Marius Petipa – choreograf génius (3). Jeho doba a odkaz

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rekonstrukce Petipových děl
Největší poděkování patří těm, kteří se vydali cestou rekonstrukcí. Ty jsou možné na základě zachovaných notací z posledního období Petipova života. Nezachycují tedy bohužel balety, které se po roce 1890 již nehrály. Vznikly rozhodnutím komité Imperiálního baletu (Petipa, Ivanov, Johansson, Jekaterina Vazem a Pavel Gerdt) po roce 1891 a jejich vedením byl pověřen Vladimir Stepanov. Po jeho předčasné smrti roku 1896 projekt vedl Alexander Gorsky a po jeho odchodu do Moskvy roku 1900 Nikolaj Sergejev a dva jeho spolupracovníci Alexander Čekrygin a Viktor Rachmanov. Po bolševické revoluci 1917 opustil Sergejev Rusko a všechny notace odvezl s sebou. Na Západě pak podle nich inscenoval několik baletů jako Spící krasavici, Giselle, Coppélii a Louskáčka. Většinu notací se mu ale využít nepovedlo. Po Sergejevově smrti roku 1951 jeho dědicové nechápali význam notací, ale naštěstí je roku 1969 prodali do knihovny Harvardské univerzity v USA. Tam jsou dodnes pod názvem Sergejevova kolekce. Od devadesátých let slouží jako hlavní podklad pro rekonstrukce, hlavní zásluhu na jejich výzkumu má americký hudební vědec Doug Fullington.

Dosavadní rekonstrukce:
Spící krasavice – Sergej Vicharev – Mariinské divadlo, 1999

La Bayadère – Sergej Vicharev – Mariinské divadlo, 2002

Le Réveil de Flore – Sergej Vicharev – Mariinské divadlo, 2007
Coppélia – Sergej Vicharev – Bolšoj těatr Moskva, 2009
Raymonda – Sergej Vicharev – La Scala Milano, 2011
Paquita – Alexei Ratmansky/Doug Fullington – Mnichov, 2014
La Fille mal gardée – Sergej Vicharev – Jekaterinburg, 2015
Spící krasavice – Alexei Ratmansky – Milano/American Ballet Theatre, 2015
Labutí jezero – Alexei Ratmansky – Zürich/Milano, 2016

Částečné rekonstrukce (obnovy):
Le Talisman – Paul Chalmer – Padova, 1997
La Fille de Pharaon – Pierre Lacotte – Moskva, 2000
Paquita – Pierre Lacotte – Paříž, 2001
Le Corsaire – Ivan Liška/Doug Fullington – Mnichov, 2006; Alexei Ratmansky/Yuri Burlaka – Moskva, 2007
La Esmeralda – Vasily Medvedev/Yuri Burlaka – Moskva, 2009; nyní chystáno v Bratislavě
Giselle – Doug Fullington – Pacific Northwest Ballet, 2011

Připomenutí Petipova výročí
Dvě stě let od narození hlavní osobnosti klasického baletu si zajisté připomenou všichni Petipovi vyznavači po celém světě. Co se týká institucí, zcela logicky a bez překvapení bude Petipova památka na prvním místě uctěna v petěrburském Mariinském divadle. 8. a 9. března bude k vidění rekonstrukční verze Spící krasavice a v den Petipova narození, v neděli 11. března, Gala představení. Celý měsíc březen jsou všechny klasické balety dedikovány připomínce Petipy. Též v Moskvě v Bolšoj těatru bude Gala představení ruských baletních škol v úterý 13. března. Mimo Rusko je čestnou výjimkou Bratislava, kde se v neděli 11. března odehraje premiéra baletu Esmeralda věnovaná Petipovi, podle moskevské částečné rekonstrukce z roku 2009. Za tento čin patří vedení Baletu Slovenského národního divadla v čele s Jozefem Dolinským mimořádný dík.

O jiných akcích jsem se zatím nedozvěděl, za případné doplnění patří každému dík. Doufejme, že alespoň na některých místech světa si Petipovo výročí připomenou písemnou či jinou formou. Tato zcela výjimečná osobnost baletních dějin si to jistě zaslouží.

