Maria Jeritza. Čtyřiadvacetikarátová primadona (2)
(Dokončení)
Úspěchy a skandály
Z Ameriky přicházely zprávy v jiném duchu: „Paní Jeritza netrpí manýrami primadony. Nemá žádný aparát, klaku, […] skoro si myslím, že nemá ani ‚tiskového mluvčího‘. Není snadné s ní udělat rozhovor, protože se tomu vyhýbá, jak může. Do divadla přichází a odchází bez reklamy, jako by byla poslední sboristka.“ A k jejímu umění: „Její velký, hrdý, barevný hlas, jehož možnosti se tu zpočátku podceňovaly, není dostatečně vyškolený v italském oboru a nadto – to přece víme – ‚melodii tvoří poněkud volně‘, což znamená, že Jeritza především dbá na silný dramatický výraz, kvůli němuž nejposvátnější italskou melodii bez rozpaků trhá a podle svých potřeb ohýbá. A to naše staromilce hněvá.“ Ale Jeritza je umělkyně, která si to může dovolit, protože její výkon je přesvědčivý. V New Yorku měla také mimořádný úspěch v titulní roli Massenetovy Thaïs (první role, kterou zpívala ve francouzštině) a jako Octavian v Rosenkavalieru.
Kdo se jednou stane soustem novinářů, těžko jim zabrání, aby ulovený drb neučinili ještě šťavnatějším. 12. dubna 1924 vyšel v listu Illustrierte Kronen-Zeitung článek s podtitulem Souboj pěvců, ale ne na Wartburgu: „Paní Jeritza se vrátila z Ameriky, kde zlato svého hrdla proměnila v dolary. Včera měla ve Státní opeře vystoupit jako Tosca, ale projevila nespokojenost s poměry, jaké po svém návratu v divadle našla. Poněkud ji dopálilo už to, že byla angažována paní Marie Nemeth, ‚maďarský slavík‘ z Budapešti. A když se teď dozvěděla, že Cavaradossiho má zpívat pan Hofer, prohlásila, že v tom případě zpívat nebude.“
Laurenz Hofer nepatřil k hvězdám Státní opery, hovořilo se o něm jako o svědomitém zpěvákovi, který byl vždy k dispozici, kdykoli ti hvězdnatější „z pekuniárních důvodů“ zpívali jinde. „Tak se místo Tosky včera [11. dubna] hrála Madam Butterfly a přívrženci Hofera vyhlásili sabotáž nejbližšího vystoupení Jeritzové, zatímco ona se údajně postarala o vyvolání pohotovosti ve svém ‚svazu‘, k němuž patří především studenti.“ Zatímco v Americe psali, že Jeritza nemá žádnou klaku a neupozorňuje na sebe, ve Vídni měla přímo „svaz“.
Jen na doplnění: Laurenz Hofer (1888–1964) působil ve vídeňské opeře v letech 1921–1928 a Cavaradossiho zde nikdy nezpíval, zato řadu význačných tenorových partií jako Erika, Lohengrina, Waltera Stolzinga, Tannhäusera, Tristana, Manrica, Maxe, Florestana, Heroda a mnoho dalších, roku 1925 hostoval jako Tristan v Covent Garden, později působil pedagogicky v Hannoveru. Marie Nemeth zpívala ve vídeňské opeře poprvé až 22. září 1924 (tedy čtyři měsíce po údajném „trucu“ paní Jeritzové) Leonoru v Trubadúrovi.
Následující text má jiný charakter. Také v něm se objeví narážka na Marii Nemeth, i když není jmenována. Oponuje útokům skandálních listů tak vehementně, až budí dojem, že je objednaný: „Maria Jeritza je zase ve Vídni, nesrovnatelná, velká umělkyně, duchaplná a temperamentní interpretka, exkluzivní, dobrá a laskavá paní! Doba nepřítomnosti se nám zdála věčností a můžeme se považovat za šťastné, že v naší opeře smíme zase obdivovat tento nádherný hlas, neobyčejně kultivovanou hru. Nyní je opět ve Vídni a můžeme potvrdit, že pobyt v Americe nic na jejím ušlechtilém pěveckém umění a strhující vášnivosti její hry neubral. Celá řada vídeňských listů teď propaguje jednu výtečnou maďarskou zpěvačku, jejíž výkony jsou svého druhu jistě významné. Ale shledáváme neobyčejně nevkusným při takových příležitostech přijít se srovnáními, ještě k tomu před publikem, jako je vídeňské, u nějž můžeme věřit v určitý vkus a pochopení v hudebních záležitostech. Pro každého přítele hudby a dramatického umění existuje jen jedna Jeritza, mohou vedle ní být další významné, ale jen u Jeritzy najdeme takový způsob práce s hlasem a péči o herecké prvky a harmonickou dokonalost a vzájemné spojení hudebnosti a herectví jako u žádné jiné umělkyně. Jeritza je jen jedna!“
Kde je v takových případech pravda, se dá těžko rozhodnout. Mohlo by se zdát, že proto, aby se bránila pomluvám a překrouceným informacím, napsala Maria Jeritza autobiografickou knížku Sunlight and Song. A Singer’s Life, která vyšla v New Yorku roku 1924. Byla to však právě tato knížka, která soustředila všemožné klípky, a ty se šířily dál. Jak později jedna vídeňská redakce konstatovala, účelem knížky bylo sloužit zpěvaččině propagaci v Americe a naštěstí „mezi klepy a drby přece jen napsala občas pravdu, jako že by se nikdy nestala tím, čím je, kdyby jí nebylo dopřáno působit ve vídeňské opeře“.
V září 1924 zpívala Jeritza ve Vídni titulní roli Giordanovy Fedory a následovala další cesta do New Yorku. 6. prosince 1924 se stala první „americkou“ Jenůfou v hudebním nastudování Artura Bodanzkého a režii Wilhelma von Wymetala. Obávaný kritik New York Times Olin Downes popsal Janáčkovo dílo jako „operu originální prostoty, naivity a nerovnosti mezi invencí a účinkem“, pro jiného recenzenta, Ernesta Newmana z The Evening Post, bylo v Jenůfě tolik „překvapivého a nepravděpodobného v míře, jaká se v opeře dosud neobjevila“. Irving Weil v Evening Journal hovořil o dívčím zjevu paní Jeritzy v kroji, měla „krásné momenty“, ale celkově nezapůsobila, její zpěv byl „po většinu role příliš hlasitý“. Představitele Števy označil jako „moravského Dona Juana“. Krásná slova napsal Lawrence Gilman v Herald Tribune: „Scéna, v níž se Jenůfa dozví o smrti svého dítěte, je ve výraze nejkrásnější; je srovnatelná s její Toskou pravdivostí a silou okamžiku. Na její slova ‚tož umřel můj chlapčok radostný‘ hned tak nezapomeneme.“
Problémy se zpěvačce nevyhýbaly. Často je zavinila její temperamentní povaha a, řekněme, jistá „nevycválanost“ jako opět jednou ve Vídni. „Včera večer [19. května 1925] došlo ve Státní opeře k velké demonstraci proti Jeřicové při představení Cavalleria rusticana. Jeřicová vystoupila společně s pěvcem Piccaverem. Obecenstvo, které je zaujato proti Jeřicové, protože zavinila, jak známo, propuštění Olszewské, připravilo Piccaverovi ohromné ovace, […] Jeřicová však byla vypískána. Ve Vídni je silná nálada proti Jeřicové, protože ačkoli je členka vídeňské opery, vystupuje ve Vídni třikrát nebo čtyřikrát za rok a celou ostatní dobu je v Londýně a v Novém Yorku,“ vědělo se okamžitě v Praze.
Shodou okolností nejpodrobnější zprávu opět zveřejnily Illustrierte Kronen-Zeitung, které měly na zpěvačku zvlášť spadeno. Šlo o politováníhodnou příhodu mezi dvěma zpěvačkami, v níž se obě projevily značně nedisciplinovaně. Při představení Valkýry 12. května se Jeritza, která zpívala Sieglindu, v kulisách hlasitě bavila na účet kolegyně Marie Olszewské (Fricka), a ta po ní plivla. Ředitel Franz Schalk Jeritzu nepotrestal, ale Olszewské dal výpověď. „Je to charakteristické: Stejně jako před legálním soudem, stejně jako v celém státním organismu se tu ukázalo, jak jsou neoddělitelně spojeny právo a moc s oněmi reakčními elementy, jejichž působení je nám všem dobře známo, a k nimž v rámci Státní opery patří především Jeritza. Je to opravdový skandál – nevyhodit Jeritzu, která by to zasloužila, takové je podlézavě nestydaté chování ‚oficiálních‘ instancí, především ředitele Schalka,“ napsal list Die Rote Fahne. Přetřásala se „nesmírná ješitnost“ Marie Jeritzové, která vedle sebe nesnese konkurenci, a novináři si také přisadili poukazem na vlivného barona Poppera, v čemž byl skryt další – pro Vídeň typický – antisemitský osten. Případ měl právní dozvuky, výpověď Marie Olszewské byla anulována a do Státní opery se na další dva roky vrátila.
Údajný konflikt s tenoristou Piccaverem urovnal sám zpěvák, když zveřejnil prohlášení: „Nemám žádný důvod nějak proti paní Jeritze vystupovat. Hraju s ní velmi rád a těším se na každé společné vystoupení s ní. Své nervy ovládám natolik, že se nerozčiluju zbytečně. V soboru s paní Jeritzou opět účinkuju v novém nastudování Pucciniho Děvčete ze Západu.“ Tak se také 23. května stalo.
Hlasy přízně i zklamání
Časopis Die Bühne věnoval v ročníku 1925 Marii Jeritze obsáhlý článek, jehož autorem byl v Chebu narozený pěvecký pedagog a muzikolog Otto Iro. Zde aspoň úryvek: „Chceme-li na jev, jako je Jeritza, nahlížet bez předsudků, stranické nenávisti i nadržování, musíme ji nejprve vyjmout z obalu, v jakém ji – podle známého vzoru – vrhli na trh agilní impresáriové. Je nutné ji osvobodit od klamavého odéru reklamy, která nerozeznává mezi pověstí Meinlovy kávy, zubní pasty Kalodont a vysokým ‚c‘ Benjamina Gigliho; musíme odhodit slupku drbů, výbuchy pláče, divadelní politiku se všemi jejími špinavostmi a degradující atmosférou umělecké nevážnosti, a vybalit ji tak opatrně, aby se s těmito vnějškovostmi nestrhlo i to pravé a zásadní.“ Autor připomíná „živnou půdu slovanského pěveckého nadání“, z níž vyrostli Ema Destinnová, Vilém Heš, Leo Slezak, Karel Burian, Otakar Mařák a další. „Pokud je v nějakém hlase obsaženo věčné ženství, pak ho tam má Jeritza. Ona je vysvětlením toho, čemu říkáme v hlase smyslovost.“ Jeritza k tomu nepotřebuje zvláštní triky, jí je erotičnost v hlase dána a nadána je i přirozenou technikou s neznatelnými přechody rejstříků a vyrovnaností v celém rozsahu. Jako každá rozumná zpěvačka „kapituluje ve výškách před vokály ‚e‘ a ‚i‘, zato ve střední poloze nabízí vokály naprosto čisté, vzorné legato a vyrovnanost témbru. Vůči herecké složce se sice vyskytovaly výhrady, ale Jeritza i zde pracuje na základě instinktu, neboť má komediantství vrozené, koluje v ní pravá divadelní krev.“ Ještě mnoho dalších superlativů je obsaženo v tomto článku, zřejmě jednom z nejpochvalnějších, a přitom nejobjektivnějších, jaké kdy o zpěvačce vznikly.
Roku 1927 získala Jeritza další pucciniovskou roli, Turandot. Vídeňskou premiéru sice nezpívala ona, nýbrž Lotte Lehmann, ale 21. dubna 1927 už byla nepřístupnou princeznou Maria Jeritza: „Návrat Marie Jeritzy byl tentokrát skvělejší než jindy. Umělkyni přinesl novou roli, a tak také byla její Turandot očekávána s velkým napětím a geniální herečka a zpěvačka všechna očekávání překonala.“
Na jaře 1928 hostovala Vídeňská státní opera v Paříži a na jejím tamním úspěchu se podílela i Maria Jeritza. Ovšem přišlo zklamání. Tisk se podivil, že mezi řadou umělců a zaměstnanců opery, kteří obdrželi čestná vyznamenání za úspěšnou reprezentaci, jméno Marie Jeritzy scházelo. „Paní Jeritza je dnes celosvětově uznávaná hvězda jeviště. Nikde se nedodržují formality tak přísně jako při udělování řádů. Co se tedy stalo, že rakouské hvězdě první velikosti byla zřejmě tato forma odepřena, a právě ve Francii, která je na takové záležitosti zvláště citlivá?“ Dřív než se mohlo objevit nějaké vysvětlení, dostala generální intendance divadla dopis od právního zástupce zpěvačky, v němž stálo, že „komorní pěvkyně Maria Jeritza v důsledku nedodržení sjednaných podmínek pařížského hostování, těžké urážky a opominutí odmítá jakékoli další účinkování ve vídeňské opeře“.
