Marie Kronbergerová: Divák je ten, komu se dílo předkládá!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Česká opera a lidé kolem ní online (2): Marie Kronbergerová – Ve druhé polovině října proběhl tradiční Týden italského jazyka ve světě. Letos se do jeho rámce podařilo zasadit i vydání obsáhlé publikace Italská literatura v Čechách a na Slovensku, bibliografie překladů z italské literatury od počátku knihtisku do současnosti. Její autorka Jitka Křesálková na ní pracovala přes padesát let. Vůbec poprvé jsou tu jako součást italské literatury prezentovány divadelní hry, italská operní libreta a jejich překlady do češtiny. Hovoříme se specialistkou na tuto sféru, překladatelkou a pedagožkou profesorkou Marií Kronbergerovou.
Marie Kronbergerová (zdroj autor / archiv Marie Kronbergerové)

 

Do jaké míry jde v případě této publikace o unikátní pramen?

Jiří Pelán na prezentaci knihy řekl, že podobné dílo u nás vyšlo pouze z angloamerické literatury. A řekla bych, že tímto se italská literatura dostává do noblesních sfér. A převratnost? Mnohdy mi připadá, že operní libreta nejsou – snad pod vlivem některých nepovedených libret, překladů z němčiny do češtiny – považována za plnohodnotnou literaturu. Jejich zařazením do této publikace se jim i u nás dostalo místa, které v literatuře italské měla odpradávna, vždyť florentští cameratisté chtěli po vzoru antických Řeků povznést slovo hudbou. Opera se zpočátku profilovala jako dramatický žánr a zpívaný text také od počátku vycházel tiskem. Tato knížka, italsky libretto, vždy uváděla jméno autora textu, ale jméno skladatele leckdy chybělo… Když to hodně zjednoduším, italská libreta jsou mimo jiné ohlasem petrarkismu, reflektují provensálské básníky, jedním z respektovaných tvůrců byl Pietro Metastasio. A Lorenzo da Ponte, který tvořil libreta převážně pro cizince, se v posledních desetiletích stal tématem vědeckých konferencí.

Jakou představu o plnohodnotnosti italských operních libret tu získá běžný čtenář?

Především si uvědomí rozsah této sféry, neboť v průběhu historie se období, kdy se opery uváděly v originále a v překladu, různě střídala.

A navíc je sama oblast italských operních libret a jejich překladů ještě podrobněji členěná…

Dlouho byl za překlad považován téměř výhradně převod libreta do hudby, ale výsledný tvar se – obzvláště v devatenáctém století – mnohdy hodně vzdaloval originálu. Například nejstarší dochovaný překlad Figarovy svatby je z roku 1875. A člověk těžko chápe, jak tehdejší umělci v této podobě operu vůbec mohli zpívat. Třeba slavná árie „La vendetta, oh, la vendetta…“ je přeložena „Pomsto sladká, božko hladká.“ Nebo do překladu Figarovy kavatiny „Non più andrai“ je naprosto bez podkladu v originálu implantováno dobové nacionální téma, mluví se o „řinkotu válečné zbraně k pomstě národa“, takže dochází k posunu proti dramatické situaci, v níž se právě nacházíme. Literární tvar libreta se dalšími překlady logicky dále rozrůzňoval.

A když se přesuneme o mnoho desítek let blíže k nám, dostaneme se k uvádění oper v originálech…

Překlad do hudby v tu chvíli přestal být zajímavý, protože v něm se musí jazyk podřídit notám a frázím. A ať jsou tyto překlady sebelepší, literatura tu vždy dojde újmy. V roce 1991, když se novou inscenací Dona Giovanniho otevíralo po rekonstrukci Stavovské divadlo, přišel režisér David Radok s požadavkem, aby každý z umělců a inscenátorů měl v ruce překlad doslovný, tedy slovo pod slovo. A do programu nechtěl „žádné veršíčky“, ale literární překlad, neboť divák má právo dozvědět se, co přesně se na jevišti zpívá. Už před rokem 1989 si taky Bohumil Gregor v inscenaci Dona Carlose vyžádal jazykového poradce. Zpěváci a studenti tehdy italštinu neovládali. Její výuce se věnovalo jen málo hodin a v některých ročnících se neučila vůbec. Vlastně ji ale nepotřebovali, v divadle se vše s výjimkou Dona Giovanniho zpívalo v překladech…

Tady asi musíme rozlišovat, kdy se vlna uvádění oper v originále objevila u nás a kdy na západ od našich hranic…

Tam se zformovala mnohem dřív. A zprávy o tom nám přinášeli většinou pěvci, kteří v cizině vystupovali a vystupují. Ale v knize, o které mluvíme, jsou zdokumentovány jak překlady do hudby, tak i onen nový typ překladu, který u nás funguje posledních přibližně třicet let.

Kdybychom se na věc podívali statisticky, jak si v rámci operní literatury stojí opery psané na libreta v italštině?

Je to asi třicet procent všech oper. V provozovací praxi divadel to ale znamená procent šedesát až sedmdesát. Buď je to stálé divadlo, kde se ta která opera na repertoár vrací, nebo divadla připraví balíček několika představení, která se odehrají, a pokračuje se jiným titulem. A to skóre se rozšiřuje díky autorům neitalského původu komponujícím na italské texty jako třeba Mozart či Händel.

Vrátím-li se k pěveckému školství, asi musíme zdůraznit, jakým podstatným způsobem se výuka italštiny rozšířila…

Ano, počet hodin se od té doby zčtyřnásobil a na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění se tento jazyk promítl i do magisterského studia.

Marie Kronbergerová se svými studenty (zdroj autor / archiv Marie Kronbergerové)

Změnila se také situace v typech chyb, kterých se dopouštěli studenti tehdy a dnes?

Zcela zásadně. Individuální chyby dnes představují pět procent těch, které se objevovaly dřív. Dnes si můžu jakoukoli árii najít na internetu v deseti různých podáních. Je úsměvné, jak jsme si při přípravě Dona Giovanniho v roce 1991 půjčovali kazety a vyráběli si kopie kopií, abychom se k nahrávce vůbec dostali.

Vy jste pro studenty zpěvu vytvořila skripta, která mají za sebou už několikeré vydání v různých formátech…

V nich studenti najdou doslovný překlad a uvedení do kontextu té které árie v rámci opery. Překvapivě ty učebnice zaujaly vedle odborníků a inscenátorů i takzvané „normální“ lidi, ne profesionály, milovníky opery. Takže jsem jednu verzi vytvořila i pro ně. A do ní jsem přidala výpovědi konkrétních umělců, kteří tento repertoár zpívali a zpívají. Tahle podoba vznikala velmi dlouho a díky tomu v ní promlouvají umělci tří generací. Nejstarší je Václav Zítek a nejmladší jsou Jiří Rajniš a Michaela Katráková.

To je tedy kniha Don Giovanni na Ovocném trhu, která vbrzku vyjde. Změnilo se nějak za dobu vaší pedagogické praxe vnímání italštiny samotnými studenty? Nebyla pro ně dříve poněkud muzeální a příliš umělecká? A nezjistili až posléze, že i v operách jde o živý jazyk, s nímž se do jisté míry domluví i v současnosti?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář