Lukáš Karásek: Online neberu jako berličku v době koronakrize

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Takže k žádným úpravám nedošlo.
Nastreamovali jsme to tak, jak to bylo. Nemrzí nás to, tak jsme se rozhodli, ale pokud by byl čas, tak bychom to do budoucna chtěli upravit. Hrálo roli i to, že projekt vznikal, a ještě třeba dva dny před premiérou přicházely úpravy a my jsme se nechtěli zároveň soustředit i na tvorbu představení i tvorbu streamu a materiál upravovat ze dvou stran. Pak by z toho také mohl být paskvil, takže jsme se raději soustředili na živou formu. Pro to to koneckonců děláme. Pro divadlo.

Lukáš Karásek – Obývací pokoj – ukázka práce v brněnském prostoru Terén (foto Adam Holubovský)

Jak bude inscenace fungovat dál? Budete dělat další streaming nebo počkáte a budete ji uvádět až to bude možné na živo?
Možná je to do budoucna otázka. Teď jsme dozkoušeli divadelní formu, která se bude reprízováním ještě dál rozvíjet. Ale možná si můžeme najít příští rok čas a udělat filmovou verzi, také záleží, jak se bude situace vyvíjet. Náš sen je samozřejmě hrát normálně na živo, ale jsme otevřeni. Uvidíme, kdy bude moct být kultura zase živě.

Jak zatím sleduji vývoj na kulturní scéně a její vztah k onlinu, tak mám pocit, že se vytvořily tři poměrně jasně oddělené skupiny. Jedna, která objevila online jako plnohodnotnou formu, kterou začíná brát na zřetel i v době, kdy už bude možné realizovat kulturu normálně. Druhá skupina jsou naopak odmítači, kteří nechtějí do onlinu ani teď a třetí skupina zastává stanovisko, že online je fajn, aspoň něco, ale dlouhodobě v tom moc smysl nevidí. Kam patříte vy?
Online je jedna z možných forem, ale je to něco jiného než živá kultura. Nevyhýbám se tomu a neodsuzuji, zároveň to ale nechci brát jako berličku v době koronakrize. Pokud chcete dělat živou kulturu, tak je nesmysl dělat něco online, i když to si samozřejmě trochu protiřečím. Děláme to taky. Jenom si myslím, že nemůžeme všechno přepnout do online světa. Online může být cesta, a pokud to někdo chce dělat, je to super, ale pořád tu jsou skupiny, které to, ať už z jakéhokoliv důvodu, nechtějí. Je to také otázka velikosti publika. Online najednou může mít i tisíce diváků, ale ne všechno je přece takto koncipované. Jsou i aktivity, které se zaměřují na menší skupiny, osobní kontakt. A to by mohla být také cesta. Soustředit se na živá uvedení pro malé skupiny.

Lukáš Karásek u výroby nábytku do projektu Obývací pokoj (foto Lukáš Urbanec)

Už jsme to naznačili, kromě vlastní tvorby a působení v souboru tYhle se věnujete i dramaturgii. Kolem pozice dramaturga se v Česku vede už několik let diskuse, hodně se mluví o tom, nejen u pohybového umění, že nám dobří dramaturgové chybí, ač jsou tak strašně potřeba. Jak to celé vidíte vy jako umělec i dramaturg?
Dramaturg je důležitý. Jde také o to, jak se k jeho roli přistoupí, jestli to je někdo, kdo se občas přijde podívat a řekne svůj názor, nebo je součástí procesu. Mně víc sedí ta varianta, kdy je opravdu součástí procesu a během tvorby představení se pak hranice mezi autorem a dramaturgem trochu smazává. Dramaturg je k dispozici tvůrci, je to někdo, s kým se můžu bavit, komu věřím, komu rozumím. Teď to mám vlastně oboustranně s Viktorem Černickým, on mi dělal dramaturga pro Obývací pokoj, já jemu před časem pro PLI.

A je dramaturgie profesní směr, který by vás do budoucna zajímal?
Ano, chtěl bych se tomu věnovat. Uvědomil jsem si to před čtyřmi lety, když jsem byl u toho, když probíhal v Žilině workshop s Karine Ponties. Byl jsem tam, ale workshopu jsem se neúčastnil. Všichni se okolo hýbali a já jsem měl velkou chuť se zapojit, ale vlastně to, že to nedělám, nehýbu se a vidím ten proces, mě hrozně nabíjelo a dávalo mi to chuť něco dělat. A stejně to pro mě funguje i naopak. Proto jsem začal přemýšlet nad tím, že tyhle dvě polohy mě baví střídat. Baví mě, jak se přelévají, vyrovnávají a jedna druhou krmí, aby byly bohatší.

Lukáš Karásek v inscenaci Výš souboru tYhle (foto Michal Ureš)

Co jsou pro vás další zdroje uměleckého rozvoje?
Je hodně důležité potkávat se navzájem. Ať už v zahraničí, nebo tady v Česku. Je důležité s někým tvořit, vidět jinou práci, propojit se. V letošním roce mi to velmi chybělo. Samozřejmě nejenom mně.

Nemůžu se nezeptat na téma „umění za časů korony“. Jednoduše, jak jste na tom?
Je trochu škoda, že nevíme trochu více a jasněji, co může být, co můžeme čekat. Musíme se s tím nějak vyrovnat. Není to pohodlná situace, ale nechci si stěžovat. Cítím potřebu dostávat jasnější informace. Myslím, že v tom trochu jako společnost zaostáváme. Netýká se to jen umělců, ale všech profesí, kterých se to dotýká. Nejistota může bublat a vyvolat hlubší problémy. Nechci spekulovat a vymýšlet černé scénáře, ale mělo by to být lépe podchyceno. Jinak se samozřejmě spoustu věcí zrušilo, měnilo, něco se objevilo znovu, něco jsme vysílali online. Snažíme se přizpůsobit, jsme flexibilní. Jsem optimista a snažím se najít cestu. Ale zase je dobré neuvažovat o tom tak, že budeme všechna představení streamovat. Tak by to skončit nemělo.

Lukáš Karásek a Floren Golfier ve společném představení Tešlon a Frkl (foto Petr Kiška)

Máte čerstvě po premiéře, už je na obzoru nový projekt?
V příštím půlroce bych se chtěl soustředit na nový pouliční projekt, který chystám s tYhle. Chci pracovat ve veřejném prostoru, s živější energií. Chci vytvořit komunitu lidí, kteří jezdí na kufrech. Stejně, jako jsou skejťáci, akorát místo skejtu mají kufr na kolečkách a na tom jezdí. Zkoušet chceme začít v únoru a premiéra je plánovaná na festival Nuselské dvorky. Ale chtěl bych, aby kromě představení vznikla i nějaká komunitní práce, využít pohybový slovník, který při realizaci představení vznikne, a nabídnout třeba workshopy pro mládež. Mohlo by je to bavit, jezdit na kufru. Rád bych se věnoval místním, mládeži.

O práci s komunitou je v prostředí současného tance a pohybového divadla slyšet čím dál častěji. Jako by se tvůrci chtěli více otevřít světu a vystoupit ze zajetých skupin, prostor a vztahů.
Pro mě je hodně důležité najít lidi, kteří nejsou v oboru a dívají se na to jinak, a s nimi hledat, co by chtěli dělat. Myslím, že to je hodně přínosné i pro nás, pro obor. Jít mimo uzavřenou bublinu, mimo situace, kdy člověk zná víc jak polovinu hlediště.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments