Malá inventura: mementa minulosti

Festival nového divadla Malá inventura 2014 přinesl řadu inscenací na pomezí tance, fyzického divadla, pantomimy a dalších žánrů, které jsou sice mnohdy obtížně zařaditelné, ale všechny více či méně pracují s pohybovou až taneční složkou. Přitom jsou plnokrevnými divadelními kusy, jež stojí za pozornost, a nepochybně by byly s to najít cestu i k divákovi, který alternativní scény nenavštěvuje (a přichází tak nevědomky o mnoho zážitků). Promlouvají nejen hlasem přítomnosti, ale často reflektují i vzdálenou či blízkou minulost: tu národní i příběhy z jiných koutů světa, které však nakonec mají společnou nadčasovou rovinu nutící k zamyšlení, obsahující apel nebo varování. Vyslovují je s humorem i s tragickou vážností.

K těm rozverným inscenacím, jež si získávají srdce diváka skrze komično a nadsázku, patří bezpochyby Antiwords. Absurdní pohybové představení, které vzniklo pod záštitou Spitfire Company, je inspirováno divadelní hrou Václava Havla Audience, operuje s jejími charaktery i rámcovou situací, ale staví grotesku nad grotesku, meta-absurditu nad původní drama, přičemž s proměnou žánru z činohry k pohybovému či fyzickému divadlu se mění i princip, jakým je dosaženo kýženého efektu.Na počátku představení předstoupí před diváky na pohled křehké dívky, třímající každá síťovku piv (Miřenka Čechová a Jindřiška Křivánková) – s obléknutím saka a nasazením groteskní naddimenzované masky karikující typizovanou bronzovou bustu zasloužilého úderníka se náhle změní v dva charaktery, které již bezpečně poznáme. Tak jako ve hře si vystačí se stolem, dvěma židlemi a lahvemi zlatého moku, aby rozehrály scénu z pivovaru v plném nasazení a s pohybovou nadsázkou, která vyvolává salvy smíchu od prvních minut. Divák může postupně ztratit přehled o tom, kdo je kdo, neboť role Sládka a Vaňka se pravidelně střídají a odlišuje je toliko chování. Pouze ve chvíli, kdy ta z performerek, jež je právě v roli Sládka, nadzvedá masku, aby do sebe obrátila další z půllitrů piva, jsou původní individuality odhaleny – a i ty mají v inscenaci svou roli, protože každá z žen si představení užívá po svém: pohledy, jež vysílají k sobě či k divákům, jsou výmluvně vyzývavé a plné přemáhání či prožitku, podle toho, která z nich je právě odsouzena k tomu hrát roli alkoholika. Co chvíli zaznívá ze záznamu některá replika z originální nahrávky, ve které nezapomenutelně roli Sládka interpretoval Pavel Landovský. Mnoho z nich v některých českých domácnostech prakticky zlidovělo… Pohyb tanečnic je vtipně sladěn se slovy, která se občas opakují jako na zadrhávající se desce. A pro dokreslení normalizační atmosféry zapěje k tanci i božský Kája.

Inscenace je spíše němohrou, pohybovým divadlem – vyloženě taneční scény jsou v ní jen dvě, ale to nevadí, neboť diváci se královsky baví. Nejde tu ale jen o závody v pustém chlastání, celou performancí se nese i existenciální podtext, který možná ve spojení s komičnem vyznívá o to více a bezprostředněji. Antiwords vlastně vypráví o tom, jak se cítí člověk, kterého životní cesta dovedla k situaci, ve které musí „bejt svině“, a z morální pasti není jiného úniku než na dně půllitru, do jak absurdní situace mohou tytéž okolnosti uvést člověka zvyklého dívat se na svět s kritickým odstupem, i o tom, jak snadno lze obě místa zaměnit… Diváci ale nakonec přece jen nejvíc ocení výdrž obou tanečnic, které během každého představení zdolají dávku zlatého moku hodnou hospodského štamgasta.Hodnocení autorky recenze: 100 %
***

Umělecké uskupení Handa Gote Research & Development je souborem, který kombinuje všechny myslitelné přístupy k divadlu a inscenaci, mluvené slovo, scénické čtení, živou hudbu, zpěv, pohybové divadlo, taneční prvky, loutkohru, stínové divadlo, grotesku… a to jistě zdaleka nejsme u konce. V rámci Malé inventury uvedli jeho protagonisté inscenaci Mission, která se zprvu jeví jako němé divadlo doprovázené čteným slovem, aby se ve druhé polovině zvrtla v dekonstrukci sebe sama. Jako předloha slouží literární dílo Williama S. Burroughse Ghost of Chance.Nejprve je divák vtažen do sugestivního vyprávění o příběhu kapitána Missiona, který se na Madagaskaru pokusil založit kolonii osadníků z řad pirátů, jež by žila podle specifických pravidel a v souladu se zákonem džungle. Nejposvátnějším tvorem, téměř polobohem, je zde pro domorodce lemur a ten se stává i středem zákonů, jimiž se obyvatelé řídí, dokud s jejich kolonií neudělá krátký proces flotila vyslaná za tím účelem z civilizovaného světa. Text barvitě popisuje dobrodružství kapitána jako vůdce tohoto společenství až k tragickému konci a diváka zcela pohltí. Kombinace stínového divadla, promítání, jednoduchou prací s dvojrozměrnými papírovými loutkami a komickou hereckou akcí je při své prostotě velmi důmyslná a navozuje živou atmosféru pralesa.

Groteskní část zobrazující následně nadvládu člověka nad přírodou atakuje divákovy smysly i trpělivost. Za zvuků zcela kakofonní a spontánně vytvářené hudby přihlíží výjevu z cirkusové manéže, kde zkrocená zvěř ztratila veškerou důstojnost a úctyhodnost. Aby se dostavil prožitek, divák musí bezpodmínečně přistoupit na poetiku divadelního kusu, který funguje právě jen ve spojení s jeho aktivní imaginací. Inscenace se vzdává tradiční funkce nápodoby skutečného světa. Tak jako divák japonského loutkového divadla bunraku musí přistoupit na to, že herec vedoucí na scéně velkou loutku je neviditelný, zde musí přijmout realističnost groteskních rekvizit a kostýmů, které působí jako kořist z blešího trhu, počínaje směšně malovanými papírovými maskami až po pušku vytvořenou svázáním dvou klacků. Musí přijmout jako divadelní realitu, že herec oblečený do bílého svetru s papundeklovými tlapami je gorila a slečna navlečená od hlavy až k patě v silonkách lemur… Mimochodem jedna z nejvíce odlehčujících scén je právě roztomilá etuda využívající zvířecích pohybů, v níž si lemur prohlíží sál a návštěvníky.

Mission je tvarem zároveň komplexním a zároveň nepředstavitelně roztříštěným, právě takovým, jakým chce programově být. Pod pláštěm nadsázky a banality pulzuje tvrdé poselství o člověku, který zesměšňováním přírody, kterou si podrobil, se sám stává neskutečně směšným. Inscenace má svou sdělnost, ale je nesporně divácky náročná a často svádí k otázce, zda si tvůrci ze svého publika netropí žerty.Hodnocení autorky recenze: 70 %
***

Do reality dvacátého století a české společnosti se obrací inscenace Requiem choreografky a tanečnice Lenky Bartůňkové. Je to realita neradostná, čpící smrtí a zoufalstvím, ze kterého se rodí hrdinové smutných časů. Lenka Bartůňková navazuje na své předešlé projekty zabývající se mezními situacemi a utrpením, jde o téma navýsost intimní, neboť v něm odhaluje část historie své vlastní rodiny: pojednává o jejím pradědečkovi Antonínu Bobkovi, který byl v roce 1942 popraven za účast v odboji. Není ale jen historickou freskou, ačkoli atmosféra i celá vizuální složka jsou jasným obrazem nacistického lágru a vězněných bytostí ztrácejících jména, důstojnost a snad i rozum – je připomenutím všech hrůz, které si dnes a denně vzájemně způsobují lidé na celém světě.

Ačkoli není Requiem prezentované jako site specific projekt, jen těžko si je lze představit jinde než v industriálních chladných prostorách NoD s holými betonovými zdmi a železnými dveřmi. Diváci jsou do dění vtaženi hned na počátku, kdy jsou do útrob galerie a divadelního sálu vpouštěni po malých skupinkách, manipulováni realisticky ztvárněným bachařem, který ovládá situaci i nedobrovolné aktéry. Návštěvníci přistupují na pravidla hry a nechávají se rozestavovat do prostoru jako loutky, ponecháváni v tichu a v nejistotě, dokud se všichni nepřesunou do vnitřních prostor. V sále panuje tísnivá temnota, jen jedna postranní místnost, pouhý výklenek, kde kroky šustí ve spadaném listí, je osvětlena a diváci mohou číst na papírech zavěšených ze stropu hlášení, dopisy a rozsudek smrti učiněný nad panem Antonínem. Písemný rozsudek dostanou hned na uvítanou také v obálce. Na zemi divadelního sálu se zatím na černé látce rýsují polonahá těla tanečníků, nehybná jako náhrobky.Hlediště je od ostatního prostoru odděleno provazem, ale po chvíli se diváci spontánně nahrnou na místa k sezení. Těla tanečníků se pomalu rozhýbají, posouvají se, zachvívají v křeči jako předsmrtné výkřiky, aby postupně zmizela v pootevřených dveřích, kdy si můžeme jen domyslet, jaký osud je čeká. Zneklidňující tmu prořízne psí štěkot a začíná se odvíjet série ponurých výjevů z vězeňského prostředí. Pohled na muže či ženy s prázdnými výrazy mátožně překračující prostranství, tisknoucí se ke zdem, monotónně opakující trhané pohyby, plazící se po zemi či jen bezduše čekající na smrt, a mezi nimi občas postava bachaře, se svítilnou či s pomyslnou cigaretkou, lhostejného k těm, kteří pro něj nejsou lidmi. Co výjev, to znásobení pocitů úzkosti a zmaru. V poslední scéně můžeme bez větší námahy identifikovat v postavě mladého muže sedícího na židli nešťastného předka Lenky Bartůňkové, který píše rodině dopis na rozloučenou, tváří v tvář smrti nezlomen.

