezi jednotlivými složkami divadla dosáhnout. Protože ono je to pak na těch inscenacích vidět.

Ať se vám to podaří. Děkuji za rozhovor.
Jan Burian (1959) je ředitelem Národního divadla v Praze od srpna 2013. 

Foto Jakub Fulín, boss, archiv, ND Praha