Ludmila Dvořáková, poslední z velkých českých primadon 20. století

  1. 1
  2. 2

V roce 1960 přichází rozhodující okamžik v životě a umělecké kariéře Ludmily Dvořákové, když ji pozval do berlínské Státní opery tehdejší její šéf, dirigent Franz Konwitschny, který ji přidělil roli Oktaviána ve Straussově Růžovém kavalíru. Její úspěch v této roli (v pozdějších letech ji vyměnila za postavu Maršálky) byl naprosto jednoznačný a následovala nabídka k trvalé spolupráci. Své mimořádné kvality potvrdila v Alžbětě v Donu Carlosovi. Ačkoli o Ludmile Dvořákové bylo známo, že nerada natáčí, díky čemu existuje poměrně málo nahrávek jejího nádherného hlasu, tento její výkon a představení Wagnerova Tannhäusera, v němž zpívala Venuši, je na nahrávce zaznamenán. Z jejích dalších berlínských rolí jmenujme alespoň Santuzzu v Mascagniho Sedláku kavalírovi, titulní roli v Pucciniho Tosce, ale také Cizí kněžnu v Rusalce.

Po úspěších v Berlíně měli možnost seznámit se s pěveckým uměním Ludmily také milovníci opery v dalších německých městech. V Karlsruhe poprvé vystoupila v jedné ze svých životních rolí, v titulní ženské postavě Wagnerova Tristana a Isoldy. Poté ji zpívala v Hannoveru. Celkem tuto roli vytvořila pětasedmdesátkrát. Mimo jiné také sedmkrát v Římě pod taktovkou Lovro von Matačiće.V milánské La Scale ztvárnila Straussovu Ariadnu pod taktovkou Georga Prétra, když jejím partnerem v roli Tristana byl James King. Významná byla její spolupráce s Německou operou na Rýně v Düsseldorfu a Duisburgu.

Její umění oceňovali v Hamburku, Lipsku, Paříži, Marseille, Benátkách, Kodani, Ženevě, Bělehradě, Budapešti a v desítkách dalších evropských metropolí. Logicky následovalo pozvání do jednoho z nejprestižnějších operních divadel, do Bavorské státní opery v Mnichově. Tam ji viděl a slyšel v roli Ortrudy v Lohengrinu velký reformátor operní režie, vnuk Richarda Wagnera, Wieland Wagner. Okamžitě následovalo pozvání do Bayreuthu. V roce 1965 se festivalovým hostům představila jednak v roli Venuše v Tannhäuserovi, kde jejím partnerem pod taktovkou André Cluytense byl Wolfgang Windgassen a dále v postavě Gutrune v Soumraku bohů, který dirigoval Karl Böhm.

Wieland Wagner sice v říjnu 1966 zemřel, ale Ludmila Dvořáková dalších pět let vystupovala v pěti jeho inscenacích, kterými byly kromě již zmíněných Valkýra a Siegfried, v nichž ztvárnila roli Brünnhildy a Parsifal, v kterém vystoupila v roli Kundry. Dále se představila v Bayreuthu v Ortrudě v Lohengrinovi, kterého režíroval Wielandův bratr Wolfgang.

Dalším významným rokem byl pro Ludmilu Dvořákovou rok 1966. Tehdy přišlo pozvání do Mekky operních pěvců, do newyorské Met. Poprvé zde vystoupila ještě ve staré budově v titulní roli ve Fideliovi. Vzpomínala později na to, jak krásný pocit měla, když v šatně seděla u zrcadla, kde měla pamětní destičku Ema Destinnová. V té době velmi prestižní a přísný kritik The Herold Tribun Louis Snyder ohodnotil její velký, vroucí a výrazný hlas, pochvalně se zmínil o jejím hereckém talentu a napsal, že je velkým příslibem. V tom se nemýlil, Ludmila Dvořáková za šest let odzpívala v Met řadu dalších hlavních rolí (už v nové budově v Lincoln Centru) jako byla Ortruda v Lohengrinu, Senta v Bludném Holanďanu, Isolda v Tristanovi a Isoldě a Chrysothemis ve Straussově Elektře, kterou později vyměnila v San Franciscu anebo ve Štýrském Hradci za titulní roli.

V témže roce ji pozval také Sir Georg Solti do Londýna, který se stal jejím dalším trvalým působištěm. Zde mimo jiné poprvé zpívala hlavní role ve všech čtyřech večerech Prstenu Nibelungova, což si později zopakovala v Berlíně, Mannheim a v Budapešti a v roce 1966 také ztvárnila Isoldu v obřím Teatro Colón v Buenos Aires.Výčet jejích úspěchů by byl mnohem delší. Nebylo v mých silách je zaznamenat, navíc údaje o představeních se, bohužel, občas liší podle použitých pramenů. V závěru své kariéry počátkem osmdesátých let se zúčastnila Ludmila Dvořáková dvou zájezdů do Japonska, s berlínskou a poté i s hamburskou operou. V italském Turíně si naposledy, po pětasedmdesáté, zazpívala Isoldu.

Věnovala se rovněž písňové tvorbě, především českých autorů. Na klavír ji často doprovázel její manžel Rudolf Vašata. V Londýně například zpívala za doprovodu londýnské filharmonie Dvořákovy Biblické písně.

K jejímu životnímu jubileu vyšla v roce 2003 CD nahrávka s áriemi z českých a Wagnerových oper s orchestrálním doprovodem pod taktovkou Rudolfa Vašaty. Při této příležitosti v krátkém interview řekla: „Nahrávala jsem vždy nerada, cítila jsem se spoutaná pevně postaveným mikrofonem a malým prostorem, kde se žádná scéna nemohla hlasově ani prostorově tak rozvinout, jak bych si přála.“

Myslím si, že tato její vlastní slova nejlépe charakterizují profil této velké jevištní umělkyně, která proslavila české operní umění po celém světě. Mimo jiné i za to jí byly uděleny v roce 2012 Cena Antonína Dvořáka a deset let před tím Cena Thálie.
Foto archiv, archiv ND Praha / Jaromír Svoboda

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments