Má vlast na Pražském jaru s Václavem Luksem: po čtvrtstoletí v autentickém zvuku

Jan Venclík, 13.05.2021 23:34

Hudební temperament a emocionalita, jíž se vyznačují všechny počiny Václava Lukse, i pokora vůči dílu a autorovi – to byly atributy intepretace Smetanovy Mé vlasti na letošním zahajovacím koncertě festivalu Pražské jaro.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Collegium 1704, Václav Luks (foto Petra Hajská)

Orchestr dobových nástrojů v mezinárodním projektovém obsazení nabídl bohatou zvukovou paletu pastelových barev, s nimiž dirigent maloval v drobnokresbě i velkých celcích – většinou s velkým estetickým účinkem. Po 25 letech od dobově kontroverzního zahájení festivalu s Rogerem Norrigtonem a London Classical Players, širokému publiku Václav Luks ukázal, že česká scéna odborníků na autentickou interpretaci dosahuje světové úrovně a že světy „staré“ a „klasické“ hudby se mohou prolínat a obohacovat.

Poté, co musel svoje účinkování odříci kvůli protiepidemickým opatřením tehdy platným v Německu Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin s dirigentem Vladimirem Jurowskim, rozhodlo se vedení Pražského jara zhruba dva měsíce před konáním zahajovacího koncertu oslovit Václava Lukse a jeho Collegium 1704. Byla to volba částečně překvapivá, a to z uměleckých i organizačních důvodů. „Jistější“ by patrně bylo oslovit některý z předních tuzemských orchestrů a dirigentů. Luks jako specialista především na hudbu baroka a klasicismu se doposud v oblasti romantické hudby druhé poloviny 19. století zřetelně neprofiloval, na rozdíl od jiné vynikající osobnosti tuzemské scény Marka Štryncla (viz zejména jeho projekt kompletu Dvořákových symfonií). Ani Luks se ale v posledních letech nevyhýbá hudbě 19. století jako takové, například v rámci několikaleté spolupráce s festivalem Chopin a jeho Evropa ve Varšavě. Vzpomenout lze též jeho provedení Beethovenovy Missy solemnis na Dvořákově Praze loni na podzim. Jako dirigent vykračuje nyní též mimo scénu souborů staré hudby a autentické interpretace (Orchestre National de France).

Oslovení Václava Lukse lze však chápat i trochu jinak než jen ve striktně uměleckých souvislostech. Luks patří v posledním roce k nejaktivnějším osobnostem na poli vážné a staré hudby. Jeho Collegium neutlumilo zcela aktivity loni na jaře a na podzim, ani během zimních měsíců. V rámci projektu Universo 1704 zprostředkovává formou hudebních videí hudbu svému publiku a udržuje tak kontinuitu umělecké činnosti souboru. Navíc jako reprezentant neformální skupiny Sdružení umělců klasiky se Luks stal jedním z mluvčích zejména nezávislých, institucionálně nezaštítěných hudebníků při jednáních s Ministerstvem kultury. V tomto směru je symbolické, že cti zahájit letošní Pražské jaro s Mou vlastí se dostalo právě jemu.

Angažování tělesa tohoto druhu k takto specifickému velkému projektu, který se neobejde bez účasti řady zahraničních hostů (hráčů na historické nástroje, zejména dechové), skýtalo i reálné riziko organizačních problémů spojených s omezením cestování. Vedení Collegia 1704 však ukázalo nejen uměleckou odvahu, ale též velkou produkční kapacitu. Podařilo se mu tak do Prahy sezvat i hudebníky, kteří účinkují v takových orchestrech jako Akademie für Alte Musik Berlin (koncertní mistryně Elfa Rún Kristinsdóttir), Orchestre Revolutionnaire et romantique či Orchestre des Champs-Elysées a spolupracují s dirigenty jako Sir John Eliot Gardiner nebo Philippe Herreweghe. Mezi účinkujícími se dále vedle domácích „kmenových“ hráčů Collegia 1704 a dalších českých souborů zaměřených na starou hudbu a autentickou interpretaci objevilo například i několik členů České filharmonie. (Pořadatelům lze v tomto směru vytknout, že se tištěném programu neobjevilo jmenovité obsazení, to nebylo ani v televizních titulcích přenosu.)

Kromě volby účinkujících a skutečnosti, že zahájení Pražského jara je vždy slavnostní a ostře sledovanou událostí, byl koncert mimořádný i tím, že šlo po dlouhé době o teprve druhou velkou „vnitřní“ akci z oblasti klasické hudby, na kterou měli přístup diváci. V rámci pilotního projektu iniciovaného Ministerstvem kultury ČR se tak na koncert s negativním PCR testem mohly dostavit přibližně tři stovky lidí, mezi nimiž byl i ministr kultury Lubomír Zaorálek, ministryně financí Alena Schillerová, pražský primátor Zdeněk Hřib a další osobnosti veřejného života. Pražská jaro nyní počítá s účastí živého publika ještě na repríze zahajovacího koncertu, debutovém večeru Pražského jara 26. května a na závěrečném koncertě. Lze nicméně doufat, že účast diváků, byť za celkem striktních omezujících podmínek, se stane po 24. květnu již standardem.

Pražské jaro 2021 – Zahajovací koncert, Má vlast: Lubomír Zaorálek (foto Petra Hajská)

I kvůli jen skrovné naplněnosti Smetanovy síně připomínala atmosféra před koncertem (až na nenápadnou přítomnost televizních kamer) spíše veřejnou generální zkoušku než jednu z nejvýznačnějších událostí hudební sezóny. Po příchodu hráčů a naladění orchestru se na dirigenta dlouho čekalo – Česká televize na úvod přenosu nabídla rozhovor dirigenta s (poněkud rozpačitým) Janem Budařem. Sám Luks se na pódiu „ocitl“ jaksi nenápadně. Jako by jeho příchod částečně předznamenal celé provedení Mé vlasti, z něhož byla patrná úcta vůči autorovi a partituře, doprovázená ovšem silným interpretačním názorem utvořeným na základě poznatků o dobové praxi.

Po tónech české hymny se již u Vyšehradu zřetelně projevily kvality Luksova provedení – především neustálý vývoj a emocionální náboj jednotlivých hudebních frází s razantními (až skokovými) změnami temp a dynamiky mezi jednotlivými plochami, které se však Luksovi většinou dařilo zklenout do oblouku v rámci jednotlivých částí. Vltava byla neobyčejně půvabná v lyrických i působivě hřímající dramatických pasážích, které takřka fyzicky strhávaly posluchače do proudu hudby. Dramatismem a napětím překypovala Šárka.

Určitá úskalí Luksova interpretačního přístupu napínajícího kontrasty jakoby se projevila (částečně i v souhře) u části Z Českých luhů a hájů, která jakoby nevytvářela dojem ústrojného celku. Zvukové kontury orchestru jako by zde byly rozostřené až příliš. Velký vnitřní tah a soudržnost naopak měly Tábor a Blaník, dvě „wagnerovské“ části, o nichž se Václav Luks vyjadřoval v rozhovorech před koncertem v tom smyslu, že jsou mu obzvláště blízké. Staly se tak skutečným vyvrcholením cyklu.

V detailech bylo možno na řadě míst rozeznat interpretační finesy, které si poučenější posluchač spojuje především s hudbou starších slohových období – hraní non vibrato ve smyčcích (viz například plochy smyčců v „reji rusalek“ ve Vltavě) a rytmický inégal. Co je naopak celkem specifické pro stylově věrné provedení hudby romantismu jsou portamenta až glissanda, na současného posluchače však mohou působit až poněkud nevkusně. Orchestr nabídl specifickou barevnost, kterou bych nazval „pastelovou“ (na rozdíl od svítivého, sytého zvuku moderních symfonických orchestrů) danou použitím střevových strun u smyčcových nástrojů, „dutějším“, kulatějším zvukem dřev a „plechovějším“ zvukem žesťových nástrojů. Tam, kde moderní orchestr dokáže vytvořit mohutný kompaktní zvuk, působí dobový orchestr poněkud břeskně a nesourodě. Také se častěji ozývají drobné intonační kazy (které mikrofony ještě zvýrazní), především u „problematických“ nástrojů, jako jsou horny.

Zatímco posluchač alespoň částečně obeznámený s praxí dobové interpretace vnímá tato specifika jako svého druhu kvalitu a může obdivovat nevšední interpretační umění a erudici dirigenta, škarohlíd či profesionální hudební rutinér může mít jiný dojem. Může vidět umělce s „neortodoxní“ dirigentskou technikou, který se pustil mimo svoji doménu, a slyšet orchestr, který hraje s (drobnými) chybami známou skladbu takovým způsobem, že ji dotyčný skoro „nepoznává“. Od doby, kdy Mou vlast na Pražském jaru představil s použitím dobových nástrojů Roger Norrington (jisté rozhořčení tehdy zřejmě působilo i to, že šlo o cizí orchestr a cizího dirigenta), uběhlo již dost času a vnímání hudební i široké veřejnosti se značně proměnilo. Norringtonovo provedení bylo přitom v něčem uměřenější, civilnější než Luksovo. Jeho záznam lze ostatně zhlédnout na YouTube, kde si lze poslechnout i hodnocený koncert. Má Vlast v Norringtonově interpretaci s London Classical Players vyšla i na CD. Třeba se dočkáme i nahrávky s Luksovou interpretací. Bylo by to jistě pro šíření světové slávy této monumentální české skladby přínosné.