Marius Petipa – choreograf génius (2). Působení v Rusku

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ještě na Pugniho hudbu uvedl Petipa v listopadu 1870 původní Perrotův balet Catarina ou la Fille du bandit. Poslední nový balet na připravenou Pugniho hudbu byl Les Deux étoiles v lednu 1871 (poté v březnu 1878 přenesený do Moskvy). V stejném měsíci prezentoval Petipa v St. Petersburgu svůj balet Trilby z Moskvy, na podzim pak s Minkusem připravili novou verzi Dona Quijota pro petěrburské divadlo. V lednu 1872 uvedl Petipa slavný romantický balet La Péri, v listopadu pak nové dílo La Camargo na Minkusovu hudbu. Pro příštích patnáct let se poté stal Minkus hlavním hudebním skladatelem Petipových baletů, nejen nových, ale i úprav starších děl.

V první polovině sedmdesátých let prožíval Petipa i zásadní osobní změny. Jeho manželství s Marií Surovščikovou se ocitlo v krizi a roku 1875 se oficiálně rozešli. Již předtím, roku 1873, navázal Petipa vztah s jinou baletkou, o mnoho let mladší Ljubou Leonidovnou Savitskou (1854–1919). V roce 1874 s ní měl první dceru Naděždu (1874–1945), potomní baletku, po rozvodu si ji vzal roku 1876 za manželku a měli ještě pět dětí – Jevgeniji (1877–1892), Victora (1879–1939), Ljubu (1880–1917), Marii (1884–1922) a Věru (1885–1961). I kvůli těmto rodinným záležitostem nebyl Petipa nikdy příliš bohatým člověkem, i když na jeho plat vydávala carská pokladna slušné částky. Marius Petipa si zachovával vždy vyrovnané finance, pečlivě sledoval své osobní i divadelní výdaje. Na druhou stranu se často choval velkoryse, pravidelně nosil různé dárky svým dětem a později vnukům, v divadle byl známý svými objednávkami čajů a jídel pro baletní sbor během náročných zkoušek.

Společná práce s Minkusem v sedmdesátých letech pokračovala. V roce 1874 uvedli dva revidované balety, v lednu Le Papillon (původně Taglioni) a v říjnu La Naïade et le Pêcheur (původně Perrot).  Následovaly Les Brigands v lednu 1875, Les Aventures de Pélée v lednu 1876 (v tomto baletu vystoupila v jedné z hlavních rolí Ljuba Savitska) a Le Songe d’une nuit d’été v červenci 1876. Poté v lednu 1877 se na scéně objevil balet La Bayadère, balet, který všechny své současníky přežil do dnešních dnů a stal se jedním ze stěžejních děl klasického repertoáru. Zaslouženou pozornost vzbudila hlavně scéna Království stínů, která patří k vrcholům Petipova života. V hlavní roli zazářila primabalerína Jekaterina Vazem, která byla i první sólistkou dalších Petipových baletů na sklonku sedmdesátých a počátkem osmdesátých let.

O rok později, v únoru 1878, následoval balet Roxana, la beauté du Monténégro. Na sklonku téhož roku Petipa načas přesídlil do Moskvy a uvedl zde balet Ariadne na hudbu Julia Gerbera. V dalších baletech pokračoval opět v St. Petersburgu s Minkusem, v lednu 1879 La Fille des Neiges, v březnu 1879 Frisac, ou La Double Noce, v prosinci 1879 Mlada (velmi krásný a úspěšný balet, bohužel opět dnes prakticky neznámý). V březnu 1880 oba obnovili původní Taglioniho a Adamovo dílo La Fille du Danube a v listopadu proběhla již třetí Petipova obnova baletu Korzár. V roce 1881 následoval v únoru nový balet Zoraia, ou la Maure en Espagne a v říjnu obnova baletu La Vivandière (Markitenka), původně od Saint-Léona a Pugniho. Počátkem roku 1882 přišla velká obnova Paquity s doplněním slavného Grand pas classique a Pas de trois a o měsíc později obnova Saint-Léonovy Paquerette.

Na jaře 1883 Petipa a Minkus inscenovali v Moskvě na korunovaci cara Alexandra III úspěšné představení La Nuit et le Jour. Na hudbu prince Nikolaje Trubeckého vznikl na závěr roku 1883 Petipův další balet Pygmalion, ou La Statue de Chypre. V roce 1884 provedli Petipa a Minkus opět dvě velké obnovy, na jaře Giselle a na podzim Coppélie. I v dalším roce 1885 následovaly obnovy, v lednu Le Diable à quatre (La femme capricieuse), v listopadu Faraónova dcera se slavnou primabalerínou Virginií Zucchi a koncem prosince známá La Fille mal Gardée, opět se Zucchi. Při práci na posledně jmenovaném baletu se poprvé prezentoval jako Petipův spolupracovník Lev Ivanov. Petipa musel předávat část své práce Ivanovovi hlavně ze zdravotních důvodů, začal totiž jeho letitý problém s kožními onemocněními závažným ekzémem. Utrpení z této nepříjemné nemoci pronásledovalo stárnoucího choreografa do té míry, že se musel vždy na několik týdnů stáhnout do soukromí.

Péčí cara Alexandra III. a jeho divadelního ředitele Ivana Vsevoložského bylo v St. Petersburgu přebudováno nové hlavní divadlo – Imperiální Mariinské divadlo, postavené sice již v letech 1859/1860, ale dosud zůstávající ve stínu staršího Imperiálního velkého kamenného divadla, které bylo Vsevoložským shledáno za již nevyhovující. Při otevření nové hlavní scény se v únoru 1886 dávalo i Petipovo a Minkusovo nové dílo Les pilules magiques. Rozhodnutím ředitele ale zanedlouho poté Minkus končí ve své funkci baletního skladatele carských divadel, Vsevoložský ji zrušil. Petipa tedy od té doby musí spolupracovat s novou plejádou hudebních skladatelů. Ještě v rámci oslav nového Mariinského divadla inscenoval kratší balet ĽOrdre du Roi, do něhož Albert Vizentini aranžoval hudbu Strausse, Delibese, Aubera a Masseneta. V té době se novým šéfdirigentem baletu stává italský hudebník Riccardo Drigo, který se poté na dlouhou dobu podílí na hudebních doplňcích k baletům i je tvůrcem nových děl.

Velká díla Petipy pokračovala i po změnách roku 1886, jeho zdravotní stav se opět zlepšil. V červenci toho roku vytvořil Petipa ještě s Minkusem kratší balet pro carskou rodinu ĽOffrande á ľAmour,  v prosinci obnovil původní Perrotovo a Pugniho dílo La Esmeralda, opět s Virginií Zucchi a Drigovým doplňkem Pas de six.

Na jaře 1887 uvedl Petipa svou druhou obnovu Giselle, tentokrát s Emmou Bessone, a v prosinci revidoval Saint-Léonův a Minkusův balet Fiametta. Kolosální velký balet La Vestale spatřil světlo světa v únoru 1888, hudbu k němu napsal Michail Ivanov. Podobně velký balet Le Talisman na hudbu Riccarda Driga vytvořil Petipa o rok později, v lednu 1889. V obou se prezentovala primabalerína Elena Cornalba. Oba balety ale postihl smutný osud zapomnění. Naopak mnohem větší štěstí měl velkolepý balet následujícího roku, Spící krasavice. Toto mistrovské Petipovo dílo je také jeho jedinou přímou spoluprací s hudebním skladatelem Petrem Iljičem Čajkovským. V baletu uvedeném v lednu 1890 se v hlavních rolích předvedli Carlotta Brianza, Pavel Gerdt a Marie Petipa. Během dlouhých příprav na Spící krasavici stihl Petipa v létě 1889 ještě dva kratší balety pro carskou rodinu Les Caprices du papillon (hudba Nikolaj Krotkov) a La Forêt enchantée (hudba Riccardo Drigo, původně práce Ivanova pro baletní školu, Petipa ji zásadně předělal).

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat