Tenorista Sergej Larin by dnes oslavil 65. narozeniny

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jaký byl Sergej manžel, takový byl i pěvecký a herecký kolega. Nepřetvařoval se, divadlo neskutečně miloval a odevzdal se mu ne stoprocentně ale tisíciprocentně. Možná hrál svou roli, někdy i negativní, ale ve všech jeho postavách převládala láska k lidem, jevišti, divákům a hereckému partnerovi. Doma i na jevišti byl vždy ohleduplný a citlivý, všímavý. Pomáhali jsme jeden druhému a takto jsme fungovali doma i v divadle.

Sergej Larin s domácím mazlíčkem Žerim (foto rodinný archiv Larinových)

Měl manžel nějaké zvyky před představením nebo byl například pověrčivý?
Ne, určitě nic takového (smích), ani neměl speciální manýry. Před představením byl dříve neskutečně nervózní, napumpovaný adrenalinem a plný energie. Dokud nevyšel na jeviště, nedokázal sedět na místě a pobíhal po divadle – doslova létal po chodbě a šatně nahoru-dolů, k jevišti „dolétl“ až těsně před začátkem představení.

Sergej Larin (uprostřed) s Ferancovými a kolegou Igorem Janem s manželkou (vpravo), 1992 (foto rodinný archiv Larinových)

Zpívalo se i u vás doma, nebo spíše vládlo v domácnosti ticho?
Co se týče zpěvu, u nás se doma opravdu hodně zpívalo a to skoro každý den. Když bylo náhodou dva, tři dny ticho, byl to zázrak. Na dovolené jsme snad byli dohromady třikrát, byl to v jednom kuse zpěv, zpěv, zpěv a práce nad novými rolemi, čili volna jsme si příliš neužili. Jediné, co manžel nerad poslouchal, byli zpěváci, protože nechtěl kopírovat jejich styl a chtěl mít originální hlasový projev. Velmi rád poslouchal symfonickou hudbu a zřejmě cítil hudbu více z dobrých nahrávek symfonických orchestrů a dirigentů. Miloval například filmovou hudbu, i žánr New Age, či relaxační hudbu, měl například rád i zvuk tamtamů. Miloval vše, co se týkalo umění a jeho dějin – samozřejmě hudbu, výtvarné umění – ostatně on sám byl součástí umění.

Sergej Larin na Antilských ostrovech s manželkou Lilijou (foto rodinný archiv Larinových)

Jeho jazykové znalosti byly opravdu široké, vystudoval francouzštinu a ovládal i další jazyky…
Co se týče jazyků, tak měl Sergej opravdu široký přehled. Na střední škole se povinně učil němčinu, pak nastoupil na vysokou školu, kde byla prvním jazykem francouzština a druhým angličtina. Později se sám pustil trochu do španělštiny, mezitím se naučil v Litvě velmi dobře litevsky. Když byl na stáži ve Francii, prý si ho pletli s Belgičanem (smích). Někde mám i jeho starší interview pro litevskou televizi, kde jsem já jako Litevčanka neslyšela v jeho jazyce téměř žádný přízvuk, takže klobouk dolů. Rozuměl samozřejmě i češtině, a mluvil velmi dobře slovensky.

Sergej Larin v Paríži (foto rodinný archiv Larinových)

Do jaké míry je znalost jazyků důležitá pro operního zpěváka – nejen s ohledem na jeho mezinárodní kariéru ale i na interpretaci a dikci toho kterého jazyka při operním zpěvu?
Znalost cizích jazyků je pro každého operního zpěváka absolutní základ. Mluvíme jakýmkoli jazykem, určitě nemluvíme jako papoušek, aniž bychom si uvědomili smysl slova či věty. Hovoříme a intonujeme tak, jak to cítíme. Zdůrazňujeme ta slova, která chceme zdůraznit a přesně takto to jistě funguje i ve zpěvu. Vždy samozřejmě zdůrazňujeme i frázi, protože když skladatel píše v dané řeči árii, píseň či věc pro sbor, vždy zvýrazňuje slova, která jsou v tom jazyce důležitá a která jsou vrcholem dané fráze.

Sergej Larin u Velké čínské zdi (foto rodinný archiv Larinových)

Co by býval poradil Sergej Larin mladým začínajícím operním zpěvákům?
Určitě by jim poradil, pokud už se rozhodli pro tuto profesi, měli by se věnovat hudbě na sto procent. A ne, jak to občas vidíme, že dnes jdou mladí adepti zpěvu na párty, zítra si dají odpočinek a pozítří se jim zas nechce. Na prvním místě je práce a vzdělání, protože když chcete něčeho dosáhnout, musíte se tomu odevzdat na tisíc procent. Poradil by, aby si vážili lidí, kterým věří, a vážili si připomínek, které dávají. Občas nadáváme na kritiky, že něco nechápou, ať se na jeviště postaví sami a ať to zkusí zazpívat lépe. Ne, kritik nemusí zazpívat, on musí slyšet, tak jako hlasový pedagog. Musí vést zpěváka směrem, kde cítí, že má rezervy a může to udělat lépe. Zpěv je totiž něco neuchopitelného. Zpěvák nemá jak udeřit klávesu jako na klavír, ani rukou, ani nohou a dokonce ani bránicí, neboť dýchají plíce a ne bránice. Musí udržet tělo v pozici, postavit „kostru“ tak, aby vytvořil tón, který bude slyšet nejen v první řadě, ale také v té poslední. A toto všechno zvládnout je někdy jako kouzlo v Harrym Potterovi – buď trefím nebo ne (smích). Poradil by jim učit se jazyky a vážit si každého, kdo je zkušenější než my. A určitě by jim poradil milovat lidi kolem sebe.

Sergej Larin v New Yorku (foto rodinný archiv Larinových)

Ocenění Sergeje Larina

1995 – Zlatá medaile Giuseppe Verdiho, Vojvodství Parma
2001 – Mezinárodní cena Luigiho Illici za přínos k opernímu umění
2003 – Důstojnický kříž Řádu litevského velkoknížete Gediminase

Sergej Larin v Číně, Turandot, 1998 (foto rodinný archiv Larinových)

Sopranistka Eva Šeniglová, sólistka opery SND

Moje první setkání se Sergejem Larinem bylo v rámci BHS (1989) v představení Piková dáma, kde Sergej zpíval Hermana a já, mladá začínající elévka v rámci rychlého záskoku, maličkou postavu Prilepu. Později jsme spolu zpívali ve Strassburgu, kde s představením Mozartova Idomenea hostovala opera SND a Sergej si tam přijel svého Idomenea odpremiérovat. Následovaly Bednárikovy inscenace Don Carlos a Hoffmannovy povídky. Zde jsme tvořili dvojici Hoffman – Antonie. Alternací mu byl jeho krajan Igor Jan. Bylo zajímavé mít dva partnery rozdílného charakteru, způsobu hraní, typu hlasu. S každým se hrálo jinak. Sergej byl na jevišti velmi vnímavý, uměl navodit úžasnou atmosféru. Už tehdy se mu otevíral celý svět, byl pěvec světové úrovně a takový zpěvák vás vždy vyprovokuje vydat ze sebe maximum.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments