Martin Dvořák: Chybí tu éry osobností, kterým jde o kumšt, ne o moc

Rozhovor s uměleckým ředitelem občanského sdružení pro umění, nejen o jubilejním desátém ročníku ProART Festivalu 

Martin Dvořák je český tanečník, choreograf a pedagog. Narodil se v Brně, vystudoval brněnskou Taneční konzervatoř a Anton Bruckner Universität v Linzi. Po angažmá v brněnském Národním divadle, Laterně magice a Pražském komorním baletu odešel v roce 2001 do zahraničí. Tančil v kamenných divadlech či nezávislých souborech, mimo jiné ve Vídni, Bernu, Innsbrucku, Linzi, Londýně, Darmstadtu, Kasselu či Budapešti. Pracoval s více než čtyřiceti choreografy. V roce 2004 spoluzaložil Festival a Company ProART, jejichž filozofií je propojování a sbližování odlišných divadelních žánrů. Svou práci představil v divadlech či na festivalech v Polsku, Rakousku, Německu, Izraeli, Portugalsku, Maďarsku, Itálii. Žije ve Vídni.
Váš festival se profiluje na české scéně již desátým rokem, můžete ve stručnosti přiblížit jeho dosavadní vývoj a historii?

Ano, ProART Festival jsme zakládali v roce 2004, tehdy ještě pod názvem Tanec Terezín. Celá historie totiž začala právě v místě koncentračního tábora v Terezíně. Náš tehdejší projekt Gabriel Lion podle Viktora Emila Frankla se zabýval tematikou žití a přežití koncentráku a jeho smyslu a my jsme ho uvedli při tehdejších vzpomínkách Terezínské tryzny. Spolupráci s tamější Středoevropskou kolonií současného umění Meccou jsme chtěli rozvinout o multižánrový festival současných scénických forem, ale politické okolnosti mezi kolonií a městem nás nakonec donutily festival přesunout na poslední chvíli do Prahy, kde již zůstal. O rok později jsme ho rozšířili do Brna, odkud pocházím. Přišlo nám smysluplné tolik zahraničních pedagogů nenabízet jen kulturou přesyceným Pražanům, ale i vděčným obyvatelům moravské metropole.

Jak se za tu dobu proměnila tvář festivalu a jaké jsou jeho současné tendence?

Festival byl hned od počátku inspirován slavným vídeňským festivalem ImPulsTanz, který v sobě spojuje obrovské množství workshopů a večerních představení těch nejlepších tanečních souborů na světě. Nám však nejde pouze o jeden žánr, ale chceme vybízet k určitému nadžánrovému dialogu a zájmu umělců být otevřený a vnímavý i k ostatním kumštýřům. Samozřejmě, že člověk nemůže stejně dobře tančit, zpívat, hrát divadlo a ještě hrát třeba na housle, ale už jenom možnost si vyzkoušet ode všech žánrů alespoň ty základní esence, vás posune dál v té „vaší“ disciplíně. Já se pohybuju v divadelním světě už bezmála čtvrtstoletí a stále vnímám ten nezájem a bariéry mezi divadelníky. A to spolu sdílíme jedno jeviště, jednu budovu, ale často o práci toho druhého nevíme vůbec nic. To věčné kategorizování, vytváření šuplíků, preferencí a vyhraněnosti je v českém divadelnictví pořád strašně silné. Po deseti letech si stále myslím, že naše snahy nejsou utopie.

Jak festival funguje ve skutečnosti, pro koho je vlastně určen?

Festival je otevřen každému. Má dvě části – workshopy, probíhající přes den, a večerní program v divadlech. Když jsme začínali, nazývali jsme náš festival festivalem tance, zpěvu, herectví a fotografie. Po čase jsme ale toto přízvisko vypustili, protože jsme žánrovou nabídku rozšířili o kresbu, kytaru, klavír, kreativní psaní, letos nově o smyčcové nástroje. Kromě filmu snad už ani víc nabídnout nemůžeme, přesto je velmi těžké tak široký záběr umět prodat, dostat se do těch správných vod.

Samotné workshopy jsou odstupňovány podle obtížnosti a jsou vhodné pro laiky i odborníky. Věková kategorie také neexistuje, máme studenty, kterým je dvanáct let, ale i takové, kterým je přes šedesát. To samotné setkávání tak rozdílných povah, profesí, zkušeností, národností, žánrových preferencí považuji za největší dar a přínos našeho festivalu. To opravdu nikde jinde nezažijete.

Jaký tedy bude ten jubilejní desátý ročník? Co přinese nového?

Letošní ročník se nese v duchu tématu Linie-Kruh-Čas-Věčnost a my se snažíme trochu reflektovat naši minulost a přemýšlíme jak dál do budoucna. Je to malé ohlédnutí a současně vize do let dalších. Letošní workshopová nabídka čítá přes třicet pedagogů ze čtrnácti zemí.

