Lucie Hájková: Věřit svým instinktům!
… Lucie, byl to tehdy opravdu jen vtip?
Byl i nebyl. Je všeobecně známo, že pokladní dneska dostane vyšší plat než sólista Národního divadla.
I sólista v angažmá?
I ten. Smějeme se tomu, ale vlastně to moc velká legrace není. V našem povolání nemůžete vůbec nic plánovat. Nemůžete si říct, že budete aktivně zpívat dvacet, třicet let. Za rok se vám může něco stát s hlasem, může přijít jiný fyzický problém, který vám zabrání vystupovat na jevišti. Ale nedá se žít tak, abych se každé ráno strachovala, jestli je všechno v pořádku. Takže ta nadsázka, kterou jste si vybavil z našeho setkání, je prostě zdravá. Jednoduše – kdyby přišel problém, půjdu dělat něco jiného. Cokoliv.
Ten supermarket je ale přece jen asi legrácka… nicméně máte v záloze nějaký konkrétní plán, pro všechny případy? Pokud vím, máte vystudovanou textilní průmyslovku…
To je sice pravda, ale od toho oboru jsem už tak daleko, že bych se v něm asi stěží uplatňovala. Navíc to byla spíše teoretická škola zaměřená na složení maturity. K téhle branži jsem měla blízko, protože moje maminka byla vyučená švadlena, ale nemyslím, že bych se do ní v mých letech mohla vracet. Takže pokud jste měl na mysli nějaká zadní vrátka, tak ta nemám. Ale pořád si říkám, že nejsem snad tak neschopná, a kdybych musela, vyřešila bych to.
Máte dvě dcery ve školním věku, kolik času jako velmi vytížení zpěváci svým potomkům věnujete?
Maximum, kterého jsme schopni! Snažíme se nemít společná představení, trávit s dětmi večery a přečíst jim denně před spaním pohádku. Aspoň jeden z nás. To je naše nepsaná pravidlo. Snažíme se s dětmi si povídat a hrát, vyčlenit si víkendy. A striktně nebereme práci v létě, kromě inscenací před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Mimochodem, organizátoři už několik let říkají, že je to naposled, a pak, jelikož je o ta představení velký zájem a hlediště se vždy prodá, tu produkci o rok prodlouží. Manžel a já tam účinkujeme v inscenaci Rusalky Jiřího Heřmana, máme ji v krvi, a tak nám zkoušení a příprava nezaberou více než dva týdny. A celé prázdniny věnujeme dětem.
Což vám ale letos poněkud naruší chystané nastudování Smetanovy Libuše v Brně, kam jste byli oba obsazeni – vy jako titulní hrdinka…
Ano, inscenace bude mít slavnostní premiéru v září a koncem srpna už budeme naplno zkoušet. Ale už teď máme léto s ohledem na děti naplánované do posledního dne.
Sopranistka Jarmila Novotná byla tak vytížená, že svým dětem obstarala chůvu, načež ty si na ni do té míry zvykly, že jim byla bližší než vlastní matka, a ta pak na onu „tetu Miladu“ dokonce i trochu žárlila… U vás něco podobného nehrozí?
Ten pocit i situaci, která k tomu Jarmilu Novotnou donutila, úplně chápu. Ale u nás tohle rozhodně nenastane. Mnohem dřív, než jsem měla vlastní děti, jsem se setkávala s jistým bezdětným člověkem, který měl za sebou světovou uměleckou kariéru. A já dost dobře nechápala, jak může přijít domů a být tam sám. A když jsem porodila své první dítě, pochopila jsem pocit, který vám nikdo nepopíše. Já sama jsem přitom děti mít nechtěla.
Vůbec, a nebo si je naplánovat na pozdější dobu, podaří-li se rozjet kariéru?
Nejdřív vůbec. A vlastně mě dost míjely takové ty pocity a stavy, kterým se říká biologické hodiny. Takže jsem na mateřství nebyla připravená. Z té doby se mi taky vryl pod kůži jeden zážitek – měli jsme krásné a úspěšné představení, já přišla domů a uviděla tam naši tříletou dceru. A uvědomila si, jak pomíjivé je celé divadlo. Spadne opona, diváci přijdou domů, snad se pár hodin těší hezkým zážitkem, ale druhý den je všechno jinak a včerejší představení vůbec nic neznamená. Na rozdíl od toho, co je doma. Snad to bude znít jako fráze, ale dlouhou dobu jsem si velice zakládala na přípravě a neustále se mučila otázkou, jestli jsem pro tu a tu roli udělala to nejlepší. A když teď vidím mladší kolegyně, které jsou na tom právě tak, přijde mi to strašně legrační. Jistěže si své práce nesmírně vážím. Ale přišla jsem na to, že nejdůležitější věci jsou jinde.
