Marius Petipa – choreograf génius (3). Jeho doba a odkaz

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V souvislosti s Mariem Petipou je nutné si uvědomit jednu podstatnou politickou a společenskou věc. Vývoj klasického baletu v Rusku by nebyl možný bez carské rodiny, veškeré výdaje na balet a samozřejmě i na divadlo a kulturu jako celek šly totiž z carské pokladny. Petipa sám zažil během svého života v Rusku čtyři cary, Nikolaje I. (zemřel 18. února 1855), Alexandra II. (zemřel 1. března 1881), Alexandra III. (zemřel 20. října 1894) a Nikolaje II. Imperátoři Ruska jako jedni z nejbohatších lidí tehdejšího světa velkoryse podporovali divadlo, na balet plynuly částky nemající v tehdejším světě obdoby. I toto je pozadí nevídaného vzestupu ruského baletu, vždyť kde by byl Petipa bez carských peněz?
Marius Petipa v roce 1898 (zdroj commons.wikimedia.org)

Množství baletních děl vznikalo přímo na popud členů carské rodiny, na korunovace, svatby, životní jubilea. Členové carské rodiny projevovali živý osobní zájem o baletní umění a mnozí udržovali osobní vztahy s jeho aktérkami/aktéry. Carského příkladu pak následovalo množství šlechtických rodin, carská divadla byla centry společenského života s vysokou prestiží. Carská rodina má tak obrovské zásluhy na rozvoji klasického baletu, který se pak stal kulturním dědictvím celého lidstva. Otázkou je, jak se Petipa díval na složitosti politického, společenského a ekonomického vývoje Ruska a krizové jevy režimu, či zda žil v uzavřeném prostoru carských divadel a vyšší společnosti (jak již bylo zmíněno, rusky se po celý život téměř nenaučil). Naštěstí Petipa již nezažil nesmyslnou světovou válku roku 1914 a s ní spojenou katastrofu režimu.

Marius Petipa netvořil samozřejmě sám a je spravedlivé zmínit okruh jeho nejbližších spolupracovníků. V oblasti choreografie to byl na prvním místě Christian Johansson (1817–1903), švédský tanečník a pedagog. Žil v St. Petersburgu od roku 1842 a od roku 1860 učil třiačtyřicet let na Imperiální baletní škole. Byl prakticky současníkem Petipovým a pomáhal mu hlavně s choreografií mužských scén, Petipa totiž vždy vynikal hlavně ve vytváření sborových dámských scén a v choreografii primabalerín. Známějším byl mladší Lev Ivanov (1834–1901), který působil v petěrburském baletním sboru od roku 1852 a od poloviny osmdesátých let byl baletním mistrem. Vztahy mezi Petipou a Ivanovem nebyly ale příliš srdečné. Třetím choreografem vedle Petipy byl Ital Enrico Cecchetti (1850–1928), dojíždějící do St. Petersburgu jako tanečník od roku 1874, od roku 1887 zůstal ve městě trvale a až do svého odchodu roku 1902 učil na Imperiální baletní škole a spolupracoval v choreografii. V oblasti hudby spolupracoval Petipa za svůj dlouhý život s množstvím skladatelů, směrodatní jsou však tři. Pro padesátá a šedesátá léta Ital Cesare Pugni (1802–1870), pro sedmdesátá a osmdesátá léta Rakušan Ludwig Minkus (1826–1917) a pro poslední období Petipova působení další Ital Riccardo Drigo (1846–1930).

Marius Petipa do konce devatenáctého století bezesporu vytvořil z petěrburského baletního souboru nejlepší balet na světě, toto dědictví si nese balet Mariinského divadla přes všechny politické peripetie dvacátého století dodnes. Petipa sám se víckrát pochválil při pohledu na vykonanou práci, ale podobně se vyjadřovala i drtivá většina tehdejšího kulturního světa. Petipa měl jistě štěstí, že mu byl „shůry“ vyměřen dlouhý život. Přes nepříjemné zdravotní problémy od poloviny osmdesátých let pokračoval v práci do věku, jehož se drtivá většina jeho současníků vůbec nedožila a i dnes by byl výjimkou. Tím mohl vytvořit úžasné množství děl, které jiní nemohli stihnout. Bezpochyby by se Petipovi nelíbil vývoj choreografie po jeho odchodu, nelíbilo by se mu, co se stalo s jeho balety. Marius Petipa, a samozřejmě nebyl sám, se snažil udržovat vyvážený celek baletního díla z choreografie, hudby a scény. Na prvním místě mu šlo o soulad a graciéznost, vyšroubované technické výkony bez opory v ději odsuzoval jako cirkusáctví. Jaký je vlastně tedy odkaz Petipy?

Hlásit se k odkazu Petipy nemůže být prázdnou floskulí a pustou frází „podle Petipy“. Jsou dvě cesty – lepší z nich jsou rekonstrukce baletů, druhou je alespoň co nejvěrnější vycházení z tradice. Jistě, rekonstrukce jsou věcí materiálně i personálně velmi náročnou a bylo by utopií je požadovat od menších divadelních scén. V nich plně stačí věrný tradiční přístup. Ale velká divadla dneška mají bezesporu zdroje na rekonstrukce, je to jen věcí vůle a rozhodnutí odpovědného vedení. V Česku na ně zatím marně čekáme, v Bratislavě patří vedení Baletu Slovenského národního divadla dík, že jde alespoň částečně tímto směrem jako například scénou Le jardin animéKorzárovi či nyní chystanou Esmeraldou.

Adolphe Adam: Korzár – SND Bratislava 2015 (zdroj SND Bratislava / foto Peter Brenkus)

Co ale rozhodně není odkazem Petipy, jsou násilné až brutální zásahy do petipovské choreografické a hudební stavby baletního díla. Někomu se může zdát, že přeháním z pozice rigidního konzervativce. Tyto lidi prosím o následující zamyšlení na příkladu ze sesterského divadelního umění, z opery. Vezměme si například Dvořákovu Rusalku či Verdiho Traviatu. Ano, modernistické režie jsou mnohdy podivné až hrozné, ale nikdy se netýkají (zatím) přehazování jednotlivých obrazů z dějství do dějství, nedělají z hudební partitury trhací kalendář. Představme si, že árie Rusalky z třetího dějství je přenesena do prvního a naopak, či že v Traviatě se objeví otec Germont až v posledním dějství a podobně. Každý řekne, že by vznikl zrůdný kočkopes. Přesně to se ale děje u mnoha baletů, inscenátoři se dopouštějí trapných machinací, přehazují děje a partituru, v programech o tom ale není ani slovo. A kdo to ví, kdo se ozývá? Petipovi by vstávaly vlasy hrůzou. Například u Torresovy Bajadéry a předtím Spící krasavice v Praze se museli Petipa, Minkus i Čajkovskij již stokrát obrátit v hrobě… A takových inscenací jsou po světě desítky a ještě mnohem hůře přeházených, roztrhaných a „modernizovaných“… Proto opatrně s hlášením se k Petipovu odkazu a tím větší dík patří všem šéfům baletů, choreografům a režisérům, kteří k inscenacím přistupují s pokorou k tradici a skutečnou úctou k Petipovu odkazu. Bohužel jich není mnoho.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na