Lucie Hájková: Věřit svým instinktům!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Studium zpěvu jsem ze začátku nebrala moc vážně, na pivo jsem chodila spíš s klavíristy. A to do té doby, než jsem potkala svého nynějšího muže. Teprve on mě ke zpěvu upoutal na vážno. Mimo školu jsem žádné klasické nahrávky neposlouchala. Na rozdíl od něj; ale přišlo mi prapodivné poslouchat v autě Pucciniho. U mě vítězily spíše kapely jako Lucie nebo Wanastowi vjecy. V divadle jsem byla poprvé, až když jsem přešla na studia do Prahy.

Kdy jste si tedy začala utvářet představu o tom, co obnáší sopránový obor?

Z Pardubic do Prahy jsem přešla vlastně jen díky Jiřímu, který trval na tom, že v Praze jsou mnohem lepší možnosti kontaktu s operními divadly. Přišla jsem jako soprán. Dostala jsem se ale k pedagožce, která mě vnímala jako mezzosoprán a v tom směru se mnou také pracovala. Což mě dost zbrzdilo, ale zpětně jsem za to ráda. Naučila jsem se mnohem víc věřit sama sobě a svým instinktům. A také omezit jeden z rysů mé povahy – totiž snahu vyjít ve všem maximálně vstříc a udělat to, co se po mně chce. Což je další chyba. Ta hlasová přeměna, dost direktivně prováděná, mě začala zavádět na scestí a já si – jsouc zcela bez zkušeností – říkala, že to je moje chyba, že špatně chápu nebo špatně reaguji. Až jsem docela přišla o hlas a musela studium přerušit.

Po roce jste se dostala k jinému pedagogovi. Využila jste něco z dřívějšího školení?

Na rozdíl od jiných kolegyň sopranistek, které měly také mezzosopránové období a odnesly si z něj prospěch třeba v podobě pevné a barevné střední polohy, já jsem ráda, že jsem se všeho, co s tím souviselo, zbavila. Dala jsem se nějak dohromady a nová paní profesorka mi na první hodině řekla: „Ničeho se neboj, já vím, v jakém stavu jsi přišla. Není to tvoje chyba a zkusíme vše napravit.“ Krásná věta na začátek, ne? A pak pokračovala: „Nechápu, žes to jako plnoletá nechala dojít tak daleko“. A nad touhle větou jsem pak hodně přemýšlela a řídila se jí. I když jsem se dostala na pěvecké kurzy, které jsem si zaplatila, a po chvíli zjistila, že mi to nevyhovuje, skončila jsem a odešla. Už si zkrátka nenechám vtloukat do hlavy něco, co se mým instinktům příčí.

Lucie Hájková (zdroj luciehajkova.com / foto Dan Hostettler)

Vy sama za svou stěžejní pedagožku považujete profesorku Naděždu Kniplovou, u níž jste studovala na Akademii múzických umění. Přiznám se vám, že velmi obdivuji její práci a nahrávky, jako třeba Miladu, Libuši nebo Kostelničku, o wagnerovských kreacích ani nemluvě, ale jako člověk má pro mě určitou mýtickou auru a velice by mne zajímalo, jestli jste s ní navázala osobní vztah a kontakt třeba i mimo samotnou výuku…

To nejste zdaleka sám! S Naděždou Kniplovou mám doteď vynikající vztahy i přes krátké období, kdy se nás snažila rozklížit jistá třetí osoba… Ale jsem ráda, že jsme to překonaly. Pro mě je to nesmírně milá druhá maminka. Nebo teta nebo babička, prostě někdo, kdo je na mě hodný. Ale přesně chápu, proč na řadu lidí působí – jak jste trefně řekl – jako mýtická osoba. Ano, kdykoli k ní přijdete, má na sobě nádherné šaty, je nalíčená, načesaná. A vždycky říká: „Lucie, takhle to musíte dělat každý den. Jako kdyby vám měl u branky zazvonit George Clooney.“ Často jsme mívaly a míváme hodiny u paní profesorky doma. Zpíváme, zpíváme, a najednou: „Lucie, já vám to musím říct. Aspoň tu tvářenku kdybyste používala!“

Ale vážně – Naděžda Kniplová je pro mne umělecký vzor. Na jevišti jsem ji bohužel nezažila, ale dostala jsem se například k videonahrávce z doby, kdy poprvé zpívala Kostelničku. Sama mi pak řekla, že to bylo její vstupní představení v Národním divadle a že jí bylo teprve dvacet osm let! A chodila se dívat na staré lidi, jak se pohybují, jak gestikulují…

A jako pedagožka?

Nesmírně mi pomohla. Třeba v otázce sebevědomí a sebedůvěry. Na Akademii jsem přišla po zkušenostech z předchozího studia dost posílená, ale pořád jsem se držela při zdi a byla navyklá se dívat na nové úkoly opatrně, zvažovat, mám-li dostatečný rozsah, výdrž a podobně. Jenže. Paní profesorka Kniplová „flákla“ na klavír noty, já okamžitě zbledla se slovy „to nikdy nezazpívám!“ a ona na to: „Tohle už nikdy neříkejte, Lucie! Každá nová hudba je výzva a na každé nové věci se něco naučíte. Že to nezazpíváte z listu jako na nahrávku, je naprosto normální. To, že se na tom dvacetkrát uřvete, je taky normální. Váš krk si to musí najít“. A od té doby to takhle dělám. Snažím se nenechat se zastrašit novými věcmi, které působí neproniknutelně.

Vzpomenete si na konkrétní úlohy, v nichž jste to uplatnila?

Měla jsem jedno období, kdy jsem neměla moc práce. Napsala jsem Martinu Otavovi – tehdy řediteli Šaldova divadla v Liberci – s prosbou o nějakou roli. Martin po čase lakonicky napsal: „Přijeď do Liberce předzpívat Cizí kněžnu“. Zhrozila jsem se, že takovou hauptroli se svými zkušenostmi nemůžu dát. Nicméně jsem se ji naučila, předvedla se, a vzali mne – i když myslím, že jsem to zazpívala dosti katastrofálně… Ale – přesně, jak to říká paní profesorka – byla to výzva zazpívat Cizí kněžnu ne jako moje renomované kolegyně Bogza nebo Jiříková, ale jako Hájková, svým hlasem, a dát postavě to, co potřebuje.

Jak Lucie Hájková vnímá Cizí kněžnu? Coby ženu z masa a krve? Nebo naopak pohádkovou bytost?

Líbí se mi, když se v inscenaci Rusalky postavy Cizí kněžny a Ježibaby spojují a interpretuje je jedna zpěvačka. Sedí mi myšlenka, že Ježibaba Kněžnu pošle na zámek a pak tam sama přijde Rusalce Prince odloudit a ukázat jí, co je to za člověka. Krásné a zároveň smutné drama. Vím, sama si to nikdy nezazpívám, protože Ježibaba je zcela mimo můj obor. Ale i samotná Kněžna je nádherná, hluboká a životná postava.

Tenorista Richard Samek, Princ v řadě inscenací Rusalky, před časem poznamenal – snad budu citovat přesně: „Ježibaba a Cizí kněžna jsou prostě dvě kamarádky, které známe z našeho okolí; chodí spolu na kávu a dortíky a dohodly se, že to nádherné, něžné, čisté stvoření jednoduše zničí…“

V tom má Richard asi pravdu, ale osobně mám jako Kněžna pocit, že mi o Rusalku vůbec nejde. Ona je mi úplně jedno. Já přicházím za Princem, ten mě zajímá. A problém, že bych mohla někomu ublížit, pro mne neexistuje. Já ho chci, a tím, že ho získám, si něco dokážu. To je celé.

Antonín Dvořák: Rusalka – Tomáš Černý (Princ), Lucie Hájková (Cizí kněžna) – DFXŠ Liberec 2013 (zdroj saldovo-divadlo.cz)

V září letošního roku vás čeká titulní role ve Smetanově Libuši v Brně. Máte už teď jasno, jak s ní naložíte?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments