Kritika kritiky (1)

  1. 1
  2. 2
Úvodem – O kritice
Čas od času se na stránkách Opera Plus rozvine debata o neobjektivitě, předpojatosti a vůbec kvalitě (tedy spíše nekvalitě) hudební kritiky. Nespokojenost s její úrovní i obsahem není žádná novinka, názory na to, jak posuzovat, co je krásné a pravdivé a co ne, se střetávaly už v nejstarších dobách. Od dob, kdy se v posuzování uměleckých hodnot překročila hranice krásna a estetickou kategorií se stala i ošklivost bylo stanovení měřítek stále těžší a nalézt nějaké sjednocující kriterium při dnešní rozmanitosti žánrů, stylů a zastoupení děl všech historických období v repertoáru je zhola nemožné. Všichni v zásadě víme, čemu by měla kritika sloužit a napomáhat a čeho by se měla vystříhat, podstatně těžší už je takové základní předpoklady naplňovat. Pavel Šimáček zde před časem připomněl seriál, který jsme s kolegyněmi Ditou Kopáčovou a Evou Hazdrovou připravovaly pro časopis Harmonie. Z nejrůznějších důvodů nám hodně materiálu onehdy zůstalo v zásuvce – přišly do toho choroby, pracovní zaneprázdněnost a podobně (my tři spolu – po poláčkovsku řečeno – stále mluvíme, aby někdo nemyslel, že se prostě tři ženské nedohodly). Ale protože se ono téma opakovaně vrací i zde, vytahuji něco ze zásob a něco doplňuji. První článek je překlad úvahy, která vyšla na pět pokračování ve vídeňském časopise Österreichische Musik- und Theaterzeitung roku 1893. (Časopis je mj. zajímavý tím, že jeho korespondentem a později šéfredaktorem byl řadu let pražský rodák Břetislav Lvovský.) Jeho autor vyjmenovává veškeré slabosti a nešvary kritiky, ale jak vidíme, ani on jich nebyl zcela prost, i v jeho názorech je cítit, komu fandí a komu méně. K jeho závěrečné poznámce, v níž se hrozí nastupujících hudebních směrů, jen tolik: Richard Strauss měl roku 1893 za sebou teprve premiéru svých symfonických básní Z Itálie, Macbeth a Smrt a vykoupení – bylo to tedy ještě před Eulenspieglem a Zarathustrou, a dávno a dávno před Salome a Elektrou. Hermann Sudermann byl dramatik narozený v tehdy pruské Litvě, představitel německého divadelního naturalismu, jehož drama Čest (Die Ehre) na čas zastínilo dokonce i Gerharta Hauptmanna (roku 1891, tedy dva roky po světové premiéře, uvedlo Čest v překladu Ignáta Hermanna Národní divadlo v Praze). Třetího jmenovaného, Ludwiga Deckmanna, se mi odhalit nepodařilo; možná byl myšlen ilustrátor a kreslíř především zvířat Ludwig Beckmann, což ovšem neodpovídá jeho přiřazení k oněm vykřičníkům, před nimiž autor varuje. (Třeba někdo ze čtenářů pomůže?) A mimochodem: K etice kritiky také patří, že se za svůj názor postavím vlastním jménem. Autor článku z Österreichische Musik- und Theaterzeitung se podepisoval po celou dobu, co do zmíněného časopisu přispíval, iniciálami J. T. Okruhu jeho spolupracovníků byla sice jeho identita známa, ale široké veřejnosti i nám dnes zůstal utajen.