Nejpůsobivějšími složkami celé performance jsou bezpochyby light design a práce se zvukovou krajinou, která je zformovaná z podkladu rytmického, hudebního i z realistických zvuků a ruchů. Snad kromě notoricky známé skladby Arvo Pärta Cantus Memory for B. Britten pro smyčce a zvony, kterou použilo už mnoho choreografů současného tance, jde o neotřelé kombinace (ovšem vyzvánění zvonů je v daném kontextu lákavé). Co ale vytváří dokonalou atmosféru, je především práce se světly, která zdůrazňuje členitost prostoru, vede divákovu pozornost z jedné části do další. Základem jsou pečlivě rozmístěné žárovky a industriálně působící lampy, které se rozsvěcejí a zhasínají pomalu i rychle a vždy odhalí nový úhel pohledu na daný prostor, světlo se pohybuje ve spektru žluté a oranžové, takže nabývá značné dobové realističnosti.

Inscenace doznívá v divácích velmi dlouho. Jsou zasaženi, lehce otřeseni a ještě dlouhé vteřiny po posledním výjevu sedí ve tmě zcela zticha – zdá se jaksi nepřípadné porušit atmosféru něčím tak banálním a světským, jako je potlesk, ačkoli je na místě. Pro soustředěné výkony tanečníků, pro bezchybnou práci techniky, pro působivý koncept. Interpreti jsou v rolích až do posledního okamžiku: nejdou se děkovat, protože odešli spolu se svými postavami, uvaděčka klade květiny k pomyslnému náhrobku. Všechny detaily jsou promyšlené. Dala by se vytknout jen určitá zdlouhavost v místech, kde za sebou řadí obrazy, které příliš nemění svou dynamiku, jinak ale hraje Requiem na divákovy nervy úspěšně a podařilo se mu nesklouzávat ani k popisnosti, ani ke zbytečnému patosu. Možná by nebylo od věci, kdyby jeho návštěvu zařadily do výuky střední školy místo některé hodiny dějin dvacátého století.

Hodnocení autorky recenze: 90 %

Malá inventura 2014

Antiwords
Koncept: Sivan Eldar, Miřenka Čechová, Petr Boháč
Režie: Petr Boháč
Hudba: Sivan Eldar
Kostýmy, masky: Paulina Skavova
Světelný design: Martin Špetlík, Robert Janč
Světová premiéra 24. září 2013 Atlas Art Centre Spojené státy americké  
Česká premiéra 5. listopadu 2013 Palác Akropolis Praha
(psáno z reprízy 23. 2. 2014 Teatro NoD Praha)

Účinkují: Jindřiška Křivánková, Miřenka Čechová

www.spitfirecompany.cz

***

Mission
Předloha: William S. Burroughs: Ghost of Chance
Koncept: Veronika Švábová, Jan Dörner, Jakub Hybler, Tomáš Procházka, Robert Smolík
Premiéra 7. prosince 2013 Divadlo Alfred ve dvoře Praha
(psáno z reprízy 23. 2. 2014)

Účinkují: Veronika Švábová, Jan Dörner, Jakub Hybler, Tomáš Procházka, Robert Smolík

www.alfredvedvore.cz/cs/

***

Requiem
Choreografie a režie: Lenka Kniha Bartůňková
Hudba: Michal Konvalinka
Dramaturgie: Lenka Kniha Bartůňková
Scénografie: Janek Rous a Lenka Kniha Bartůňková
Kostýmy: Lenka Kniha Bartůňková
Světelný design: Radek Pytelka a Lenka Kniha Bartůňková
(koprodukce Experimentální prostor NoD / Faro o.s.)
Premiéra 12. prosince 2012 Teatro NoD Praha
(psáno z reprízy 25. 2. 2014)

Účinkují: Lenka Kniha Bartůňková, Lotte Nouwkens, Johana Matoušková, Miriam Lunix, Jacques-Eloi Génot, Petr Opavský, Jakub Sedláček, Radim Klásek

www.nod-eng.roxy.cz

www.malainventura.cz

Foto M. Hančovský, archiv

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Eldar/Čechová/Boháč: Antiwords (Teatro NoD Praha)

[yasr_visitor_votes postid="95126" size="small"]

Vaše hodnocení - Švábová/Dörner/Hybler/Procházka/Smolík: Mission (Alfred ve dvoře Praha)

[yasr_visitor_votes postid="95129" size="small"]

Vaše hodnocení - Bartůňková: Requiem (Teatro NoD Praha)

[yasr_visitor_votes postid="95132" size="small"]

Mohlo by vás zajímat