Ono nedodržení podmínky znamenalo, že Jeritza žádala, aby v případě, že snad dojde v Paříži k nějakému dekorování, dostala Řád Čestné legie (jakožto v té době už čestná, nikoli řadová členka Státní opery), což jí bylo přislíbeno, ale po návratu do Vídně se dozvěděla, že má nárok pouze na totéž, co ostatní dámy souboru. „Paní Jeritza bude od nynějška účinkovat pouze na základě svobodné dohody jako čestná členka, nikoli na základě smluvního vztahu.“ Naše Národní listy k převzaté zprávě z Vídně připojily: „Jak je paní Jeritzová sebevědomá, je viděti z toho, že celá aféra vznikla kvůli vyznamenání, kterého se ženám dostává velmi zřídka a kterého se dostalo jedině paní Curieové, objevitelce radia, členu Akademie a ženě vyznamenané Nobelovou cenou.“ A opět připomněly, že si zpěvačka „poněmčila dobré české jméno Jeřicová“.
Vídeňský list Freiheit se nad rozruchy kolem Jeritzové zamýšlel: „Zase je tu aféra s Jeritzou. Jak to, že v New Yorku v Metropolitní opeře žádné aféry nemá? Jistě proto, že tam žije ve zcela jiném uměleckém rámci než ve Vídni, vedle takových jako jsou Gigli, Fleta, Šaljapin, zkrátka, v úplně jiném prostředí než tady, královna mezi králi, osobnost, která je tam obdivovaná spolu se sobě rovnými, tady však musí mezi těmi, co patří do penze, menšími a středními dráždit. […] Paní Jeritza žije v ideologii ‚zlatého Západu‘. […] Že je jako zpěvačka, herečka, tanečnice a krásná žena zcela ojedinělý zjev i podle mezinárodního měřítka, není třeba zdůrazňovat. […] Pokus, odstranit monarchii osobnosti, se dá udělat jen v Rakousku. […] Ale paní Jeritza by už měla vědět, že právo na skandál přísluší v Rakousku jen méněcenným, kteří s minimem toho, co umějí, mezi netalentovanými nenarazí.“
Ve volném svazku s vídeňskou operou nastudovala Jeritza v následujících letech ještě čtyři role, titulní roli vídeňské premiéry Straussovy Egyptské Heleny, Anninu v operetě Noc v Benátkách Johanna Strausse, Brünnhildu ve Valkýře a titulní roli Boccaccia Franze von Suppé.
Potřetí v Praze
31. března 1930 se objevila „po dlouholetém vyjednávání“ Maria Jeritza zase jednou v Praze – ve Velkém sále Lucerny uspořádala koncert za doprovodu vídeňského klavíristy Ericha Mellera: „Po několik týdnů zaplavena byla nároží pražská plakáty se jménem do očí bijícím: Marie Jeritza. Návštěvníci německého divadla zdejšího znají jméno toto dobře z pohostinských her, ale z českého obecenstva málokdo asi se upamatoval, že kdysi jméno to ocitnulo se i na ceduli Národního divadla. Tomu však je už asi 20 let a tenkrát ještě pěvkyně jmenovala se Marie Jeřicová. […] Pouhých 20 let – a už hlas paní Jeřicové kloní se citelně k západu. Jeho vysoké tóny ovšem znějí ještě ve fortissimu s plným leskem a neztenčenou mohutností zvuku, ale jsou tu už zřejmy následky favorizování těchto výšek, jich dynamického přepínání v operních partiích, které – jako zvláště Pucciniovy – svádějí k tomu v místech prudkých explozí citů a vášní. Následky patrny jsou na střední poloze hlasu, která počíná zníti suše a vyšeptale. A také chvílemi dostavuje se nejasnost v intonaci. Vynikající umělkyní, technickou a dramatickou pěvkyní mocného, strhujícího výrazu je pí. Jeřicová v plné míře dosud, […] podáním písňové lyriky však posluchače nechytí…“
Později vyšlo ještě shrnutí, do nějž se vloudila řada chyb: „Více, ba hlavně k německé části pražského obecenstva obracel se koncert Marie Jericové (Jeritza). Pěveckému umění a temperamentu naší krajanky všechna chvála. Zachovala si hlas, stříbřitý soprán, v obdivuhodné svěžesti a ohebnosti. Je dramatická, jako ve velké árii z Panny Orleánské od Paula [!] Iljiče Čajkovského nebo v Ponchielliho Giocondě, v přidávaném Wagnerovi nebo ve Verdiho Síle osudu. Je citová, hravá i oduševnělá v písni (Schumann, Korngold, Dvořák, R. Strauss, Duparc, Debussy, Bruch, Terry i. j.). […] To vše rád po pravdě zjišťuji. Ale vzpomínám-li, že ještě o svatodušních svátcích 1921 [správně 1911] zpívala Sentu v Bludném Holanďanu česky […] a že nyní v samostatném státě nezazpívala česky ani té Cigánské melodie Dvořákovy, ač v jiných případech se řídila heslem zpívati vždy v řeči originálu, to je také úkazem doby a jejím pokrokem…“ Recenzentovi uniklo, že originál Dvořákových Cigánských melodií je v němčině a česká verze je překlad; Dvořák cyklus psal pro tenoristu vídeňské opery Gustava Waltera.