Malá kritika kritiky (1)

(J. T., Österreichische Musik- und Theaterzeitung 1893)

Kritika je velmoc, to je skutečnost, kterou vidíme kolem sebe dnes a denně, bohužel je tomu tak. Bohužel, protože jakýkoli názor kritiky, prezentovaný jako pravda, je odůvodněný jen v nejvzácnějších případech. Slýcháme sice často ujišťování jako: „Ale co, já kritice nevěřím, nedal bych za ni ani zlámaný groš“ –, a přece všichni ti, kdo se tváří jako na kritice nezávislí, jdou ve většině případů na nový kus teprve tehdy, když si v novinách přečetli, zda vůbec stojí za to se na to jít podívat nebo si to poslechnout. Kritika má nepochybně velkou úlohu, nebo spíš více důležitých úloh. Plní misi na jedné straně vůči umělcům, na druhé vůči publiku. Tvůrčí i výkonný umělec je kritikou povzbuzován, podněcován, nebo je výtkami varován před scestím. Rozumný skladatel či virtuos se může od kritiky v mnoho naučit. Existují skutečně tací, kteří recenze o svých výkonech pilně čtou a berou si z nich poučení. Příznivé soudy jsou pro ně výzvou, aby pracovali dál jako dosud, z nepříznivých poznávají své chyby a slabé stránky; a to druhé je ještě mnohem důležitější. Neboť „jen tomu slouží chvála, kdo si umí vážit i výtek“ (R. Schumann). Poslání kritiky vůči publiku pak spočívá v tom, že utváří jeho vkus, vede je po správných cestách a udržuje je na nich. To vše ale platí jen potud, pokud je to kritika zdravá a spravedlivá. Protože tomu tak však až na ojedinělé výjimky není, proto ono shora uvedené „bohužel“.

Pokud jde o hudební záležitosti, téměř všichni si sice osobujeme právo vlastního úsudku, každý se však přece jen raději odvolává na to, co řekne kritika. Ta ale dnes nechává mnohé nezodpovězeno právě tam, kdy by byla kritická autorita potřebná, neboť s novým hudebním směrem se publikum ocitá v nebezpečí, že nastoupí cestu vkusu právě tak zvráceného, jako je onen směr sám. Protože hovoříme o kritice v populárním smyslu, ponechme stranou jinak významný rozdíl mezi kritikem a recenzentem a říkejme jim všem kritici.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (3) “Kritika kritiky (1)

  1. Paní doktorka Reittererová opět nezklamala a připravila velice zajímavé čtení.
    Jak jsou ta slova aktuální! Našim operním kritikům chybí jak dostatečný rozhled, tak nestrannost. Podívejme jen, jak jedna a táž inscenace dostane v nesmyslném puntíkování v Divadelních novinách rozličný počet puntíků – pro některé je určena k derniéře, jiným se velice líbí.
    A stejně tak psané recenze se velice od sebe odlišují. Jistě, každý kritik má právo na svůj názor, ale určité zobecnění by mělo z různých kritik vyplynout.
    Z recenzí našich kritiků navíc často vycítíme, jak ani recenzovanou operu mnohdy neznají, nerozpoznají škrty, znění apod. Cítíme dopředu pro nebo proti zaujatost.
    A nejhorší je, když popírají nebo překrucují neoddiskutovatelná fakta: např. když tvrdí, že dirigoval někdo jiný, že soubor s tou či onou inscenací se zúčastnil zájezdu do Japonska a nebyla to pravda. A tak by se dalo pokračovat!
    Kritika by měla sloužit veřejnosti k tomu, aby si učinili obrázek o inscenaci a umělcům k reflexi jejich tvorby. Ale když se např. napíše "pan XY na tu roli nemá", tak by mne jako čtenáře zajímalo, proč na tu roli nemá: je příliš starý nebo mladý, nezvládne roli po technické stránce, neuzpívá vysokou polohu, distonuje, má nevhodný zjev atd. Takže takové konstatování není ani pro umělce přínosem, je jen plivnutím jedovaté sliny z pera páně kritikova.
    Proto přemýšlím, zda se vůbec o kritiky dob dávno minulých můžeme opírat. Psali to lidé také takovým způsobem jako dnes? Nebylo nakonec všechno úplně jinak?

  2. Ten článek je opravdu zajímavý a těším se na pokračování. Ale k předchozím anonymním komentářům: vždyť o tom přeci článek je, že už před více sto lety to bylo dost podobné – kritické soudy nepodložené ničím, příp. zaujatostí autora atd. atd. Paní Reittererová v úvodu má ovšem i další zajímavou myšlenku: k etice kritiky také patří, že se za svůj názor postavím vlastním jménem…

Napsat komentář