Kritika kritiky (3)

  1. 1
  2. 2

V komentářích k předchozím dvěma částem se opakovaly stesky nad nedostatečnou vzdělaností kritiků a bylo vysloveno podezření, že vlastně k předmětu, o němž píší, ve skutečnosti ani nemají vztah. Zřejmé je jedno – jsou kritici dobří a kritici špatní. Už se ale neshodneme v tom, kteří jsou ti dobří, a kteří ti špatní. Dobrý kritik přece není ten, jenž všecko bezvýhradně chválí. Slepá pochvala nejen že odporuje samotnému obsahu pojmu „criticus“, ale je zkrátka k ničemu, může nanejvýš sloužit jako záznam o události, nic víc. Je náhoda, že při historické práci nejvíce informací načerpáme právě z přisných, až negativních kritických ohlasů? Jistě, s odstupem let se nám šlehy někdejších kritiků dobře čtou, protože už nedokážou nikoho zranit. Při pocitu z našeho pohledu nespravedlivého kritického hodnocení současníka soucítíme s terčem, na nějž kritikovo pero mířilo, proto nás jeho soud tolik rozhořčuje. Na druhé straně jsou ovšem ti, kdo „kritizují“ vždy a všechno – ti, kterým se nikdo, nikdy a ničím nezavděčí, kverulanti a opozičníci ze zásady –, rovněž kritice málo prospěšní. Nejde jim o to, mít „svůj názor“ (k čemuž patří i schopnost si jej obhájit), ale mít „názor jiný“. Pro takové je dnes například špatné všecko, co vznikne na domácí půdě, zatímco vše dovezené zvenčí přesahuje nejvyšší parametry, jaké si jen troufneme stanovit. Před nějakými sto a více lety tomu bylo u podobně smýšlejících přesně naopak: „naše“ bylo značkou nejvyšší hodnoty, vše ostatní bylo cizáctví, bez nějž se obejdeme, takže se jen – jako i v lecčem jiném – pohybujeme od extrému k extrému.

Dnes jsou tedy připraveny další dva příklady kritických hlasů. Záměrně spolu nesouvisí, ani časově ani tématicky. První je ironická úvaha na téma „proč se píší kritiky“. Druhá stať, kritika na nové dílo, je ukázkou toho, v jaké nevýhodě se octne kritik, když nestačí držet krok se směřováním umělce, jemuž na počátku kariéry sliboval velkou budoucnost.

***

Proč se píší kritiky?

Po mnohaletém studiu vycházejících kritik rozeznávám příčiny toliko tři:

1. Příčina filantropická.
Chci někoho z hrajících pochválit, protože je to můj příbuzný nebo moje známá. Chci mu udělat radost a tím ho povzbudit v jeho uměleckém snažení. A tento ušlechtilý cit dá uzrát mému rozhodnutí napsat kritiku.

2. Příčina misantropická.
Mám na někoho vztek. I chápu se pera a seřežu ho. Tento druh kritik je nejjadrnější, živelný, impulzivní, poněvadž vyvěrá z nejtemnějších hloubek naší duše.

3. Příčina egocentrická.
Člověk si znovu mocně uvědomí, jak je chytrý a moudrý a vzplane touhou ukázat to černé na bílém celému hornímu Pojizeří a přilehlým obcím. Tento druh kritik bývá velmi široce založen a začíná zpravidla od Thespida nebo alespoň od Tyla.

S jinými příčinami jsem se nesetkal a vyskytnou-li se někdy, jsou to jen výjimky, potvrzující pravidlo.

Tyto tři druhy kritik dají se různě kombinovat a prolínat, což má své výhody, na které si dovolím jako starý praktik své mladší kolegy upozornit. Tak například chcete psát kritiku číslo 1, takzvanou filantropickou. Hraje totiž vaše přítelkyně, jíž se také chcete za cosi odvděčit. Ale vychválit ji v kritice by bylo nápadné. Moudře se proto rozhodnete pro kritiku číslo 2, zdeptáte všecky ostatní účinkující a také tím jí uděláte radost.

Právě tak postupuji, dychtím-li někoho ztrhat, ale netroufám si, protože je to náhodou někdo, koho mohu potřebovat a podobně. Tak vychválím všecky ostatní a o něm se ani nezmíním. To má taky kýžený účinek.

A příčina třetí, čili egocentrická, se více nebo méně prolíná do všech posudků. Neboť aby kritika měla váhu, musí z ní na dálku čišet, že je pisatel člověk bystrý, zkrátka inteligent – či spíše (inteligent je málo) intelektuál.

Proto musí mít kritika také svůj zvláštní sloh. Ten je možno si osvojit. Dělá se to tak, že vezmeme posudek jiného kritika a z něj si zkrátka „osvojujeme“ chytře vypadající formulace. […]

***

Schönbergův večer

Včera uvedl Arnold Schönberg v Bösendorferově sále svou nejnovější práci, melodram „Třikrát sedm básní z Písní měsíčního pierota od Alberta Girauda“. Jakási dáma v kostýmu pierota kňučela třikrát sedm básní, a u dirigentského pultu stál Arnold Schönberg a udával takt několika instrumentalistům, kteří produkovali ty nejohavnější zvuky, jaké kdy bylo možno ve společnosti civilizovaných lidí slyšet. Flétna kvičela, klarinet vyl, housle skučely, violoncello ječelo a klavír vydával zvuky, jenž se podobaly čemukoliv jinému než hudbě. Potom pro změnu začal kvičet klarinet, cello skučet, flétna ječet, potom zase housle kvičet, klarinet skučet, a dáma v kostýmu pierota neochvějně kňourala krásné, bizarní Giraudovy básně, a sólová flétna kňučela s ní o závod.

Přesto bych se zdráhal být patetický, rozhořčovat se nebo se dokonce posmívat. Arnold Schönberg prahne po mučednictví: patos a rozhořčení jsou pro něj rozkoší, a posměch mu přináší zcela zvláštní pocit štěstí. Pronásledován, hanoben a vysmíván, cítí se vnitřně povznesen, neboť se sám sobě jeví jako muž budoucnosti, jenž je přítomností zneuznáván a přibíjen na kříž. Vůbec netoužím po tom, způsobovat Arnoldu Schönbergovi masochistickou radost. To, co nyní píše, nepatří do hudby a jednou to nebude hodnoceno ani jako hudba špatná. Tento zvuk, harmonie a rytmus nemají s tím, co považujeme za hudbu, nic společného, a nemá také smysl rozhořčovat se tam, kde se autor každému hudebnímu účinku záměrně vyhýbá.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Opět i do třetice zajímavé. Všechny tři části ukázaly, že kritika není lehkou disciplínou a že dobrý kritik nebyl ani dříve hojným povoláním.

A také, úroveň kritiků je dána úrovní a kulturností národa…

Alan

Proč se píší kritiky? Odpověď pro českou kotlinu: Správná možnost je 3/! Alan