Louskáček ve Vídni a Don Quijote v Mnichově

Cesty za baletem (3) - občasník z domova i zahraničí. Při lednovém baletním putování jsem zavítal v sobotu 6. ledna 2018 na představení Louskáčka ve Vídni a v neděli 14. ledna 2018 na dvě představení Dona Quijota v Mnichově.

Vídeň – Louskáček
Kolik existuje po světě verzí Louskáčka, se dá těžko spočítat. Verze hraná ve Vídeňské státní opeře od roku 2012 pochází od legendárního Rudolfa Nurejeva, který ji původně vytvořil roku 1967 pro Stockholmský královský balet.

Rudolf Nurejev v zásadě neopustil základní tradiční dějovou linii: příchod na vánoční slavnost – slavnost v bytě rady – Drosselmeyer daruje Kláře Louskáčka – souboj myší s vojáčky – proměna Louskáčka v Prince a jeho odjezd s Klárou do pohádkového světa – tanec sněhových vloček – Klára a Princ v kouzelné říši – probuzení Kláry. Přesto se „dopustil“ několika specifických úprav.

Jak je u Nurejeva obvyklé ve všech jeho inscenacích klasických baletů, vždy si zvýraznil role, které sám tančil. Protože v Louskáčkovi nebylo zase až tak možné přidat Princovi více vystoupení, Nurejev velmi neobvykle spojil role Drosselmeyera a Prince v jednu. Nejdříve hrál Drosselmeyera a pak se proměnil v Prince. A tak to již v jeho verzi zůstalo.

Druhá neobvyklá věc je děj ve druhém dějství po přestávce. Nejdříve se objeví Princ s Klárou v otevřené krajině, ale pak se děj zvláštně (až nepochopitelně) vrací do obývacího salónu, kde Klára sleduje z křesla tance „národů“ a pastorále, navíc je překvapena podivným rejem masek. Až s květinovým valčíkem se děj ocitá v kouzelném zámku. A ještě jedna zvláštnost. Role Kláry (i jejích sourozenců) je od počátku tančena dospělou baletkou, není tu žádná proměna z dívenky v dospělou osobu. Je tedy trochu podivné vidět dospělou představitelku Kláry v prvním dějství v jinak dětském společenství.

Nurejevova verze tedy není zcela obvyklá, na druhou stranu to není úplné překopání děje, které známe například od Youriho Vàmose. Tanec sněhových vloček, květinový valčík a pas de deux Prince a Kláry jsou představeny na vysoké úrovni. Co se týká pas de deux, je asi jedno z nejtěžších v louskáčkovských inscenacích. Natascha Mair a Leonardo Basílio se ho zhostili bezchybně. Scéna a kostýmy (Nicholas Georgiadis) jsou na odpovídající úrovni, hlavně scéna tedy nenaplňuje častý vídeňský scénář téměř prázdných jevišť. Nurejevovu verzi uvedl na scénu Vídeňské státní opery současný šéf baletu Manuel Legris v říjnu 2012.

Manuel Legris, žák a velký obdivovatel Nurejeva, uvádí často ve Vídni Nurejevovy verze klasických baletů. Ale při vší úctě k Nurejevovi myslím není správné uvádět balety výlučně pod jeho jménem „Rudolf Nurejev – Louskáček“ (nebo nyní na březen se chystá „Rudolf Nurejev – Raymonda“). Rudolf Nurejev není tvůrcem těchto baletů, je jedním z jejich inscenátorů a režisérů. Bylo by tedy správné psát „Petr Iljič Čajkovskij – Louskáček v choreografii a režii Rudolfa Nurejeva“. Je to zas obrácený případ nepatřičného informování, než je například v Brně uvádění jedné inscenace pod názvem „Petr Iljič Čajkovskij – Black and White“, o čemž byla na stránkách Opery Plus velká diskuse před dvěma lety (všechny texty včetně komentářů najdete v archivu Opery Plus zde). Bohužel, doba je zvláštní.

Mnichov – Don Quijote
I balet Don Quijote má více verzí. Je to dáno již tím, že choreografové a režiséři vycházejí ze tří základních verzí – moskevské z roku 1869 od Maria Petipy s hudbou Ludwiga Minkuse, jejich upravené inscenace v St. Petěrburgu roku 1871 a pozměněné verze od Alexandra Gorského z roku 1900 v Moskvě. Většina choreografů Dona Quijota ve dvacátém století i v dnešní době se při své práci právě odvolává na tyto tři verze. Často je ovšem velmi obtížné rozklíčovat, co si jaký choreograf a režisér vzal z jaké verze či dalších inscenací. Drtivá většina jich to v programech neuvádí a je jen na jejich svědomí pravdivost tvrzení „podle Petipy a Gorského“.

Také americký choreograf Ray Barra (narozen 1930), který inscenoval Dona Quijota v Mnichově, píše „podle Petipy, Gorského a tradice“, ale tím to končí. Zmínil bych se alespoň o tom, v čem se Barrova inscenace zásadně liší od inscenací uváděných v posledních letech v Česku (Státní opera Praha 2012 – Slavický/Vláčilová, recenze z obou premiér Opera Plus přinesla zde a zde; Moravské divadlo Olomouc 2016 – Vláčilová, recenzi najdete zde).

Ray Barra část role Kitri přiřkl Dulcinele; Dulcinela, Sancho Panza i Don Quijote jsou taneční role, ne jen mimické; zcela vynechal cikánskou i loutkovou scénu; do snové scény (dryády) vložil několik variací na hudbu z jiných baletů. Jinak se Ray Barra drží základní linie: pracovna Dona Quijota – náměstí – větrný mlýn – snová scéna – krčma – náměstí (svatební scéna).

Tato Barrova inscenace měla původní premiéru v mnichovském Národním divadle již roku 1991, od té doby byla několikrát obnovena. V letošní sezoně na pět představení v lednu 2018. Rozhodnutím vedení divadla byla letos uváděna ne na hlavní scéně, ale v menším Prinzregententheater, bez živého orchestru jen s nahrávkou. Již roku 1991 byla pro inscenaci vytvořena úsporná „moderní“ scéna Thomase Pekneho, jen latě pobité oranžovými látkami a pár kusů nábytku. Vypadalo to, že pro letošní představení byla ještě více redukována a stala se nejslabším článkem baletu. Kostýmy (Silvia Strahammer) sice navozují dobový dojem, ale barevně jsou až “přeplácané”.

Naopak plusem mnichovského Dona Quijota jsou skvělá taneční vystoupení sólistů i celého baletního sboru. Ve dvou představeních v neděli 14. ledna vystoupily v hlavní roli Kitri Ivy Amista a Laurretta Summerscales. Laurretta Summercales se představila ve všech ohledech v nejlepším světle, v závěrečném pas de deux se její výkon bez nadsázky může označit za bravurní. Na omluvu slabšího výkonu Ivy Amista můžeme uvést, že se role ujala na poslední chvíli za onemocnělou Xenii Ryzhkovou. V roli Basila se výborně předvedli technicky mimořádně zdatní Kubánci Yonah Acosta a Osiel Gouneo. Bezchybně působily i Kristina Lind v roli Dulcinely a Prisca Zeisel v roli Mercedes. Za zmínku ještě určitě stojí dvě devatenáctileté debutantky, Italka Maria Chiara Bona a Brazilka Marina Duarte, jako přítelkyně Kitri a alternující v roli Amora.

Přes výborné taneční výkony nemohu označit celkový dojem z inscenace podobným slovem. Na mnichovském Donu Quijotovi je názorně vidět, že pokud taneční výkony nejsou doplněny kvalitní scénou, kostýmy, orchestrem a samozřejmě režií, inscenace celkově pokulhává. Kvalitní představení klasického baletu je souhrnem všeho řečeného a v tom má mnichovská inscenace Raye Barryho velké rezervy.

 

Petr Iljič Čajkovskij:
Der Nussknacker
Choreografie a režie: Rudolf Nurejev
Dirigent: Paul Conelly
Nastudování: Manuel Legris, Aleth Francillon
Nastudování dětských scén: Nathalie Aubin
Scéna a kostýmy: Nicholas Georgiadis
Světla: Jacques Giovanangeli
Wiener Staatsballet
Orchestr Wiener Staatsoper
Premiéra 7. října 2012 Wiener Staatsoper Vídeň
(psáno z reprízy 6. 1. 2018)

Clara – Natascha Mair
Drosselmeyer / Der Prinz – Leonardo Basílio
Luisa – Anita Manolova
Fritz – Richard Szabó
Der Vater – Andrey Teterin
Die Mutter – Franziska Wallner-Hollinek
Der Grossvater – Gabor Oberegger
Die Grossmutter – Gloria Maass
Der Rattenkönig – Andrey Kaydanovskiy / Zsolt Török
Der kleine Nussknacker – Trevor Hayden
Zwei Schneeflocken – Alice Firenze, Nikisha Fogo

www.wiener-staatsoper.at
***

Ludwig Minkus:
Don Quijote
Choreografie: Ray Barra, Marius Petipa
Scéna: Thomas Pekny
Kostýmy: Silvia Strahammer
Bayerische Staatsballett
Premiéra 22. prosince 1991 Nationaltheater Mnichov
(psáno z repríz 14. 1. 2018, 15 hod. a 19.30 hod. Prinzregententheater Mnichov)

Don Quijote – Erik Murzagaliyev
Sancho – Konstantin Ivkin
Dulcinea – Kristina Lind
Kitri – Ivy Amista / Laurretta Summerscales
Basilio – Osiel Gouneo / Yonah Acosta
Matador – Jonah Cook / Henry Grey
Mercedes – Prisca Zeisel
Camacho – Javier Amo
Manolo (Vater) – Norbert Graf

www.staatsoper.de