Manon v baletní podobě v Plzni. Působivý dějový balet, zbytečně zatížený symboly

Našel ji v jeho čtrnácti vesměs orchestrálních dílech, autorem hudebního aranžmá je Švéd Torbjörn Helander. Hudebně dílo nastudoval Jiří Petrdlík. V hlavních rolích excelovali na premiéře nově angažovaní členové souboru Italka Carolina Cortesi jako Manon, Francouz Gaëtan Pires v roli Des Grieuxe a Karel Audy, donedávna sólista Baletu pražského Národního divadla, jako bohatý svůdce Manonin pan Duval.

Filip Veverka se při svém celovečerním debutu představil jako velmi talentovaný choreograf se smyslem pro detail, jednotlivce i sborovou scénu. Využívá originální choreografické prvky, do děje dokáže zakomponovat nenásilně vtip, a dokonce i gagy (scéna z prvního dějství v zájezdním hostinci). Tanečníky vede k obdivuhodně preciznímu tanečnímu projevu a působivému výrazu, jehož sdělnost je v tomto typu dějového baletu nezbytná. Kvalitně a s potřebnou přesností byly provedeny i všechny sbory.

Filip Veverka vsadil především na dějovost, která ovšem někdy šla na úkor tance ve scénách, jejichž hudba k rozsáhlejší variaci či duetu přímo vybízela (například scéna pana Duvala a Manon v prvním dějství). Je to škoda vzhledem k Veverkově zjevné choreografické kreativitě a originalitě, celek to však neoslabilo.

Inscenaci jako takovou charakterizuje především jeden hlavní moment – mísení reálného příběhu s (dnes módní) symbolikou. Manon je symbolicky spoutaná rudým šálem na samém začátku děje i v jeho závěru. A především ji po celou dobu provázejí dvě dodané velmi výrazné alegorické postavy – ztělesnění její touhy po bohatství, zábavě a pozlátku světa. Svou bombastičností však přebíjejí místy ústřední postavy, oslabují dějovou linku a v samotném závěru, kdy vyčerpaná Manon umírá v náručí des Grieuxe, jejich přítomnost na jevišti zásadním způsobem ruší atmosféru. Především pak takto pojatá symbolika svazuje divákovu představivost a Manon jako postavu charakterově zplošťuje a zjednodušuje.

Přitom balet sám o sobě je vystaven velmi dobře a působivě. Především jeho první polovina. Má potřebný spád, nepostrádá humor a zdařilé taneční kreace, v nichž se mohli blýsknout všichni představitelé hlavních i vedlejších rolí. Na scénu vstupuje křehká, nezkušená Manon, rozmarná a snad nezodpovědná, především však neuvěřitelně mladičká. Dívčí kouzlo, šarm i rafinovanost jí měrou vrchovatou dala Carolina Cortesi, tanečnice po technické i výrazové stránce na vysoké úrovni. Jako skvělý tanečník se uvedl charismatický Gaëtan Pires, který si získal publikum výborným provedením technických pasáží i hereckým ztvárněním zamilovaného, stále odpouštějícího des Grieuxe. Působivou taneční kreací, výtečně vystihující charakter naparujícího se bohatce pana Duvala, oslovil diváky Karel Audy, technicky i výrazově vynikající tanečník. Karel Audy dal této postavě, v baletu silně zvýrazněné, všechny atributy muže zvyklého mít vše, co si zamane – ať to jsou věci nebo lidé. Rozpustilá scéna v zájezdním hostinci poskytla příležitost pro Richarda Ševčíka, který v roli Antoina, přítele des Grieuxe, bravurně provedl skokové party a vnesl na jeviště vtip, klukovskou bezprostřednost a nevázanost.

Protipólem této bezstarostnosti je druhý přítel des Grieuxe, Tiberge, který se snaží přivést rytíře zpět do semináře, kam oba mladíci směřují. Michal Kováč dokázal vystihnout podstatu této role velmi dobře. První polovina inscenace má odpovídající spád i napětí. Ve druhém dějství se však už příběh poněkud zadrhává. Nejen proto, že v podstatně větší míře do něj vstupují pozlacené alegorické postavy. Ale scény rozchodů a usmiřování des Grieuxe a Manon, svody Duvalovy a další výstupy s intrikujícím Tibergem a anonymním přítelem pana Duvala (zdařile jej ztvárnil Grzegorz Mołoniewicz) jsou zbytečně zdlouhavé, což zbrzďuje gradaci děje a místy vede dokonce k jeho stagnaci. Při hostině u pana Duvala umístil režisér na jeviště živě hrající saxofonistku oděnou do křiklavě zlaté bombastické róby. Vznikl tak silně rušivý prvek, který odvádí pozornost od tanečníků a stírá kouzlo baletu jako takového. Zaujala sice plasticky pojatá role odvržené Duvalovy milenky, přesvědčivě ztvárněná Jarmilou Hruškociovou (dříve Dyckovou), ale tato epizoda neměla na charakter druhého dějství podstatný vliv.

Do skutečného dramatu vrátila diváky až působivá scéna ve vězení, nápaditě výtvarně i režijně koncipovaná a tanečníky výborně provedená. Prosvícením bílého šálu se siluetami dívek vznikla originální podoba věznice, u níž čeká nešťastný des Grieux. Emotivní sílu dojemného závěru s Manon umírající v náručí des Grieuxe však výrazně oslabila, jak již bylo řečeno výše, přítomnost alegorických postav. Že je Kryštof Šimek a Vojtěch Jansa ztvárnili precizně a na vysoké technické úrovni, na věci nic nemění.

Tančí se na velmi strohé temné scéně (Radek Honc, Martin Višňovský) s dlouhým bílým závěsem na kruhové konstrukci, jehož pohyb odděluje jednotlivé scény a podílí se i na jejich vytváření. Zvuk závěsu však zbytečně ruší hudební produkci. Kostýmy Romana Šolce mísí historii se současností, jsou podobně jednoduché jako scéna. V případě pana Duvala a jeho společnosti sice zdobné, z lesklého materiálu, ale nepříliš diferencované. Navíc působí poněkud prvoplánově – svět cynického Duvala je blyštivě červený, des Grieux je oděn v černém obleku současného střihu, Manon romanticky růžová. Blýskavé kostýmní kreace alegorických postav v nabíraných kalhotách tureckého typu působí poněkud těžkopádně. Rytířské odění des Grieuxe v druhém dějství není dojemné, jak bylo zřejmě zamýšleno, ale spíše nechtěně komické.

Nakolik byl šťastný výběr hudebních čísel, je otázka čistě subjektivní. Plzeňské publikum má dosud v živé paměti inscenaci Glazunovovy Raymondy, v níž byl charakter hudby zcela jiný, než jaký slyšíme v Manon. Ačkoliv Raymonda je Glazunovův balet a Manon je složena z jeho nebaletních děl, srovnávat můžeme. Choreografka Jelena Pankova totiž v Raymondě rovněž využila Glazunovova hudební čísla zcela jinak, než jak je zamýšlel autor, a vytvořila tehdy vlastní, originální a nesmírně sugestivní příběh. Jestliže tato Raymonda byla po hudební stránce velmi různorodá a jednotlivé scény, dokonce okamžiky děje charakterizovala typově odlišná hudba, u Manon převládá od začátku do konce jednotný tragický a zádumčivý styl. A najdeme jej i v momentech nevázaného veselí prvního dějství. Škoda, že se neuplatnil i nějaký optimističtější Glazunovův kus. Vzhledem k tomu, že hudba postrádá jasné zvraty, působí hudební celek především ve druhém dějství příliš kompaktně, hutně a ve výsledku až matně. Orchestr hraje pod vedením Jiřího Petrdlíka technicky na odpovídající úrovni a je dobře sehraný. Ale dynamická hladina od mezzoforte do forte a fortissima smazává dynamické diference i sebemenší nuance hudebního originálu.

Nová baletní inscenace Divadla J. K. Tyla je nepochybně zajímavým a atraktivním počinem, který představil obměněný baletní soubor ve výborném světle. Skvělé, obdivuhodně vyrovnané taneční výkony jasně ukazují obrovský potenciál souboru. Tím, že dal Jiří Pokorný šanci talentovanému Filipu Veverkovi, opět potvrdil, že staví nejen na renomovaných jménech, ale že chce a dokáže podpořit i začínající choreografy mladé generace. Filip Veverka je navíc v Plzni v diváckém povědomí dobře zapsán. Právě na scéně Velkého divadla totiž ztvárnil svoji první velkou roli, vévodu Alberta v baletu Giselle. Nyní ve své první velké inscenaci dokázal, že má před sebou slibnou budoucnost i jako choreograf. A tak i přes výše řečené výhrady k inscenaci byla jeho Manon šťastným a úspěšným startem.

Hodnocení autorky recenze: 75 %

Manon
Choreografie, režie a libreto: Filip Veverka
Hudba: Alexandr Konstantinovič Glazunov
Hudební aranžmá: Torbjörn Helander
Hudební nastudování a dirigent: Jiří Petrdlík (alt. Chuhei Iwasaki)
Scéna: Radek Honc, Martin Višňovský
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Tomáš Morávek, Jakub Sloup
Baletní soubor Divadla J. K. Tyla
Orchestr opery Divadla J. K. Tyla
Premiéra 18. listopadu 2017 Velké divadlo Plzeň

Manon – Carolina Cortesi (alt. Jarmila Hruškociová / Hyejun Park)
Des Grieux – Gaëtan Pires (alt. Karel Audy / Joshua Lee)
Pan Duval – Karel Audy (alt. Miroslav Hradil / Kryštof Šimek)
Tiberge – Michal Kováč (alt. Kryštof Šimek)
Antoine – Richard Ševčík (alt. Michal Lenner)
Přítel pana Duvala – Grzegorz Mołoniewicz (alt. Joshua Lee / Michal Kováč)
Exmilenka pana Duvala – Jarmila Hruškociová (alt. Kristýna Miškolciová / Andronika Tarkošová)
Matka Manon – Lýdie Švojgerová (alt. Kateřina Audy)
Sluha – Jiří Žalud
Číšník – Petr Brettschneider
Saxofonové sólo – Eliška Holečková
Alegorické postavy – Vojtěch Jansa, Kryštof Šimek (alt. Michal Lenner / Grzegorz Mołoniewicz / Gaëtan Pires / Richard Ševčík / Martin Šinták)

www.djkt.eu