Lucia di Lammermoor v Meiningenu se skleněnou harmonikou

Divadlo v německém Meiningenu o sobě dalo opět vědět, a to unikátním představením Donizettiho Lucie z Lammermooru. Südthüringisches Staatstheater Meiningen uvedl tuto slavnou operu o lásce, intrikách a lidské tragédii v hudebním nastudování šéfa orchestru Philippa Bacha a v režii svého intendanta Ansgara Haaga. Nová inscenace je mimořádná hned z několika důvodů. Režijním ztvárněním a návratem k původní Donizettiho partituře, v níž autor ve scéně Luciina šílenství napsal doprovodný part ke koloraturním kadencím nikoliv pro flétnu, nýbrž pro tehdy módní hudební nástroj – skleněnou harmoniku. A meiningenská premiéra ukázala, že Donizetti dobře věděl proč.

Přitom již samotná premiéra Lucie di Lammermoor 26. září 1835 v Teatro San Carlo v Neapoli se konala bez skleněné harmoniky. Ředitel divadla se tehdy nedohodl s hráčem na tento hudební nástroj na honoráři, dotyčný odmítl vystoupit a Donizetti musel přepsat jeho part pro flétnu. A v této podobě jsou také generace posluchačů zvyklé operu slýchat. Skleněná harmonika poté totiž zcela zmizela na zhruba sto osmdesát let z hudebního života. Až v roce 2003 upozornila nová kritická edice Donizettiho partitury na tyto skutečnosti. Od té doby také začala divadla pro tuto scénu skleněnou harmoniku častěji používat. Nyní ji takto uvedli meiningenští. Nelitovali nákladů a nástroj si zapůjčili ze Státní opery Hamburk, z tohoto města přijíždí na každé představení také speciálně školený hráč. Donizettiho hudba se tímto krokem bez přehánění dostává do jiné dimenze a posluchačům se nabízí mimořádný hudební a umělecký zážitek. Ten umocňuje samozřejmě výkon sopranistky Elif Aytekin v titulní roli. Notoricky známá árie šílenství dostává zcela jiný ráz.

Na skleněnou harmoniku nelze hrát tak rychle jako na flétnu, proto mají kadence v árii pomalejší tempa, která evokují mystičnost, nezemskost a celek působivě vystihuje představu mysli bloudící mimo tento svět. Osobně si nevzpomínám, že bych kdykoliv jindy při provedení této árie s tradiční flétnou cítila tak podivně mrazivé napětí jako nyní. Postava Lucie se s těmito neobvykle vibrujícími tóny skleněné harmoniky zcela přirozeně vymyká reáliím a ztělesňuje zvláštní děsivé kouzlo. A je zcela logické, že svatebčané, již jsou na scéně přímými svědky výstupu, nezasahují. Jsou zcela konsternováni jejím zjevem a zvláštním způsobem hypnotizováni. Stejně tak jsou totiž hypnotizováni diváci v hledišti.

O tom, že Ansgar Haag má mimořádný cit pro vedení herců a pro soulad hereckého výkonu se zpěvem a hudbou jako takovou, se mohlo přesvědčit i české publikum při uvedení Janáčkova Osudu v Brně v roce 2012 v jeho režii. A že Lucie di Lammermoor je v Meiningenu strhujícím dramatickým thrillerem, mimochodem zcela logickým, bezvýhradně uvěřitelným a reálným, korunovaným scénou šílenství i působivě dojemným závěrem, je jeho zásluha. Inscenace, jejíž děj je, soudě podle dobových velmi dobře volených kostýmů Renate Schmitzer, situován někdy ke konci devatenáctého století, má výtečný výtvarný rámec. Zdařile navozuje pochmurnou až hororovou atmosféru charakterizující deformované vztahy.

Na víceúrovňové a členité originální scéně Christiana Rinkeho poblikávají lampičky podél točitého schodiště, přes otevřené dveře vidíte hřbitovní kříže mizející v mlze a Lammermoor je dům otlučený, prázdný, s bortícími se stěnami. Nic z toho však nepůsobí prvoplánově. Scénu totiž naplňují skuteční lidé jednající zcela realisticky a divák je okamžitě vtažen do děje a pohlcen tóny Donizettiho hudby. Postavy na scéně se pohybují naprosto přirozeně. Žádná teatrální gesta či přemíra akcí odvádějících pozornost od charakterů postav a dějové linky. Však jsou jednotlivé role pečlivě vypracovány s čitelnou psychologickou drobnokresbou, herecké akce jsou zcela v souladu s hudbou, žádný z náročných duetů či árií nepůsobí staticky a napětí celého díla postupně graduje k tragickému finále s velkým emocionálním účinkem.

Ansgar Haag přijde vždy s něčím originálním. V této inscenaci je součástí přízemí domu malá, bíle okachlíkovaná přípravna, do níž lovci uloží zastřelenou zvěř. A v níž se zjevuje při vstupní Luciině árii duch zkrvavené dívky v bílém, nápadně Lucii podobný, mezi spárami kachlíků začíná protékat krev. Vzhledem k zabité zvěřině je logické, že dívka má tyto vidiny právě zde. Reálná postava krví zbroceného ducha, který se zjevuje před Luciiným vnitřním zrakem, je do dění na scéně zakomponována velmi citlivě a zcela originálně přichází i při árii šílenství, kde se stává skutečnou Luciinou dvojnicí. Árie není díky režijnímu pojetí jen přehlídkou koloratur, ale strhujícím dramatickým divadlem, kterému tóny skleněné harmoniky propůjčují mrazivou mystiku. Efekt je samozřejmě možný jen s kvalitní představitelkou hlavní role. A tou Elif Aytekin rozhodně je. Má krásný barevný hlas, svůj part zpívala zněle s hlasem vyrovnaným v celém rozsahu, s jasnými a pevnými výškami. Postavě dala navíc šarm a vše podtrhla vynikajícím hereckým výkonem. Zachytit křehkou psychiku hlavní hrdinky není snadné a meiningenská Lucia to bezvýhradně dokázala.

Skvělým partnerem jí po všech stránkách byl v roli jejího milého Edgara z Ravenswoodu tenorista Xu Chang, který tenorový part provedl obdivuhodně a hravě zvládl všechny vysoké tóny. Dae-Hee-Shin jako Luciin bratr lord Enrico Ashton výtečným způsobem ztvárnil muže, jenž si v zájmu svého osobního prospěchu krutě hraje s city své sestry, trýzní ji a aby dosáhl svého, nemá daleko k psychickému ani fyzickému násilí. Se svým znělým barytonem zvládl nástrahy pěveckého partu bez zaváhání. Jako Alisa, Luciina společnice, vystoupila pěvecky zcela jistá mezzosopranistka Carolina Krogius, která nevtíravými hereckými gesty zdařile dokreslovala situaci. Roli vychovatele Raimonda taktéž zdařile vystihl Mikko Järviluoto, Luciina manžela, lorda Artura Bucklowa Daniel Szeili, velitele stráže Normanna Siyabonga Maqungo. Meininger Hofkapelle hrála pod taktovkou Philippa Bacha technicky na velmi vysoké úrovni. Bach vedl hudební nastudování v odpovídajících tempech, takže krásu Donizettiho hudby si posluchači mohli vychutnat.

Meiningenskému divadlu se inscenací Lucie di Lammermoor podařil husarský kousek. Vznikla inscenace, za kterou se vyplatí si zajet. Kvůli Donizettiho originálu, kvůli unikátnímu kouzlu skleněné harmoniky, kvůli pěveckým výkonům hlavních představitelů. A kvůli ztvárnění slavného příběhu, který na meiningenské scéně skutečně ožil. Přestal být pochmurným, neuvěřitelným kusem plným mrtvol, o němž se čte v učebnicích. Ale stal se strhujícím životním dramatem.

Gaetano Donizetti:
Lucia di Lammermoor
Dirigent: Philippe Bach
Režie: Ansgar Haag
Scéna: Christian Rinke
Kostýmy: Renate Schmitzer
Sbormistr: Martin Wettges
Dramaturg: Diane Ackermann
Meininger Hofkapelle
Chor des Meininger Theaters
Statisterie des Meininger Theaters
Premiéra 6. května 2016 Grosses Haus Meininger Theater
(psáno z reprízy 15. 5. 2016)

Lord Enrico Ashton – Dae-Hee Shin
Lucia Ashton – Elif Aytekin
Sir Edgardo di Ravenswood – Xu Chang
Lord Arturo Bucklaw – Daniel Szeili
Raimondo – Mikko Järviluoto
Alisa – Carolina Krogius
Normanno – Siyabonga Maqungo

www.das-meininger-theater.de