Pocházíte z východních Čech, odkud je do nejbližšího operního divadla dost daleko. Jak jiné bylo vaše domácí prostředí oproti manželství dvou operních pěvců?
Pocházím z Červeného Kostelce. Můj táta hrál na bicí v amatérské kapele a doma cvičil bubnováním na gauč. K hudbě nás vedl, já osobně jsem se chtěla učit na kytaru, ale malé děti na ni tehdy hrát nemohly. Takže jsem začala hudební přípravkou a houslemi. Které jsem nenáviděla, vydržela jsem to dva a půl roku, až mě vyhodili… Můj učitel na úpické „lidušce“ měl vystudovanou pardubickou konzervatoř, a byl to on, kdo mi dal první impuls ke zpěvu. Když jsem ale sama začala o konzervatoři uvažovat, řekl mi: „Slečinko, vy ale vůbec nevíte, co to znamená, pro to byste musela udělat daleko víc…“ A mě tahle jeho nadřazenost a posměch doslova nakoply tak, že jsem se rozhodla to zkusit. Absolvovala jsem docela úspěšně dětské soutěže, nicméně na konzervatoř jsem se nedostala. Ale neměla jsem už mnoho dalších možností a do deváté třídy, která tehdy byla nepovinná, se mi nechtělo. Zbyly přijímačky na strojní nebo textilní průmyslovku. Ta to nakonec vyhrála, a zatímco všichni okolo se svědomitě chystali a počítali pověstného Bělouna, já se tam dostala bez jakékoli přípravy. A myslela jsem si, že po roce půjdu k přijímačkám na konzervatoř. To už ale zasáhli rodiče a trvali na tom, abych střední školu dokončila.
Na pěvecké oddělení pardubické konzervatoře jste se tedy dostala až pak, jak probíhala vaše první setkání s operou, s hudebním divadlem?
Studium zpěvu jsem ze začátku nebrala moc vážně, na pivo jsem chodila spíš s klavíristy. A to do té doby, než jsem potkala svého nynějšího muže. Teprve on mě ke zpěvu upoutal na vážno. Mimo školu jsem žádné klasické nahrávky neposlouchala. Na rozdíl od něj; ale přišlo mi prapodivné poslouchat v autě Pucciniho. U mě vítězily spíše kapely jako Lucie nebo Wanastowi vjecy. V divadle jsem byla poprvé, až když jsem přešla na studia do Prahy.
Kdy jste si tedy začala utvářet představu o tom, co obnáší sopránový obor?
Z Pardubic do Prahy jsem přešla vlastně jen díky Jiřímu, který trval na tom, že v Praze jsou mnohem lepší možnosti kontaktu s operními divadly. Přišla jsem jako soprán. Dostala jsem se ale k pedagožce, která mě vnímala jako mezzosoprán a v tom směru se mnou také pracovala. Což mě dost zbrzdilo, ale zpětně jsem za to ráda. Naučila jsem se mnohem víc věřit sama sobě a svým instinktům. A také omezit jeden z rysů mé povahy – totiž snahu vyjít ve všem maximálně vstříc a udělat to, co se po mně chce. Což je další chyba. Ta hlasová přeměna, dost direktivně prováděná, mě začala zavádět na scestí a já si – jsouc zcela bez zkušeností – říkala, že to je moje chyba, že špatně chápu nebo špatně reaguji. Až jsem docela přišla o hlas a musela studium přerušit.
Po roce jste se dostala k jinému pedagogovi. Využila jste něco z dřívějšího školení?
Na rozdíl od jiných kolegyň sopranistek, které měly také mezzosopránové období a odnesly si z něj prospěch třeba v podobě pevné a barevné střední polohy, já jsem ráda, že jsem se všeho, co s tím souviselo, zbavila. Dala jsem se nějak dohromady a nová paní profesorka mi na první hodině řekla: „Ničeho se neboj, já vím, v jakém stavu jsi přišla. Není to tvoje chyba a zkusíme vše napravit.“ Krásná věta na začátek, ne? A pak pokračovala: „Nechápu, žes to jako plnoletá nechala dojít tak daleko“. A nad touhle větou jsem pak hodně přemýšlela a řídila se jí. I když jsem se dostala na pěvecké kurzy, které jsem si zaplatila, a po chvíli zjistila, že mi to nevyhovuje, skončila jsem a odešla. Už si zkrátka nenechám vtloukat do hlavy něco, co se mým instinktům příčí.
Vy sama za svou stěžejní pedagožku považujete profesorku Naděždu Kniplovou, u níž jste studovala na Akademii múzických umění. Přiznám se vám, že velmi obdivuji její práci a nahrávky, jako třeba Miladu, Libuši nebo Kostelničku, o wagnerovských kreacích ani nemluvě, ale jako člověk má pro mě určitou mýtickou auru a velice by mne zajímalo, jestli jste s ní navázala osobní vztah a kontakt třeba i mimo samotnou výuku…
To nejste zdaleka sám! S Naděždou Kniplovou mám doteď vynikající vztahy i přes krátké období, kdy se nás snažila rozklížit jistá třetí osoba… Ale jsem ráda, že jsme to překonaly. Pro mě je to nesmírně milá druhá maminka. Nebo teta nebo babička, prostě někdo, kdo je na mě hodný. Ale přesně chápu, proč na řadu lidí působí – jak jste trefně řekl – jako mýtická osoba. Ano, kdykoli k ní přijdete, má na sobě nádherné šaty, je nalíčená, načesaná. A vždycky říká: „Lucie, takhle to musíte dělat každý den. Jako kdyby vám měl u branky zazvonit George Clooney.“ Často jsme mívaly a míváme hodiny u paní profesorky doma. Zpíváme, zpíváme, a najednou: „Lucie, já vám to musím říct. Aspoň tu tvářenku kdybyste používala!“
Ale vážně – Naděžda Kniplová je pro mne umělecký vzor. Na jevišti jsem ji bohužel nezažila, ale dostala jsem se například k videonahrávce z doby, kdy poprvé zpívala Kostelničku. Sama mi pak řekla, že to bylo její vstupní představení v Národním divadle a že jí bylo teprve dvacet osm let! A chodila se dívat na staré lidi, jak se pohybují, jak gestikulují…
A jako pedagožka?
Nesmírně mi pomohla. Třeba v otázce sebevědomí a sebedůvěry. Na Akademii jsem přišla po zkušenostech z předchozího studia dost posílená, ale pořád jsem se držela při zdi a byla navyklá se dívat na nové úkoly opatrně, zvažovat, mám-li dostatečný rozsah, výdrž a podobně. Jenže. Paní profesorka Kniplová „flákla“ na klavír noty, já okamžitě zbledla se slovy „to nikdy nezazpívám!“ a ona na to: „Tohle už nikdy neříkejte, Lucie! Každá nová hudba je výzva a na každé nové věci se něco naučíte. Že to nezazpíváte z listu jako na nahrávku, je naprosto normální. To, že se na tom dvacetkrát uřvete, je taky normální. Váš krk si to musí najít“. A od té doby to takhle dělám. Snažím se nenechat se zastrašit novými věcmi, které působí neproniknutelně.
Vzpomenete si na konkrétní úlohy, v nichž jste to uplatnila?
Měla jsem jedno období, kdy jsem neměla moc práce. Napsala jsem Martinu Otavovi – tehdy řediteli Šaldova divadla v Liberci – s prosbou o nějakou roli. Martin po čase lakonicky napsal: „Přijeď do Liberce předzpívat Cizí kněžnu“. Zhrozila jsem se, že takovou hauptroli se svými zkušenostmi nemůžu dát. Nicméně jsem se ji naučila, předvedla se, a vzali mne – i když myslím, že jsem to zazpívala dosti katastrofálně… Ale – přesně, jak to říká paní profesorka – byla to výzva zazpívat Cizí kněžnu ne jako moje renomované kolegyně Bogza nebo Jiříková, ale jako Hájková, svým hlasem, a dát postavě to, co potřebuje.
Jak Lucie Hájková vnímá Cizí kněžnu? Coby ženu z masa a krve? Nebo naopak pohádkovou bytost?
Líbí se mi, když se v inscenaci Rusalky postavy Cizí kněžny a Ježibaby spojují a interpretuje je jedna zpěvačka. Sedí mi myšlenka, že Ježibaba Kněžnu pošle na zámek a pak tam sama přijde Rusalce Prince odloudit a ukázat jí, co je to za člověka. Krásné a zároveň smutné drama. Vím, sama si to nikdy nezazpívám, protože Ježibaba je zcela mimo můj obor. Ale i samotná Kněžna je nádherná, hluboká a životná postava.
Tenorista Richard Samek, Princ v řadě inscenací Rusalky, před časem poznamenal – snad budu citovat přesně: „Ježibaba a Cizí kněžna jsou prostě dvě kamarádky, které známe z našeho okolí; chodí spolu na kávu a dortíky a dohodly se, že to nádherné, něžné, čisté stvoření jednoduše zničí…“
V tom má Richard asi pravdu, ale osobně mám jako Kněžna pocit, že mi o Rusalku vůbec nejde. Ona je mi úplně jedno. Já přicházím za Princem, ten mě zajímá. A problém, že bych mohla někomu ublížit, pro mne neexistuje. Já ho chci, a tím, že ho získám, si něco dokážu. To je celé.
V září letošního roku vás čeká titulní role ve Smetanově Libuši v Brně. Máte už teď jasno, jak s ní naložíte?
Vzpomínal jste Jarmilu Novotnou a já jsem zrovna nedávno viděla pořad, který jí byl věnován, a který končil výčtem jejích rolí. Neuvěřitelným seznamem od Cherubína až po Královnu noci. A já si uvědomila, že tohle všechno Novotná zpívala na světové úrovni jen díky tomu, že byla sama sebou a nesnažila se nikoho kopírovat. Prostě jako Jarmila Novotná. A já chci jít stejnou cestou. Těším se na Libuši a věřím lidem, kteří si mne pro ni vybrali. A jsem si jistá, že oni věří mně a vědí, jaké jsou moje aktuální možnosti. Takže Libuši budu zpívat jako Hájková… Ale je to ještě daleko, přijďte se zeptat na konci srpna.
Mluvili jsme o Dvořákově Rusalce a já toho využiji, protože se mi k této postavě pocitově velmi blíží Líza z Čajkovského Pikové dámy, kterou ztvárňujete v Brně v nové inscenaci Martina Glasera; také velmi čistá, něžná duše, jejíž osud určuje někdo jiný…
A k tomu ještě na konci opery ta voda… ale máte pravdu, Lízinu cestu řídí především její okolí. Její rozhodnutí jsou z rodu těch, k nimž jsme donuceni či aspoň navedeni. A záchvěvů, kdy Líza chce vzít věci do vlastních rukou, je v opeře jen pár. A beztak se zlomí a Líza to nedokáže.
Pocítí z Heřmanovy strany alespoň záchvěvy čisté lásky a ne jen vypočítavost?
V Čajkovského opeře ano, ale v Puškinově předloze je Heřman podán pouze jako chladný, vypočítavý muž. Líza mu ale zpočátku naprosto věří a je z jeho citu unešená. První velký zásek dostane asi v momentě hraběnčiny smrti. Ale pochybnosti v sobě popře a dál na něj čeká. Naproti tomu Jelecký je pro ni krásný, chytrý, bohatý muž snů. Kterého každý obdivuje a v Brně nám ho ještě k tomu hrají dva krásní chlapi, kteří navíc báječně zpívají. Takže leckdo nechápe, proč vlastně toho Jeleckého nechci… Protože Jelecký je super-muž, který neustále dává Heřmanovi najevo, komu Líza patří.
Když se probíráme hlavními rolemi, které máte v nastudování, nesmíme zapomenout na Donu Elvíru. Tu ztvárňujete v Národním divadle v Praze v inscenaci dua SKUTR z roku 2012 a myslím, že sopranistky si této úlohy dosti považují jako do hloubky prokreslené ženy, milující Dona Giovanniho z principu a z přesvědčení, byť tím sama sebe neustále blamuje…
Tu inscenaci mám moc ráda! Jak říkáte, Elvíra je naprosto oddaná, schopná svému muži cokoli odpustit a každé své zklamání okamžitě hází za hlavu, vidí-li, že by mohla být další šance na Giovanniho záchranu. Prostě je naivní. Pro praktický život naprosto nepoužitelná. Nejsem žádnou výjimkou, i já jsem za roli Elvíry vděčná. I když s ní mám víc práce než třeba s Hraběnkou. Ale zpívat Mozarta je důležité. Stokrát jsem zaslechla, jak je zdravý pro hlas, já si spíš myslím, že Mozart je prostě větší dřina. V Pikové dámě se můžete často „ponořit do výrazu“ – hudba to snese či to naopak vyžaduje. Ale Wolfgang Amadeus je pravý opak. Vše musí být jako hodinky a každá technická nesrovnalost je slyšet.
