Lukáš Vondráček: Koncertní hraní je pro mě jako osobní meditace

V pořadu Vizitka Českého rozhlasu Vltava jste mimo jiné řekl, že nejste příznivcem soutěží. Myslel jste to tak, že vy osobně nejste soutěživý typ, nebo obecně nemáte rád, když se hudba stává předmětem soutěže?
Bude to spíš to druhé. Hudba není měřitelná a je zbytečné v ní soutěžit. Mně imponuje nejvíc osobitost nebo individualita každého umělce. Samozřejmě jsou markantní rozdíly mezi světovými hvězdami a studenty. Ale na té nejvyšší úrovni už je to jenom o detailech. A hlavně většina z nás, kteří jsme to někam dotáhli, vyrůstala v docela drsném a soutěživém prostředí. Takže si teď v dospělosti nijak neužíváme ten fakt, že máme proti sobě soutěžit. Jenže bohužel většinou není na výběr.

To je pravda. V naší kultuře je absolvování soutěží jakousi vstupenkou do vyššího levelu aktivní umělecké kariéry. Jaké další možnosti vám otevřelo vítězství v prestižní klavírní soutěži královny Alžběty v Bruselu v roce 2016?
Je to legendární soutěž, která má velké jméno po celém světě. Ale byť je to vítězství příjemné a v mnoha ohledech i zavazující, muzikantská cesta je cesta celoživotní. Snažím se k ní přistupovat stejně jako před soutěží.

Vzpomínáte na dětské soutěže? Děti se tam chovají trochu jako malí dospělí. Kdyby mohly, možná spolu raději hrají na babu. Ale musejí se chovat podle bontonu…
Je to tak. Je to odmalička dost nepřirozený vývoj. Ale zjistil jsem už dávno, že nemá smysl si nad tím stýskat. Něco člověk zkrátka obětovat musí a muzika za to stojí. Minimálně si to musím dneska už nalhávat, protože po všech těch letech člověk už nic nezmění.

Pokud jste měl někdy pochybnosti o své životní cestě, co vás vždy namotivovalo a přesvědčilo, že má smysl jít dál?
Možná to zní jako klišé, ale já si myslím, že muzika dokáže svět zkrášlit a že se všichni potřebujeme obklopovat něčím krásným. A zrovna to, co dělám já – já to ani nepovažuju za práci –, to opravdu může lidem pomoct a dělá nás to lepšími. Zároveň se skrze hudbu člověk učí hodně o sobě i o světě. Je to takový velký vesmír, kde se toho dá spoustu objevovat. Koncertní hraní samo o sobě mě asi nikdy neomrzí. Cestování a všechno ostatní s tím spojené, to už je další příběh. Takže říci, že mě muzika baví, není výstižné. Občas mě baví, občas mě trápí, ale každopádně je hudba mojí součástí.

Jste typ klavíristy, který se při koncertních vystoupeních nevyhýbá expresivitě v těle a gestech. Vypadá to trochu, jako by celá vaše bytost přetékala emocemi, které se odrážejí v hudbě. Nakolik máme v tu chvíli možnost nahlédnout do niterného myšlenkového světa Lukáše Vondráčka?
Myslím, že muzika lhát neumí a interpret se jejím prostřednictvím dost odhaluje. Ale zároveň to není jen o emocích. Může to tak na pódiu vypadat, ale člověk do toho vkládá také spoustu intelektuální práce. Hudební interpretace je dost komplexní záležitost.

Často také říkáte, že jste prostředníkem mezi skladatelem a posluchačem. Je tedy interpret na pódiu proto, aby sloužil dílu?
Ano. Já jsem nikdy nebyl ten typ, který by chtěl hrát na odiv pro obecenstvo. Samozřejmě bez lidí by muzika byla o ničem. Ale zase na druhou stranu nikdo z nich mě nezná tak, jako se znám já sám. Nikdo nestrávil ty tisíce hodin přemýšlením a nácvikem skladeb. Hraju zejména pro skladatele – a pak taky sám pro sebe.

