Malá mořská víla vplula do Stavovského divadla

  1. 1
  2. 2

Malý prostor – po herecké stránce téměř žádný – má Otec víly, král hlubin, který je de facto jen velmi sošným a estetickým zjevem (druhý obsazený Michal Štípa), ale v ději nemá žádnou praktickou úlohu, ačkoli za jeho kostým a líčení by se nemusel stydět ani přední stylista hollywoodských sci-fi velkofilmů. Větší prostor je věnován Čarodějnici, jejíž roli autoři rozšířili o celou její minulost – i ona byla vílou zamilovanou do člověka, ale nebyla tak velkorysá jako její mladší následovnice: milence, jenž ji zradil, zabila a jeho mrtvolu uchovává neporušenu na dně mořských hlubin, kam se vrátila žít mezi polypy. Ti jsou ztvárněni skvěle nechutnými kostýmy a pohybují se opravdu s měkkou bezpáteřností primitivních organismů. Téměř hororová postava Čarodějnice na sebe strhne celou pozornost a zastíní hlavní hrdiny baletu i díky krvavě rudému kostýmu a extravagantnímu líčení. Na druhé premiéře ji tančila s velkým nasazením a evidentně i potěšením Klára Jelínková. Samozřejmost, s níž co chvíli nechala vyniknout své fyzické dispozice, v kombinaci s prožitkem této role a s energií, která z jejího těla plyne téměř hmatatelně, způsobily, že se stala hvězdou večera. Je jednou z tanečnic, které v sobě mají přirozené charisma i cit pro současný tanec, pro autentický a intuitivní fyzický projev. Je zřejmé, že si je dokonale vědoma napětí v každém svalu a ovládá své tělo s přirozeností, v níž není nic mechanického. Doufejme, že se ještě najde choreograf, který pro ni vytvoří velkou sólovou roli v nějaké současné taneční inscenaci.

Role Malé mořské víly a Prince stojí na pomezí baletu a tanečního divadla, částečně jsou postaveny na herecké akci. Tanečníci jsou občas nuceni na scéně spíš postávat než se skutečně pouštět do fyzické akce. Ve druhém obsazení Alina Nanu a Matěj Šust ztělesňují dva mladé lidi, z nichž každý je ještě bezelstný jako dítě, a proto tragické vyústění baletu je jaksi neočekávané (ve smyslu logiky inscenace, tak jak je vystavěna, divák samozřejmě ví, že příběh má skončit tragicky). Nejasně je interpretována Princova vina či jeho podíl na neštěstí mladé víly. Z baletu totiž vůbec není zřejmé, že by jí věnoval větší přízeň, a tedy že by ji posléze mohl zradit. Žádné zásnuby a přísahy stvrzené jasným gestem, jen vlídné a kamarádské chování. Ani svatební věneček pro budoucí nevěstu nevloží do vlasů Malé mořské víly v žertu on sám, ale jeho přátelé. Je tedy trochu zvláštní považovat takový akt za závazek, asi jako kdyby v situaci, kdy se o některém náhodném páru kolegů kamarádi žertem baví ve smyslu: „Vy byste se k sobě skvěle hodili“, považovala takové popichování dívka za oficiální zásnuby… Proč by měla pro záchranu svého života Princi probodnout srdce, když jí nikdy žádnou lásku neslíbil? Dalším překvapujícím prvkem inscenace je neobvyklá krutost mořských vil, které jsou sice zobrazeny jako něžné dívky tančící na mořském dně, ale přitom jsou schopny rozpoutat bouři a chystají se utopit celou princovu družinu hned na začátku baletu (scéna s regatou je jinak dosti vtipná, neinspirovali se náhodou tvůrci u Losers Cirque Company a jejich letošních Beach Boys?).

Kdo je Malá mořská víla z psychologického hlediska? Ačkoli akcentování některých vztahů komplikuje poněkud převod Andersenovy pohádky na jeviště a bez pročtení programu může vyvolat zmatek, možná, že autoři třebas nevědomky a intuitivně vytvořili plastický obraz ženy takové, jaká velmi často je, a ve skutečnosti vytvářejí drama ne pohádkové, ale reálné. Někdo to nazývá láskou až za hrob, někdo závislostí a patologickým vztahem, ale nezanedbatelné množství žen takto své lásky skutečně prožívá. A nemusí to být jen ženy alkoholiků a násilníků, jejichž život a rozhodnutí zůstávat ve svazcích s tyrany se zdají těm „vyrovnaným“ a „sebevědomým“ jako naprosto nepochopitelná a aspirující na Darwinovu cenu. Žena absolutně oddaná, vše odpouštějící a vše obětující, která svým citům podřizuje v životě vše, i kdyby se obětovala jen pouhému snu, není dnes nazírána jako romantická hrdinka, ale spíš s despektem a opovržením. Je to žena, která obětuje cokoli pro sladkou i bolestnou euforii, kterou nachází už v samotné touze, a přitom možná přehlíží nejednoho oddaného Serafína, který by byl ochotný pro ni žít, jenomže ona hraje o velké city ve svém vlastním nitru, chce všechno – nebo raději vůbec nic. Je v tom jistý prvek sobectví vůči okolnímu světu… Ale činí toto rozhodnutí s plným vědomím a rozhodnutá přijmout následky, jakkoli nelogické to jejímu okolí může připadat. Malá mořská víla je alegorií ženy, pro niž je euforický prožitek lásky esencí života. Jen se v reálném životě taková žena obvykle nerozplyne v mořskou pěnu – mimochodem ani to ale není skutečný konec Andersenovy pohádky, on Malou mořskou vílu nechal vystoupat do oblak jako novou družku vil žijících v povětří, protože na zemi prožila příliš mnoho žalu, a nakonec si tedy věčný život nadpozemského stvoření vykoupila zpět, jen v jiném živlu.

Inscenace je vizuálně velmi působivá. Kostýmy a masky Alexandry Gruskové jsou propracovány do detailů, proměny scény s realistickými prvky, jako je maják a molo na pobřeží (Jakub Kopecký) akcentuje projekce – korály na mořském dně, vzduchové bublinky a skaliska, ale také oblaka a hvězdy na noční obloze, kterou dvakrát rozčísne bouře. V závěru pak je do výše vyzdvihnuta sama Malá mořská víla a projekce jí vytváří nekonečnou „sukničku jako z bílých pěn“, řečeno slovy českého romantika. Tento závěr trochu navozuje dojem „nanebevstoupení“ mezi vzdušné víly, i když autoři asi skutečně chtěli vytvořit obraz dívky rozplývající se v čepičkách mořských vln. Inscenace je laděna do jemných pastelových barev, modrozelená vévodí mořskému světu a šedobílá a posléze růžová světu lidí. Růžové jsou kostýmy dívek z družiny Cizí princezny (možná až trochu přeslazené), jejichž kolové sukně připomínají španělský styl. Působivá výprava je prvek, který vyrovnává některé dramaturgické mezery a nastoluje harmonii. Stejně tak jako nasazení tanečníků potvrzuje jejich oddanost této inscenaci, kterou Balet Národního divadla rozšiřuje portfolio pro rodinné publikum (ačkoli na repertoáru chybí kratší prostší titul či tituly pro skutečně malé děti). Přesto je těžké ubránit se srovnání s Čarodějovým učněm, jeho propracovanou dramaturgií a gradací. Je těžké překročit svůj vlastní stín…

 

Hodnocení autorky recenze: 75%

Zbyněk Matějů:
Malá mořská víla
Libreto: Jan Kodet, Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský
Choreograf: Jan Kodet
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Hudební nastudování: Andreas Sebastian Weiser
Dirigent: Andreas Sebastian Weiser (alt. David Švec)
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Alexandra Grusková
Balet Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Premiéra 10. a 11. listopadu 2016 Stavovské divadlo Praha
(psáno z druhé premiéry 11. 11. 2016)

Malá mořská víla – Alina Nanu (alt. Magdalena Matějková)
Princ – Matěj Šust (alt. Ondřej Vinklát)
Babička – Miho Ogimoto (alt. Tereza Podařilová)
Čarodějnice – Klára Jelínková (alt. Michaela Wenzelová)

Serafín – Jonáš Dolník (alt. Mathias Deneux)
Cizí princezna – Kristina Kornová (alt. Aya Watanabe)
Král/Otec – Michal Štípa (alt. Marek Svobodník)
Mladá čarodějnice – Alice Petit
Milenec – Giovanni Rotolo
Královna/Matka – Michaela Černá
Strážce majáku – Dadja Altenburg-Kohl

www.narodni-divadlo.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Matějů: Malá mořská víla (ND Praha)

[yasr_visitor_votes postid="232217" size="small"]

Mohlo by vás zajímat