Abychom vás představili kompletně, musíme připomenout inscenace současné opery – především brněnská nastudování oper Powder Her Face Thomase Adèse a Láska na dálku Kaiji Saariaho, v nichž účinkujete. A také produkce operetní – Polskou krev v Liberci, kde jste zpívala Vandu, a nejnověji Kálmánovu poslední operetu Arizona Lady ve Slezském divadle Opava, v níž vás můžeme vidět jako hlavní hrdinku, majitelku ranče Lonu Farrel…
A mě příjemně překvapilo, jak je tohle představení úspěšné. Divadlo je pokaždé plné a diváci spokojení. Máme striktně zachovanou dobovou atmosféru včetně kovbojských bot, které se dostaly i na plakát k inscenaci. A krásnou hudbu! Kálmán dovedl napsat hitovky, které si ihned zapamatujete. A také drží svůj styl – anebo na druhou stranu můžeme říct, že vykrádá sám sebe… To ale jen v žertu, sice jeho další hudbu neznám, ale ostatní sólisté mi potvrdili, že i v této neznámé operetě Kálmána bezpečně poznávají. Na přípravu bylo velmi málo času, a tak nám nezbylo než vymyslet všechno takříkajíc „na první dobrou…“, což někdy není ke škodě věci. Nejsou žádné změny a vše si hned fixujeme. A hlavně režisér Dominik Beneš přišel s jasnou představou, takže jsme nemuseli nic hledat.
Nebudu se vás ptát, připadáte-li si jako univerzální interpretka, ale nejspíš mi i vy potvrdíte, že chce-li se u nás operní sólista své práci naplno věnovat, uživit sebe a svou rodinu, a nechce-li zahálet, musí si budovat repertoár na základě nabídek a ne si pěstovat nějakou užší specializaci…
Jak říkáte, takhle to má většina mých kolegů a kolegyň z divadla. Repertoárové vymezení a profilace je pouze krásný sen, který si nemůžu dovolit. Bylo by moc krásné brát třeba jen Smetanu a Dvořáka…
Děkuji za rozhovor!
VIZITKA
Lucie Hájková (1978) absolvovala Akademii múzických umění v Praze ve třídě prof. N. Kniplové. Účastnila se řady stáží a kurzů. Je laureátkou několika pěveckých soutěží. Na Mezinárodní soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech se stala vítězkou kategorie Píseň, získala 3. místo v oboru Opera a stejné umístění získala na pěvecké soutěži pořádané v rámci festivalu Ad honorem Mozart v Praze. Jako pravidelný host opery Národního divadla v Praze zpívá Donnu Elvíru (W. A. Mozart – Don Giovanni), První dámu a Papagenu (W. A. Mozart – Kouzelná flétna), Druhou žínku (A. Dvořák – Rusalka), Obchodnici s ptáky (B. Martinů – Juliette), Dámu (G. Verdi – Macbeth), Annu (G. Verdi – Nabucco), Ančí (V. Kašlík – Krakatit). Spolupracuje s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, Chamber opera Prague a Operou Národního divadla v Brně: Duchess (T. Adès – Powder Her Face), Clemense (K. Saariaho – L’amour de Loin), Hraběnka (W. A. Mozart – Figarova svatba), Liù (G. Puccini – Turandot), sestra Jenovéfa (G. Puccini – Suor Angelika), Berta (G. Rossini – Lazebník sevillský), Frau Flut (O. Nikolai – Veselé paničky windsorské), Agafjia (B. Martinů – Ženitba), Cizí kněžna (A. Dvořák – Rusalka), Wanda (O. Nedbal – Polská krev), Giulietta (J. Offenbach – Hoffmanovy povídky). Na svém kontě má rovněž řadu koncertních vystoupení doma i v zahraničí (koncert v Káhirské opeře v Egyptě, vystoupení v Německu, Rakousku, Španělsku, turné po Japonsku). Často interpretuje moderní vokální literaturu a pro Český rozhlas natočila písňový cyklus Luboše Sluky Milostné písně. Spolu se Zemlinskeho kvartetem natočila smyčcový sextet se sólovým sopránem Maiblumen blühten überall A. Zemlinského. Nejnověji se objevuje jako Lona Farell v Kálmánově Lady Arizoně v Opavě, jako Líza v Čajkovského Pikové dámě v Brně a připravuje se na ztvárnění titulní hrdinky ve Smetanově Libuši tamtéž v září 2018.
(zdroj: luciehajkova.com)
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
