Malá inventura 2020 (1): Triton tanzt. twisted trident – Tritón tančí a diváci s ním

Ačkoliv je festival Malá inventura primárně přehlídkou domácí tvorby nového divadla, zahraničních návštěvníků zde nalezneme víc než dost. A nejsou jen diváky. Již druhým rokem funguje mezinárodní platforma Pralin s cílem rozvíjet vzájemnou komunikaci mezi nezávislými scénami v Praze a Berlíně, iniciovat uměleckou výměnu a otevírat možnosti spolupráce.
Malá inventura 2020 – Peter Pleyer, Triton tanzt. twisted trident (zdorj archiv festivalu)

V rámci této sekce festivalu se pražskému publiku představil 25. února 2020 v divadle Ponec choreograf, pedagog a performer dlouhodobě působící v Berlíně, Peter Pleyer. Sám sebe řadí do éry tzv. post-judsonské avantgardy, tedy mezi pokračovatele směrů, které vyšly z filosofie americké taneční postmoderny formující se kolem legendárního Judson Church Theatre. Ovšem následně se rozvíjeli individuálně dle aktuálních potřeb oboru, a to především v pedagogické rovině.

Peter Pleyer je také především pedagog, nakonec nejeden z pražských diváků, kteří dorazili do Ponce jej znal ze svých účastí na jeho berlínských workshopech. Kromě samotné výuky různých body mind technik a kontaktní improvizace se Peter Pleyer zabývá i taneční historií, především pak vývojem současného tance a jeho rozdíly v evropských a amerických liniích. Výsledky svých výzkumů následně prezentuje pomocí performativních přednášek, které doplňuje choreografickou tvorbou. Do Prahy ovšem přivezl představení, které je jeho osobní retrospektivou více než dvacetiletého působení v uměleckém světě.

Triton tanzt. twisted trident je také koncipováno jako performativní lecture neboli přednáška. Ovšem velmi rozdílná od toho, co jsme doposud měli možnost vidět v rámci několika zahraničních hostování (například během Tance Praha 2015 nebo loni při podzimním festivalu RespondART). Žádné sezení a poslouchání či pozorování, už od začátku je jasné, že nosným pilířem této performance je interakce.

Peter Pleyer považuje seznámení se s publikem za velmi důležitý aspekt svého představení. Aby se on mohl otevřít, musí poznat lidi, kteří u toho budou s ním. Jeho charisma je mu v tom skvělým pomocníkem. Hravě několika slovy a gesty odlehčuje atmosféru, přiměje publikum, aby odložilo obuv a společně s ním se na jevišti podílelo na tomto představení. Nenápadně jej navádí do spirál a upozorňuje na určité somatické body na lidském těle. Místo v prostoru, které diváci mají zaujmout, závisí však na jejich reakci na stále důvěrnější otázky, které pokládá všem najednou. A pokud někdo potřebuje lhát, aby se cítil dobře, má to povolené.

Když už o sobě všichni všechno vědí, ukazuje se, že otázka sebeidentifikace je především záležitostí stavu vlastní mysli, protože každý může být takový, jaký být chce, záleží jen na jeho pocitu. A to je ta chvíle, kdy si Peter Pleyer vyžádá, aby si všichni udělali pohodlí podle svého a pozornost obrací na sebe. Ve svém vyprávění doprovázeném volnou taneční improvizací odhaluje své vnitřní i vnější já. Vzpomíná na konkrétní osoby a situace, nebojí se drobných pikantností, které utvářely jeho život. Jeho slova doplňují na scéně vyložené artefakty (knihy o tanci, fotografie apod.), které jsou k dispozici všem, kteří mají zájem.

Dozvídáme se, například, že rodina jeho otce pocházela z Čech, že díky svým přátelům tanečníkům trávil jeden čas své volné chvíle mezi členy souboru Williama Forsytha, že byl už od mládí očarován americkým tanečním postmodernismem nebo že převlékání na jevišti je jeho druhou přirozeností. Nakonec i jeho proměna v Tritóna se děje přímo před zraky, a i za vydatné asistence diváků. Nečekaně vzniká obrazová situace jako ze staré fotografie, kdy je on centrem hloučku fascinovaných žen, rozestírajících po jeho těle barvy s téměř náboženským zaujetím. Náznakem připomíná aspekt důležitý u všech zásadních tanečních filosofií, které vzešly od silných a charismatických osobností, a změnily v běhu staletí náhled na tanec. Proměna Petera Pleyera v ženu jej přibližuje ke kořenům jeho vlastního původu (maska, kterou používá, je ručně háčkovaná a celý tento kostým nese znaky folklorních prvků), ovšem brzy přechází do současné stylizace, a to i díky dnešní mainstreamové hudbě.

Závěr patří dnešku a budoucnosti. Finální tanec s prvky dancehallu odkazuje k zájmu o skutečnou podobu a podstatu tance jako takového, který se zásadně liší od formálnosti jevištního pohybu v divadelních podobenstvích, kde se skutečný taneční pohyb začíná utápět v teoretických úvahách.

Boj o skutečnou emancipaci současného tance jako platné umělecké formy v rámci výtvarného umění, divadla, literatury atd. patří také k důležitým fenoménům post-judsonské éry a Peter Pleyer své poslání plní naprosto svědomitě. A že se na to váží genderové otázky a souvislosti, jako například působení homosexuálů v tanci či archetypy ženy, asi ani nikoho nepřekvapuje. Kruh se uzavírá.

Peter Pleyer určitě není virtuózním tanečníkem, který by ohromoval originalitou vypracovaného tanečního slovníku nebo technickou zdatností. Spíše naopak, jeho pohybový projev nese minimální znaky vnější stylizace. Jeho práce s tělem vychází z metod respektujících osobní přirozenost tančícího, což mu dovoluje, i přes jeho životní zkušenosti, vířit v dynamickém tempu po celém jevišti.

Ač se možná může zdát, že to zvládne každý, opak je pravdou, na tohle musí být tělo dobře připraveno. Estetika post-judsonské avantgardy nehledá linie a konkrétní tvary, ale nechává se unášet na vlnách energií a rytmu. A do těchto vln potápí i mořský bůh Tritón (napůl člověk napůl ryba) svůj trojzubec, aby získal sílu, která bude rozbíjet skály.

 

Triton tanzt. twisted trident
Koncept, performance: Peter Pleyer a hosté

Scéna, kostýmy, umělecká spolupráce: Michiel Keuper
Světelný design: Kuo Chien Hung
Premiéra 9. května 2019 Dock 11 Berlin

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na