Marius Petipa (zdroj commons.wikipedia.org)


Nejznámější Petipovy balety

ORIGINÁLNÍ DÍLA
La Fille du Pharaon
Hudba: Cesare Pugni
* Premiéra – 30. ledna (dle ruského kalendáře 18. ledna) 1862, Imperiální velké kamenné divadlo St. Petersburg
Princezna Aspicia – Carolina Rosati, lord Wilson/Ta-Hor – Marius Petipa, Ramzea – Ljubov Radina, Rybář – Lev Ivanov
* První obnovené nastudování – 22. listopadu 1885, Mariinské divadlo St. Petersburg
Aspicia – Virginia Zucchi, Wilson/Ta-Hor – Pavel Gerdt
* Druhé obnovené nastudování – 2. listopad 1898, Mariinské divadlo St. Petersburg
Aspicia – Matilda Kšessinská, Wilson/Ta-Hor – Pavel Gerdt, Ramzea – Anna Johansson

Cesare Pugni: La Fille du pharaon – Imperial Mariinsky Theatre St. Petersburg 1898 (zdroj commons.wikimedia.org)

Na motivy novely Théophila Gautiera, dobrodružství lorda Wilsona, který se v opiovém snu přenese do starověkého Egypta a prožije lásku s Aspicií, dcerou faraóna. Nejznámější scénou bylo Vodní království, kde Aspicia sestupuje do podvodního světa Otce Nilu. Nejpopulárnější balet carských divadel do počátku dvacátého století. Při první obnově roku 1885 si primabalerína Virginia Zucchi vzala zkrácené tutu, Petipa byl šokován, protože v Rusku byly mnohem delší, ale obecenstvo to přijalo pozitivně a již to tak zůstalo. Po roce 1898 primabalerína Matilda Kšesinská označovala tento balet za svůj nejoblíbenější. Faraónova dcera se také hrála na poslední slavený svátek cara Nikolaje II. 6. prosince 1916 (v tomto představení vystoupil i dvanáctiletý Balanchine). Mezi lety 1903–1906 byl balet zanesen do Sergejevových notací. Od roku 1928 se nehrál. Po roce 1990 Nurejev uvažoval o obnově, ale do smrti ji nestihl. Roku 2000 obnovil Pierre Lacotte balet v Bolšoj těatru v Moskvě, odmítl ale pomoc Fullingtona na rekonstrukci, balet byl tedy jen jeho verzí.

Le Roi Candaule
Hudba: Cesare Pugni
* Premiéra – 29. října (dle ruského kalendáře 17. října) 1868, Imperiální velké kamenné divadlo St. Petersburg
Král Candaules – Felix Kseššinski, Královna Nisia – Henriette ďOr, Gyges – Lev Ivanov, Claytia – Klaudia Kantsyreva
* První obnova – 6. prosince 1891, Mariinské divadlo St. Petersburg
Candaules – Pavel Gerdt, Nisia – Carlotta Brianza, Gyges – Alexander Gorsky, Claytia – Varvara Rychliakova
* Druhá obnova – 22. dubna 1903, Mariinské divadlo St. Petersburg
Candaules – Pavel Gerdt, Nisia  – Julia Sadova, Gyges – Georgij Kjakšt, Claytia – Naděžda Petipa

Příběh vládce-uzurpátora starověké Lýdie Candaulase a jeho ctižádostivé ženy Nisie, chtěli se povýšit až na božstvo a byli bohy svrženi a opět byl nastolen pravý vládce Gyges. Slavný procesní průvod (slon a bílý kůň), částečně poté přenesen do Bajadéry. Notace Sergejeva jsou pořízené, naposledy se balet hrál 2. září 1925 v upravené verzi Leonida Leontieva. Zůstaly jen části, například Anna Pavlova dlouho samostatně tančila Variaci z koupele královny Nisie na hudbu Driga, ta pak byla přenesena do Grand pas classiquePaquitě. Agrippina Vaganova vzala z verze 1903 část Les Amours de Diane a učinila z ní známé Diana a Actéon pas de deux.

Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus
* Premiéra – 26. prosince (dle ruského kalendáře 14. prosince) 1869, Bolšoj těatr Moskva
Kitri – Anna Sobeščanska, Basil – Sergej Sokolov
* Premiéra pozměněné verze – 21. listopadu (dle ruského kalendáře 9. listopadu) 1871, Imperiální velké kamenné divadlo St. Petersburg
Kitri – Alexandra Vergina, Basil – Lev Ivanov

Dílo bylo významně pozměněno Gorským v Moskvě roku 1900, například Scéna snu Dona Quijota byla zásadně jiná. Jen jedna část je v notacích, variace Kitri z Grand pas de deux, rekonstrukce tedy nelze.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na