Nervózní léta třicátá
Třicátá léta byla pro Marii Jeritzu obzvlášť naplněna potížemi. Konal se soud s propuštěnou sekretářkou, která svou bývalou zaměstnavatelku zažalovala, naopak zpěvačka spolu s manželem a jeho sekretářem zažalovala spisovatele Rodericha Müller-Guttenbrunna a jeho vydavatelství za „román“ nazvaný Holota – kolotoč kolem jedné zpěvačky. Kniha nebyla o Jeritze, nicméně zpěvačka se v ní prý poznala a podala žalobu, neboť „mezi jednotlivé skutečné události je vsunuta řada nepravd a celek je podáván tak, že se dá snadno identifikovat, kdo se pod smyšlenými jmény skrývá“. Průběh procesu plnil stránky bulvárních listů a pochopitelně se o něm psalo i u nás. I tento případ měl vlastně politické pozadí. Müller-Guttenbrunn byl přívržencem nacionálních socialistů. Roku 1940 se stal sekretářem zemské pobočky říšského svazu německého tisku. Noviny se také „staraly“ o finanční situaci umělců, zejména v době hospodářské krize toto téma čtenáře zajímalo. Rakouská vláda rozhodla roku 1931 o takzvané maximální výši platů divadelních umělců, a české noviny ihned spočítaly, že „nejhůře bude postižena známá paní Jeritzová, rozená Moravanka Jeřicová“.
„Přilétají zvěsti, jsou dementovány, potvrzovány, korigovány. Marie Jeritza přijede do Vídně a bude zpívat, nebude zpívat, ale ano, ale ne, a přece!“ objevilo se ve vídeňských novinách v dubnu 1931. Přijela a 29. května zpívala Tosku. „Na podzim nepřijela vůbec a teď jen na letmou návštěvu. Využili jsme toho, abychom ji hned uvítali jako Tosku, v jejím geniálním výkonu, který, i když je velmi dobře známý, díky magii osobnosti přece působí vždy nově. A také určitě schopností proměn, stále novými hereckými a pěveckými detaily, stále novým vytvářením psychologických souvislostí. Tentokrát se zdála klidnější, uměřenější, harmoničtější v něžné oddanosti ke svému malíři, o to však vášnivější a živelnější v bolestných výkřicích trýzněné duše. […] Konečně zase jednou vyprodáno!“ psal Julius Korngold, a pro zpěvačku to muselo znamenat satisfakci.
Ale vzápětí přišel další soudní proces. Skladatel Max Oberleithner (v jehož premiérové Aphroditě zpívala Jeritza roku 1916) Jeritzu zažaloval, neboť si prý u něj objednala operu Adelheid, skladatel na její žádost odložil jinou práci, aby jí vyhověl, ale „paní Jeritza skladbu, psanou jí na tělo, jednoduše odmítla“. Jeritza objednání opery popřela, „pouze prohlásila, že je ochotna roli zpívat, ale žádnou smlouvu se skladatelem neuzavřela. Senát dospěl k závěru, že se mezi umělkyní a skladatelem jednalo o nezávaznou domluvu“ a žalobu odmítl. Opera Adelheid rodáka ze Šumperka Maxe von Oberleithnera zmizela bůhvíkde, jeho poslední známá dokončená opera je z roku 1920.
Jakýsi vídeňský klenotník také zažaloval zpěvačku kvůli nezaplacení dodaných šperků, ukázalo se však, že šperky nebyly v kvalitě, za jakou je prodejce vydával, a nakonec na žalobu doplatil on.
Roku 1932 přijela Jeritza opět do Prahy, v Novém německém divadle zpívala Tosku: „Hvězdné hostování se všemi znaky senzace. […] Každé gesto, každé hnutí tváře, jakoukoli rekvizitu projevu staví s chladným propočtem na odiv. Dobrých pět metrů dlouhá vlečka je podívanou a součástí hry sama o sobě, v prvním jednání rozerve v pravý okamžik perlový náhrdelník, v přesně daném okamžiku druhého dějství rozpustí vlasy; dlaně, za nimiž schovává tvář, dovolují zazářit ohňostroji prstenů. […] Pro druhé dějství zmobilizuje celý arzenál hereckých prostředků. Scarpiova místnost je téměř malá pro jevištní rozměr jejího teatrálního vzrušení, jeviště si nárokuje v celé jeho šířce i hloubce. A pak vrchol všeho – její modlitba zpívaná vleže, a nezapomene ani na slzami skropený kapesník po skončení aplausu.“
Film a nové manželství
Roku 1933 se Maria Jeritza poprvé objevila na plátně, v titulní roli filmu Velkokněžna Alexandra režiséra Wilhelma Thieleho, s hudbou Franze Lehára, uplatnila se v něm i Verdiho Aida. Nebyl by to ovšem svět operních hvězd a filmu, aby se opět neobjevila „senzace“. Marie Jeritza „koupila negativ filmu a zničila jej. Usoudila, že její hlas zní ve filmu falešně,“ přinesl tisk zprávu, ovšem to už dva roky běžel film v kinech a zničení negativu, i kdyby tomu tak skutečně bylo, postrádalo smysl. Franz Lehár mimochodem na Jeritzu myslel při kompozici své Giuditty, titulní roli nakonec vytvořila Jarmila Novotná. Jeritza zazářila rolí v premiéře jiné operety, Annina Rudolfa Frimla.
Roku 1935 získala Maria Jeritza americké občanství – a rozvedla se s baronem Popperem. Na majetek Leopolda Poppera a jeho dvou bratrů zanedlouho nato dopadly arizační zákony. Leopold uprchl roku 1939 do Londýna, jeho bratr Ernst do Spojených států, druhý bratr Fritz přežil ve Vídni, ale přišel o všechno a za nejasných okolností zemřel roku 1953. Bývalý zpěvaččin manžel se v padesátých letech ještě dočkal částečného vrácení majetku a zemřel půl roku před svými stými narozeninami, roku 1986 ve Vídni, kam se po emigraci vrátil. Svou bývalou ženu přežil o čtyři roky.
Druhým manželem Jeritzové (podle některých zdrojů třetím, první manželství mělo vydržet jen velmi krátce) se stal produkční filmové Foxovy společnosti Winfield Sheehan (1883–1945). Ihned se spekulovalo, nakolik je za tímto sňatkem touha Marie Jeritzové stát se filmovou hvězdou. Kolem rozchodu s Popperem a nového sňatku se ale rozvinul celý vějíř informací z doslechu i mylně vykládaných. Údajným adeptem na nového manžela měl být také příslušník mnichovské nakladatelské rodiny Schirmer a je otázka, zda nešlo jen o překroucení jména Sheehan; Jeritza vztah se Schirmerem v tisku dementovala. Také baron Popper měl co vyvracet, nejprve tvrdil, že o žádném rozvodu neví, ale věc byla složitější. Marii Jeritzu totiž tisk obvinil z bigamie. Vytáhl katolické dogma o nerozlučitelnosti manželství: „Každý katolík, který uzavře nové manželství, se dopouští bigamie, a protože je paní Jeritza dosud rakouskou občankou, je vázána tímto zákonem. […] Zde se nejedná o případ Jeritza, nýbrž o katolické Rakousko!“
Nyní už nepropíraly noviny její spory se služebnictvem, operními kolegy či klenotníky, zato si pozorně všímaly politických souvislostí, a tak se o zpěvačku otíraly různě orientované deníky: „Operní pěvkyně Jeritza umí velmi pěkně zpívat. Ale s jejím politickým míněním je to horší. Dlouho věřila všemu, co stojí v novinách,“ psal list Arbeiter Zeitung (Dělnické listy) v narážce na deník Reichspost, blízký křesťanským socialistům. „