Může hudba vyjádřit něco, čeho verbální komunikace není schopna?
Určitě ano. Hudbou se dá sdělit spousta věcí, ke kterým slova nestačí. Také jsem přesvědčen, že hudba stimuluje naši imaginaci. Nemám rád, když se mě někdo ptá, o čem hraju, co si má představovat nebo s čím mám spojeného konkrétního skladatele. Lidi mají dneska málo trpělivosti a přebytek informací. Takže bych byl rád, aby si konkrétní významy v hudbě představil každý sám pro sebe.

Mohl byste třeba na příkladu konkrétní skladby říci, zda a jak se s odžitými léty proměňuje váš interpretační přístup? Nebo jste spíš typ muzikanta, který má u každé skladby už zažité určité postupy, jimž věří a nemění je?
To je těžká otázka. Určité zákonitosti musí zůstat na místě. Ale potom to, co dělá muziku – nebo umění obecně – kouzelným, je moment překvapení nebo spontánní inspirace. Když si uchováte trochu dětskou mysl a ochotu experimentovat, vždycky dokážete přijít na něco nového. Spousta lidí stokrát cvičí a jenom jednou o tom přemýšlí. Podle mě je dobré to dělat naopak. Občas jsou myšlenky neuspořádané nebo potřebujete čas, než dojdete ke smysluplnému závěru. Ale nestačí spoléhat na instinkt nebo návyky z minulosti. A klavír má sám o sobě tolik zvukových i jiných možností, že žádná skladba nikdy nebude znít dvakrát stejně.

Když začínáte studovat novou skladbu, posloucháte nahrávky jiných klavírních virtuózů a virtuózek pro srovnání či inspiraci?
V dnešní době už zřídkakdy. Mám základní pojem o tom, jak bych se chtěl prezentovat, a to je nejdůležitější. Stejně se nikdy nezalíbíte všem. Jinak samozřejmě mám své oblíbené interprety, které bych si rád poslechl. Ale jsem velkým zastáncem toho, že nahrávky jsou vcelku o ničem. Když už bych chtěl někoho poslouchat, jdu radši na jeho koncert. Ale na to bohužel nemám moc času.

Proč nerad posloucháte sám sebe na nahrávkách?
Koncert sám o sobě je pro mě jako osobní očista nebo meditace, která se odehraje během dvou hodin ve spolupráci s posluchači. Každý večer, každý sál a každý nástroj má jinou atmosféru a energii, která už se nikdy nebude opakovat. Během hry už dobře vím a vnímám, co jsem měl udělat lépe, s čím jsem byl spokojen a s čím méně. Připadá mi zbytečné to potom znovu poslouchat. Nerad se koukám takhle do minulosti. Naopak se těším na budoucí zážitky.

Věnoval jste se někdy klavírní improvizaci nebo kompozici vlastních skladeb, abyste zakusil i jiné možnosti uměleckého sebevyjádření?
To jsem zkoušel asi jenom v dětství. Když mám ty vzácné chvilky, že nikam nemusím cestovat a nemusím nic připravovat, tak radši s muzikou nemám nic společného. (smích)

Ano, říkáváte, že v soukromí máte nejraději ticho. Pokud už si ale něco pustíte, analyzujete si při poslechu harmonické postupy, formu či kompoziční styl? Nebo si například dobré jazzové sólo dokážete užít i bez této – v pozitivním smyslu – profesní deformace?
Já už nic moc neanalyzuju. Dřív jsem to dělal, jenže jsem zjistil, že často je celá skladba vystavěná jen na čtyřech akordech.

V jazzu to tak nemusí být. A sóla bývají z hlediska hudební teorie pečlivě promyšlená…
Ano, třeba jazz mě hodně baví. Ale občas je potřeba vypnout mozek a jen si to užívat. I v klasické hudbě to někteří interpreti s přemýšlením trochu přehánějí. Z hudby se pak vytratí schopnost vtáhnout posluchače do děje, když je to celé příliš vyumělkované.

Je poměrně snadné vtáhnout posluchače do děje například hudbou romantismu. Velké dynamické výkyvy, rozvolněná tempa, bouřlivé akordické rozklady a klenuté melodické linie. To všechno jsou znaky, které umí emotivně číst i laik. Ale dokázal byste říci, jakými konkrétními prostředky vzbuzuje v posluchači i interpretovi pohnutí a úžas hudba baroka? Je to dokonale promyšlená harmonická a formální struktura? Nebo zvuková monumentalita?
Asi ode všeho něco. Bach je podle mě základ všeho. Co se týče kompozičních postupů, bez Bacha by nebyl jazz, nebylo by nic. Myslím, že v určitých směrech je hrozně důležité vážit si tradic. A neznám lepší hudební tradici, než je Bachova muzika. A zároveň má jeho dílo veliký spirituální rozměr. Je to naprosto průzračná hudba, která vůbec nic nepředstírá. Při poslechu ani při hře není potřeba uvažovat o nějaké vlastní seberealizaci. Jenom si sednete a jste toho součástí.

Maximálně můžete jako interpret řešit konkrétní přístup hraní baroka na moderní klavír. Někdo je spíše příznivcem průzračného zvuku, který ve svém nonlegatovém pojetí dovedl k dokonalosti třeba Glenn Gould, jiný naopak zmáčkne pravý pedál a „jede“.
Nejsem tu od toho, abych někomu radil, co je dobře a co špatně. To nikdo z nás vědět nemůže. Někteří o tom rádi mluví, jako kdyby se snad s těmi mistry měli možnost setkat. Je to všechno jenom spekulace. Podle mě záleží na jediné věci: aby byl interpret ve svém interpretačním přístupu přesvědčivý. Glenn Gould byl génius a jeho interpretace Bacha je jeho výsostně osobitý styl.

Konzultujete i dnes interpretační postupy nebo konceptuální uchopení konkrétních skladeb s nějakou další klavírní autoritou?
S přáteli, s kolegy a s dirigenty, se kterými vystupuji, se o tom bavíme. Ale od dob, kdy jsem dokončil studia v Americe, pravidelně k nikomu konkrétnímu nezajíždím. Zatím si vystačím sám. Neznamená to, že bych do budoucna nerad s někým konzultoval. Ale já jsem těch rad a učitelů měl v dětství až moc. Deset hodin denně jsem hrál s rodiči nebo pak s panem Ashkenazym a poslouchal jejich názory. V téhle chvíli je čas umět najít vlastní cestu.

Byl tam nějaký moment, kdy jste si uvědomil, že chcete hrát věci po svém?
Myslím, že už jako dítě jsem měl vlastní názor. Navenek jsem dělal, že je poslouchám, ale myslel jsem si své. (smích) Bohužel je i mezi dospělými studenty dost takových, kteří odejdou ze školy a najednou nevědí, co si sami počít. Základ je, že člověk musí umět sám sebe zanalyzovat a vědět, co je špatně.

Byl byste asi dobrý učitel. Říkáte, že občas lektorujete masterclass, ale že by mělo větší smysl pracovat se studenty dlouhodobě a lépe je poznat.
Důležité je, aby student uměl zapojit vlastní představivost a měl potřebu muzikou něco sdělovat. Pokud jsou pro něj studované skladby jenom černé kuličky na papíře, tak velkou díru do světa neudělá, i kdyby cvičil deset hodin denně.

Poznáte, když klavírista není přesvědčivý, když je jeho výkon hudební „fake“?
Myslím, že jo. I mezi velkými slavnými interprety se najdou tací, kterým to zkrátka úplně nevěřím.

Nastavilo vám vaše tělo někdy limit, za který v tu chvíli nebylo možné jít? Ať už co se týče klavírní techniky, nebo obecně fyzicky během neustálého cestování v rámci turné?
Čím jsem starší, tím je to náročnější. Za poslední měsíc jsem odehrál čtrnáct koncertů v Belgii, v Americe, v Jižní Koreji. Moje tělo to cítí, ale myslím, že když máte silného ducha, tak dokážete překonat téměř všechno. Ještě se mi nestalo, že bych si řekl: „Dneska to nepůjde.“ Právě na tom, jak stárneme, je i spousta krásného. Dřív pro mě hraní bylo z technické stránky tak jednoduché, že jsem nad tím ani nemusel přemýšlet. Teď je to občas mechanicky náročnější, ale zase je to vykoupeno něčím pozitivním.

Možná dokážete už předem vnímat svoje tělo tak dobře, že se nedostanete do té slepé uličky, kdy už se nedá jít dál a je potřeba zabrzdit…
Právě. A hlavně – když člověk hraje na nástroj správně, tělo by to mělo zvládnout.

Takže jste na sebe vlastně hodný. To je dobře.
Já vždycky říkám, že my klavíristi pracujeme pětadvacet minut denně – když je to jedna skladba, třeba v rámci koncertu s orchestrem. (smích)

Jenže už nikdo nevidí všechny ty hodiny u klavíru a mentální práci… Mimochodem, samotná příprava na vystoupení včetně oblékání koncertního „kostýmu“ a poté chování na pódiu – to všechno jsou performativní rituály, jimiž se člověk kromě jiného mentálně koncentruje na samotný tvůrčí výkon. Máte vy sám před koncertem nějaký rituál?
Ani ne. Mně stačí dát si dvacet vteřin klidu po potlesku, než začnu. Uvedu se do toho stavu mysli, ve kterém potřebuju být. Ale dřív se mi vždycky před koncertem chtělo hrozně spát. Pořád jsem zíval.

To jste byl nejspíš v hladině alfa – těsně před usnutím. Tam je prý lidská mysl nejtvořivější.
Ale teď už se mi to nestává, jak pořád cestuji mezi různými časovými pásmy.

Prostě obléknete smoking a jdete na to.
Přesně tak.

Říkáte, že v Americe se cítíte být doma, zatímco česká mentalita vám není blízká. V čem je pro vás tamní kulturní prostředí příjemnější?
V USA jsem strávil většinu dospělého života a je mi tam dobře, ale cítím se jako Čech. Pro mě je Amerika fajn v tom, že vás tam nechají žít. Můžete si dělat, co chcete. Když máte životní cestu, která se vymyká normálu, spíš vás v tom utvrzují a podporují, než aby vám záviděli nebo jim to bylo na obtíž. Tady v Česku jsem měl pocit, že se mi úplně nedaří být jiný. Každé to prostředí má něco do sebe. Vždycky je to o konkrétních lidech, ne o místech. Celkově v tuto chvíli Amerika podle mě nejde správným směrem. Ale v osobním měřítku je skvělé, jak funguje podpora umění i v malých kulturních centrech. Běžně se stává, že někde v malém městečku mají orchestřík, přijde stará dáma a vypíše jim šek na milion dolarů. Celá tamní kultura je postavená na principu mecenášství. Lidé chtějí mít kulturní život a podporují ho z vlastních peněz. Nikdo nečeká, že něco dostane shůry. A docela to funguje.

Jak jde skloubit kariéra koncertního klavíristy s osobním životem? Kam se vám do nabitého pracovního programu vejde Lukáš Vondráček, který jenom tak existuje – s přáteli, rodinou, vztahy?
V tuhle chvíli je času tak málo, že to pro nikoho není jednoduché. Například příští rok v únoru vypadá můj program takhle: Belgie, Litva, Rusko, Německo, Malajsie, Anglie a Austrálie. To všechno za jeden měsíc. Naštěstí má tentokrát únor dvacet devět dní. (smích) Nikdy jsem si nemyslel, že takhle prožiju celý život. Připadalo by mi zbytečné a smutné, kdybych v sedmdesáti seděl někde v křesle a říkal si: „Tak jo, sjezdil jsem celý svět, ale ten osobní život stál za houby.“ Samozřejmě chci v životě zakusit i jiné věci.

Děkujeme za rozhovor!