Lovci perel ve Wroclawi

Operní soubor v dolnoslezské Wroclawi připravil svým divákům vskutku pěkný předvánoční dárek. Divadlo každoročně uvádí jednu velkolepou operní superprodukci mimo svoji stálou operní budovu. Když zmíním tu poslední, byl to v loňském roce Verdiho Maškarní ples na bývalém olympijském stadionu. Jinak se tato velká operní představení realizují v takzvané Hale století. Zde byla realizována jako poslední z řady jiných inscenace Borodinova Knížete Igora na podzim roku 2012. ,,Jahrhunderthalle“ je veliký kruhový výstavní pavilon, postavený v roce 1913 architektem Maxem Bergem v době, kdy byla Wroclaw významným německým kulturním i hospodářským centrem. Bylo to ke stoletému výročí bitvy u Lipska, kde byl poražen císař Napoleon I. Realizace divadelních představení v tak velikém netradičním prostoru skýtá mnohé scénické možnosti, ale zároveň má četná úskalí. Jen šikovný inscenátor a scénograf umí dosáhnout efektu, jaký se od velkoprodukce očekává. Zatím se inscenátorům, kteří zde dosud předvedli svá pojetí operních děl, většinou vše více méně podařilo. Tyto produkce ovšem leckdy končí jako velkolepá pastva pro oči a vytrácí se tak smysl díla. Letošní Bizetova opera Lovci perel (Les pêcheurs de perles), nastudovaná samozřejmě ve francouzském originále ke sto padesátému výročí její premiéry v Paříži, splnila všechna očekávání. Dílo svým exotickým námětem a dějem umístěným na Ceylon by šlo jistě inscenovat jako bombastickou show. Režisér, zároveň scénograf a také autor světelného designu Waldemar Zawodziński z Lodže však nepodlehl zdobné okázalosti a podal vše odlišně na vyšší úrovni, mistrně a působivě. Základní dekorací širokého jeviště je symbolicky znázorněná dlouhá loď s několika stěžni s plachtami, které slouží jako projekční plochy a také výraznou měrou napomáhají navozování světelných nálad. O ty není v inscenaci nouze.Vlastní paluba lodi, situovaná v několika plánech, je vlastně jevištní plochou o poměrně velké hloubce, tak aby se vešly sbory. Z centrálního pohledu je však perspektiva daleko plošší a v některých momentech při zajímavém nasvětlení budí dojem orientálních stínových loutkových her. Režisér s velkým výtvarným citem zvláště ve hře se světlem podtrhuje přesně vyznění hudebních nálad Bizetova díla. Po obou stranách hrací plochy jsou umístěna plátna, na která se promítají kontinuálně detailní záběry pořizované televizními kamerami. Orchestr je klasicky umístěn před jevištěm. Pro tak velký prostor, ve kterém je umístěno okolo čtyř tisíc diváku, je potřebné umělé ozvučení. To bylo někdy na můj vkus až příliš intenzivní a vyznívající ve prospěch hlasů. Projevil se ale takový efekt, že bylo slyšet sebemenší vokální chybičku, kterou by v klasickém divadelním sále orchestr lehce překryl. Velká zvuková hutnost je dnes pro takové produkce samozřejmým doprovodným jevem. Ideální a velmi vyvážená je třeba amplifikace operních představení v rakouském Bregenzu, ovšem v otevřeném prostoru.

Opera líčící lásku dvou mužů – přátel k půvabné brahmánské kněžce Lejle má pouze čtyři sólové party, ale oplývá velkými sborovými i baletními scénami, jak bylo v tehdejší době pro velké opery obvyklé. Mladý Bizet napsal dílo speciálně pro hlasy, velmi těžké. Zřejmě skladatel v tehdejší době na náročnou interpretaci pěvce měl. Ředitelka wroclawské opery, dirigentka Eva Michnik (žákyně Hanse Swarowského ve Vídni), obsadila role převážně domácími pěvci. Pokud lze usuzovat podle premiérového představení, tak úspěšně. Snad nejtěžší pěvecký úkol má představitel Nadira. Jeho známá romance z druhého dějství Je crois entendre encore… v neuvěřitelně vysoké tesituře je vskutku úspěšně zvládnutelná dle požadavků skladatele jen velmi obtížně. Zdislaw Madej (mladý katolický kněz, který také vystudoval operní zpěv a často hostuje na wroclawském operním jevišti) má pěkně zabarvený příjemný tenor a svým způsobem se nelehkého úkolu zhostil docela se ctí. Ideálně ale byl obsazen hostující (ze zdejšího souboru vzešlý) Mariusz Godlewski. Dnes je snad nejlepším polským barytonem, s jakým může Wroclaw spolupracovat a také ho patřičně využívá. Znělý hlas, bezpečné výšky, to vše charakterizuje tohoto mladého pěvce, který se představil v roli Zurgy, přítele a soka v lásce k Lejle. Oba umělci se náležitě předvedli ve svém duetu ve druhém obraze. Jako chrámová tanečnice a kněžka Lejla se představila hezká a štíhlá, mladá členka souboru Joanna Moskowicz. Rozsah náročného partu zvládá, ale některé tóny se jevily možná trochu ostřejší. Nicméně je to do budoucna určitě perspektivní umělkyně. Poslední sólovou roli opery, náčelníka Nurabada, bezproblémově ztvárnil svým příjemným basem Marek Paśko. Dobře zněl velký sbor wroclawské opery pod vedením známé Anny Grabowske-Borys. O choreografii kompletního baletního souboru a pohybovou spolupráci sborů a statistů se postarala choreografka Janina Niesobská. Na celkovém kvalitním hudebním vyznění opery se samozřejmě podílel divadelní orchestr za vedení Ewy Michnik. Když porovnám toto představení s poslední velkou produkcí v Hale století, již zmiňovaným Borodinovým Knížetem Igorem, je ta současná živější a modernější. Samozřejmě Bizet a Borodin je hudba hodně rozdílná. Vřelý aplaus obecenstva byl pochopitelně zaslouženou tečkou za úspěšným představením. Po představení bylo zorganizováno milé setkání se všemi umělci podílejícími se na prezentaci díla. Závěrem ve mně vyvstává otázka, proč dvojnásobně větší hlavní město Praha není vůbec schopno podobnou akci uspořádat. Ale vlastně se není při současném stavu kultury v našem státě čemu divit. Aspoň že to není do Wroclawi až tak daleko.

***
Tauron Festiwal Operowy 2013
Georges Bizet:
Les pêcheurs de perles
(Poławiacze pereł)
Dirigent: Ewa Michnik
Režisér, scéna, světla: Waldemar Zawodziński
Kostýmy: Małgorzata Słoniowska
Projekce: Krzysztof Pańtak
Choreograf: Janina Niesobska
Sbormistr: Anna Grabowska-Borys
Sólisti, orchestr, sbor a balet Opera Wrocławska
Premiéra 8. listopadu 2013 Hala Stulecia Wrocław

Leila – Joanna Moskowicz (alt. Eliza Kruszczyńska / Anna Lichorowicz)
Nadir – Zdzisław Madej (alt. Victor Campos Leal / Nikolay Dorozhkin)
Zurga – Mariusz Godlewski (alt. Michał Kowalik)
Nourabad – Marek Paśko (alt. Plamen Kumpikov)

www.opera.wroclaw.pl

Foto P. Horník, M. Grotowski