Martin Bárta: Můj hlas patří Verdimu…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Čarodějnice mají samozřejmě zásadní působnost. Ony mu sdělí optimistickou předpověď a on pracuje na tom, aby se vyplnila. A ona se vyplní, možná zasáhne i nějaká vyšší síla… Nicméně jako figura končí Macbeth celkem spravedlivě. Jejich těsný vztah se ženou se postupně uvolňuje a zhruba ve dvou třetinách opery se pocit jejich manželského svazku úplně zruší. A Macbeth již působí a jedná sám za sebe.

A scéna, kdy Macbeth přemýšlí, zdali vzít dýku a vykonat vraždu?

To je samozřejmě jeden z psychologických vrcholů, a pak už nevede cesta zpět. A to i díky geniální Shakespearově předloze; drama klíčí už od začátku a scéna s dýkou a rozpolcení je velkým zážitkem i pro interpreta. Mám, nemám…? Osobně si myslím, že v jeho rozhodnutí hraje roli touha po moci a slávě stejně jako pocit, že musí obstát před svou manželkou. Má-li jejich vztah nějaký motor, díky němuž funguje, on prostě jako muž nechce zklamat.

Bavíme se o Verdim a vy sám říkáte, že je vaším srdcovým skladatelem. Jste ale obsazován i do oper mnohem mladších, před časem jste vystoupil v Hindemithově Cardillacovi, aktuálně vás potkáváme v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu. Je potřeba mít na tyto repertoárové sféry jiné buňky, jinou technickou výbavu než na Verdiho?

Mám zkušenost, že lépe se proniká do díla, které je vyvážené jak po stránce hudby, tak z hlediska libreta. Belcantové opery – Donizettiho, Belliniho – mám samozřejmě rád jako výbornou pěveckou příležitost a pro mladé je to to nejlepší. Tady prostě nade vším vítězí vokalita. Ale ve velké nerovnováze tu jsou libreta a předlohy. A přestože je mám rád, těžko se mi tyto opery učí.

Co třeba Roberto Devereux v ostravském nastudování před několika lety? Byl to takový případ?

Byl. Pěvecký part je samozřejmě krásný, ale opera trpí plochým libretem, navíc řadě slov ve staré italštině je těžko rozumět, i když italsky mluvíte. A já měl problémy dostat do hlavy některé pasáže, kde hudba se slovem moc nekoresponduje. Na rozdíl od Janáčka či Wagnera, kde noty a slova žijí a dýchají spolu. Nebo na rozdíl od vrcholných Verdiho oper: Dona Carlose, Aidy, Otella a Falstaffa. Hlavně ty dvě poslední, to jsou podle mne vrcholy západní kultury.

Ale to jsme se obloukem vrátili k Verdimu, na nejvyšším stupni skladatelské práce samozřejmě už autoři věděli a měli jistou ruku, pokud jde o libreta a předlohy. Jak nahlížíte na sepětí hudby a dramatu u modernější hudby, Prokofjeva, Hindemitha, Šostakoviče? Vstupuje tu do hry něco nového, když se nám jejich hudba zdá na první poslech složitá, obtížně zapamatovatelná, možná neuspořádaná, na rozdíl od Čajkovského nebo Wagnera?

My prostě nejsme zvyklí či vychovávaní v každodenním vnímání moderní hudby. Ruku v ruce s vývojem kompozičních stylů přibývají atonální prvky, harmonická volnost. V některých dílech harmonická složka vůbec nepodporuje pěveckou linku. To je případ Prokofjevova Ohnivého anděla, jehož jsem nastudoval v Ostravě. To byl oříšek! Některé úryvky jsem musel do hlavy dostávat vyloženě po intervalech, jako když se učíte básničku do školy. A snažit se při tom drilu moc neposlouchat orchestr. Ale naučit se dá cokoliv, i kdybyste zpíval neustále velké septimy a zvětšené kvarty. A získáte-li jistotu v takovém Ohnivém andělovi, otevře se vám svoboda i ve vnímání orchestrálního partu, bez jehož vědomí roli dost dobře ztvárnit nemůžete. Nakonec jsem ve všem našel hudební logiku, ať to byl Prokofjev, Hindemith, Strauss nebo Janáček. Ale až ve chvíli, kdy jsem do toho konkrétního díla hluboce proniknul.

U role Borise v Lady Macbeth Mcenského újezdu si všimneme markantního posunu v hlasové poloze, v níž se váš part odvíjí. V situaci rezignace a ospalé nudy v prvním dějství jde de facto o vyšší bas, zatímco v exponovaném druhém aktu se Borisův part začíná polohou blížit barytonu. Jde to ruku v ruce s vývojem té postavy?

Určitě! Ze začátku, v dialogu mezi Borisem a Katěrinou, jde o běžné domácí záležitosti. Sice se objeví i výčitky, že nemají s jeho synem děti, že jejich vztah postrádá vášeň i lásku. Je to vlastně pouhá konverzačka. Ale posléze jde do tuhého, dochází k lynčování, hudba graduje a stává se dramatičtější. A tak je logické, že se i tessitura posouvá směrem k expresivnímu výrazu. Z hlediska basového oboru Šostakovič vytáhl part ve snaze o maximální syrovost až na hranici hlasových možností. Když někoho bičujete, tak těžko za doprovodu lyrické hudby…

Dobře víme o reakcích, jaké Šostakovičova Lady Macbeth vzbudila a jak těžký a bolestný byl proces jejího přijetí. Myslíte při podání Borise i na to, že interpretujete velmi reálné kapitoly z ruské historie? Že to není pouhá literární postava?

Jistě, nemám problém si představit, že něco takového se kdesi na ruském venkově mohlo stát. Je to velmi realistický příběh, stejně tak i chování postav je uvěřitelné. Na jednu stranu nám to všem přijde podivné, vyhrocené. Ale zároveň připouštíme, že panovační, hrubí, bezcitní lidé nejsou ničím neskutečným. Vždyť Borisův syn je pro něj obyčejný slaboch, jemuž jen rozdává úkoly a čeká na jejich splnění. My jsme navíc v Ostravě v nastudování Jiřího Nekvasila připravili první verzi opery, kterou Stalin posléze zakázal.

Osobně si na režiích Jiřího Nekvasila jako divák vážím právě realistického vidění. Nic mi nevnucují, nenutí mne trávit drahocenný čas v hledišti otázkou, proč tomu či onomu nerozumím. Má-li opilý mužik najít ve sklepě mrtvolu, najde ve sklepě mrtvolu. A má-li v nejvyšším zděšení běžet pro policii, běží pro policii, a to v těsném sepětí s hudbou. Nic víc, nic míň. Pokud vím, vás osobně s Jiřím Nekvasilem pojí opravdu dlouholetá spolupráce…

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
ladislav

Vážený pán Bárta,
srdečne Vás zdravím z Bratislavy. Je nám veľmi ľúto /operným fandom/, že ste odišli zo SND, Nevieme prečo. Snád v bucúcnosti budeme mať možnosť Vás vidieť a počuť v niektorých
verdiovkách./Nabucco,Macbeth,Rigoletto/
Ladislav

Katerina Motlova

Vážený pane Ladislave,
vyřizuji jménem pana Bárty, že Vás moc pozdravuje a děkuje za milý komentář. Do Bratislavy se vždy rád vrací (naposledy např. v rámci festivalu Eurokontext v opeře Ohnivý anděl nebo v opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu) a doufá, že spolupráce se SND bude v budoucnu opět pokračovat. Určitě je tomu otevřený.
Mějte se krásně
Kateřina Motlová