Podle Reichspost Jeritza věří také tomu, že jsou černí dělníci krutě terorizováni rudými, a proto na znamení protestu vůči rudému teroru darovala klerikálním skautům bubínek. […] Ale zpěvačky nemají věřit Reichspost a Reichspost zpěvačkám. Najednou je po starém přátelství. Dozvěděli jsme se, že zdejší zpěvačka, která už dlouho dává přednost americkým dolarům před rakouskými šilinky, nechala během svého pobytu v Americe zrušit své manželství se židovským baronem Popperem a znovu se provdala. Nad tímto hříchem proti dogmatu katolické církve se redakce Reichspost velmi rozhořčila a ihned prohlásila, aby se Jeritza ve Státní opeře už neukazovala. Ale brzy se našli obhájci hříšnice. Za prvé byla sice Jeritza před svou svatbou katolička, ale její sňatek s Popperem se uskutečnil podle protestantského obřadu. Takový protestantský sňatek je přece pořád lepší než konkubinát, a tak také není nic strašného na tom, že se teď nechala rozvést. A navíc se vrátila ke katolické církvi, a proto se jí přece ta protestantsko-židovská mezihra musí odpustit. Na úřední Wiener Zeitung udělaly tyto argumenty tak velký dojem, že se dokonce rozhodly s Reichspost polemizovat. U zpěvačky koneckonců přece záleží hlavně na zpěvu. A ač je katolické dogma jistě důležité, ještě důležitější je, aby opera vydělávala, a proto nechala Jeritzu zpívat. A protože je tedy pokladna důležitější než dogma, tak může paní Jeritza ve dvou večerech zpívat. Ale jen ve dvou! Víc by pravděpodobně bylo pro katolický stát neúnosné. Co je to za stát, kde je zpěv závislý na dodržování dogmat Tridentského koncilu!“
Ze dvou večerů byl nakonec pouze jediný, 1. října 1935 zpívala Maria Jeritza Tosku: „Vyprodané hlediště – což je senzace samo o sobě – umělkyni bouřlivě přivítalo, během prvního dějství se jeho nadšení drželo v mezích, a také paní Jeritza, která bojovala s indispozicí, ale v dalším průběhu večera dostalo příležitost holdovat velké zpěvačce a herečce s obvyklou srdečností. Jeritza už nepotřebuje Tosku objevovat. To, jak s jí vlastním nadáním improvizace řeší každou situaci, i tu divadelně ustálenou, proniká lidským cítěním, jako by se tak dělo poprvé, a jak ji s prudkým výbuchem pravého citu rozžehne, zapůsobí pokaždé.“
Ani ve Spojených státech se Maria Jeritza nevyhnula soudním tahanicím, snad je i – v zájmu reklamy – skutečně sama vyhledávala, jak ji mnozí podezřívali. Důvod procesu kvůli poškození pověsti s operní zpěvačkou Grace Moore, či spíše s jejím agentem, byl kuriózní: „Manažer Grace Moore označil umělkyni během amerického turné za ‚americkou Jeritzu‘ a Jeritza proti takovému srovnání protestovala.“ Grace Moore se na rozdíl od Jeritzy ve třicátých letech poměrně úspěšně prosadila ve filmu, ale později ji pronásledovalo neštěstí. Srážku vlaků v Severní Karolině roku 1943 sice přežila, ale zemřela náhle roku 1947, devětačtyřicetiletá, při leteckém neštěstí na letišti v Kodani.
Druhá půle života
Během války v Evropě jméno Marii Jeritzy zaznívalo jen jako vzpomínka a její hlas občas z rozhlasu. Krásné je osobní svědectví Roberta Stolze: „Roku 1940, kdy Mizzi patřila k prvním hvězdám newoyrské Metropolitní opery, se k ní doneslo, že jsem internován a v ohrožení nacisty. Bohužel to až příliš odpovídalo skutečnosti. Mizzi zalarmovala americká vyslanectví a konzuláty a žádala, aby skladateli Robertu Stolzovi neprodleně projevily podporu. Sdělila, že převezme jakékoli náklady za mé osvobození a zaplatí mi i cestu do Ameriky.“ Skladatel už byl tou dobou na cestě do Ameriky, ale vzpomínku na velkorysost zpěvačky, kterou poznal jako děvčátko, si uchoval.
V prosinci 1945 vyšla ve Wiener Revue zpráva: „Maria Jeritza chystá evropské turné, které ji zavede také do Rakouska. […] Během války se umělkyně věnovala – podobně jako Marlene Dietrich – péči o nemocné a raněné americké vojáky, vystupovala ve vojenských a námořnických lazaretech v Kalifornii. Sňatkem s filmovým producentem Winfieldem Sheehanem získala americké občanství, její svazek s rakouským národem však zůstal nezměněn.“ Manžel Jeritzové 25. července 1945 zemřel, její cesta do Evropy měla mít i terapeutický účel, ale zatím zůstala jen plánem. V lednu 1946 byla ve Spojených státech založena Společnost přátel Salcburského festivalu, k níž se přihlásila i Maria Jeritza. 29. dubna 1946 vystoupila po čtrnáctileté pauze v Carnegie Hall: „Každým coulem královna, tak slavila Maria Jeritza návrat zpěvačky. V jejím přednesu děl Wagnerových, Straussových, Schubertových, Čajkovského a Mascagniho znělo echo velkého stylu a nádherného hlasu. V dalším programu uvedla moderní díla Debussyho, Duparca… Publikum si vynutilo přídavky,“ psal New York Telegraph.
Roku 1948 navštívila Maria Jeritza Salcburský festival a také se opět vdala, za obchodníka a právníka Irvinga J. Seeryho (1890–1966), který – jak později přiznal – ji poprvé viděl na scéně roku 1910 a ihned se do ní zamiloval. Sešli se po čtyřech desetiletích.
Maria Jeritza zavítala do Vídně ještě na osm představení, kdy v Divadle na Vídeňce, náhradním jevišti rozbombardované Státní opery, mezi roky 1950–1953 hostovala jako Santuzza, Minnie, Salome a Tosca. Navštívila také staveniště roku 1945 rozbombardované Státní opery, na jejíž znovuvybudování finančně přispěla.
Řádu Čestné legie se sice nedočkala, ale roku 1950 získala Čestnou medaili města Vídně, roku 1964 jí byl udělen Čestný kříž za vědu a umění 1. třídy, roku 1967 Čestný prsten města Vídně a 1976 Velký zlatý odznak Rakouské republiky. Roku 1969 byla jmenována Čestnou občankou New Orleansu. Druhá polovina života slavné zpěvačky v New Jersey byla poklidná, a tedy pro veřejnost a novináře nezajímavá.
Zemřela 10. července 1982 v Orange v New Jersey, v devadesáti čtyřech letech. V nekrologu v New York Times mimo jiné stálo, že se Marii Jeritze říkalo „zlaté děvče ‚zlatých časů’ opery“ a jeden veterán Metropolitní opery ji nazval „čtyřiadvacetikarátovou primadonou staré školy“. Její největší rolí byla Tosca, jejíž charakter uměla Jeritza tak přesně vystihnout, protože vlastně zpěvačka představovala zpěvačku. Ředitel Metropolitní opery v letech 1908–1935 Giulio Gatti-Casazza, který slyšel celou řadu představitelek této role, postavil na první místo ji. Její konflikty s tenory a konkurentkami v sopránovém oboru jen zvyšovaly její popularitu.
Ve zpěvaččině pozůstalosti byla nalezena píseň Richarda Strausse Malven, zkomponovaná roku 1948 s věnováním „Milované Marii – poslední růže“.
V rakouském časopise Die Bühne vyšel roku 1930 článek doprovázený fotografiemi ze zpěvaččina vídeňského bytu ve Stallburggasse 2. Článek končil slovy, že dům jistě jednou ponese její pamětní desku. Takovou desku dům – ve kterém bydleli také Hugo von Hofmannsthal, rakouský spolkový kancléř v letech 1932–1934 Engelbert Dolfuss, do roku 1938 spisovatel Alfred Polgar a později Thomas Bernhard – nenese.
Zato v místě setkávání mnoha slavných, v Unterachu na Altersee, kde měla Maria Jeritza vilu, je po ní pojmenována ulice a její jméno nese nyní i ona vila, původně vila Eckstein, v níž kdysi krátce žil skladatel Hugo Wolf. Ve Vídni se po zpěvačce od roku 1996 jmenuje Maria-Jeritza-Weg ve 22. okrsku.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