Taneční workshopy povedou například Isira Makuloluwe, Mathieu Guilhaumon, Neil Paris, Karolina Kroczak, Nir Ben Gal, Irene Bauer, ta jména nemůžu zmínit všechna. Zpěv vyučuje Aleš Slanina a Renáta Podlipská, herectví Štěpán Pácl a Viktorie Čermáková, fotoworkshop povede Roman Sejkot, kresbu Roman Šolc, kreativní psaní Adam Georgiev, klavír Richard Pohl, kytaru a elektronickou kompozici Omar Rojaz Ruis a ateliér smyčcových nástrojů a komorní tvorby Graffovo kvarteto. Cíleně tady nezmiňuji jejich profesní high lights, protože jsem alergický na to věčné prodávání hvězdnosti, výjimečnosti a všech těch superlativ. Já znám tolik hvězd s renomé, jejichž kvalita je na pomezí únosnosti. My se snažíme stavět na kvalitě, na nových tvářích i na prověřených stálicích. Vždycky jde o to vytvořit tu správnou atmosféru, uvolnit prostor emocím, nechat proudit a přijímat energii. Přehnaná ambicióznost a kult hvězdnosti nejsou atributy našeho festivalu.

Zároveň bych měl zmínit, že workshopová část festivalu probíhá v Brně na baletních sálech Národního divadla, nového Divadla na Orlí a v Praze v prostorách Státní opery.

A večerní program letos skýtá co za překvapení?

Brněnská část festivalu se odehraje v Divadle na Orlí – Hudebně-dramatické laboratoři JAMU. Tento nový divadelní prostor nám nabízí obrovské zázemí a bezkonkurenčně nejlepší technické možnosti. Jako nezávislý festival bez zázemí velké divadelní instituce pro nás bylo vždy velmi náročné přivážet velké taneční projekty, protože nebyly finance a prostory, kde je uvádět. Mám pocit, že v Brně jsme nyní tento prostor našli. Ty finance už jsou druhá strana mince. Brněnský program letos otevře Darrel Toulon, šéf baletního souboru Oper Graz, v sólovém projektu o Václavu Nižinském, ve společném večeru s Budapest Dance Theatre. Ze Slovenska k nám zavítají Company Debris a Elledanse. ProART se představí svým posledním projektem String Quartets s hudbou Leoše Janáčka a Miloslava Ištvána a „jednoaktovkou“ Sfida Furioso s tématem Piera Paola Pasoliniho. Kromě tradičního gala studentů a pedagogů a otevřené open air tančírny pro všechny tancechtivé vyvrcholí brněnská část izraelským souborem legendárních choreografů Liat Dror a Nir Ben Gal s jejich premiérou Zen Dance. Poslední dva večery budou patřit švýcarským souborům – T42 Dance Projects Felixe Dumerila a Cie El Contrabando Anet Fröhlicher.

Pražskou část zahájíme tím, čím jsme v Brně zakončovali – tedy hosty z Izraele a oběma švýcarskými projekty. ProART Company představí kromě String Quartets a Sfidy Furioso, rovněž premiéru JAN od Nira Ben Gala. Vrcholem pražského týdne by pak měl být program korejského souboru LHK&ISUM Dance Company choreografky Hae Kyung Lee s názvem Small Chat a italský soubor Aton – Dino Verga Danza z Říma, v cunninghamovské parafrázi ročních období Kisetsu No Iro. Ve spolupráci s Novou scénou se rovněž na piazzetě Národního divadla představí outdoorový projekt Felixe Dumerila Find your space a celý festival zakončí polský taneční soubor Zawirowania choreografií izraelského tvůrce Irada Mazliah Navigation Song BD 303. Tímto večerem završíme náš šestnáctidenní maratón dvaceti dvou představení.

Již řadu let působíte na zahraničních scénách, žijete v zahraničí, přesto si aktivitami ProART udržujete stálý kontakt s domácí scénou. Existují tu určité paralely či rozdíly, které vás při prvním pohledu napadnou…

To je velmi obsáhlá otázka, na kterou se nedá stručně odpovědět. Nicméně, co mě napadne jako první dojem, je tuzemská ztráta tradice, přesycenost všemi a vším. Určitý kult hvězdnosti a ojedinělosti ještě dokáže kulturu prodat, ale to neznamená automaticky kvalitu. Já měl to štěstí, že se pohybuji mezi velkými divadelními domy i nezávislou scénou malých jevišť. Patřím všude a nikam. Mám možnost srovnání. Nevidím za vším jen problém peněz, mám pocit, že jde především o předsudky, moc a potřebu prodávat neustále své tituly a to, čeho jsem kde dosáhl. Ne to, co ve skutečnosti jsem, dělám a vytvářím. Je neskutečné, že kulturní politika dovolí takový chaos ve vedení tuzemských Národních divadel. Neustálá potřeba něco transformovat, zavírat, spojovat svědčí jen o nevyzrálosti a hlouposti lidí, kteří o tom rozhodují. Ten umělec sedí vždycky vedle na židli, přihlíží a nikdo se ho neptá. Chybí tu éry osobností, kterým jde o kumšt, ne o moc. Měly by existovat určité etické a kulturní normy, které by se neměly překračovat. Ale to se bohužel děje. Za hranicemi není vše růžové, ale přesto mám pocit, že když dělám dobře svou práci, budu mít šanci ji dělat dál. Tady nevíte dne ani hodiny. To stejné platí o ProART Festivalu. My jsme za deset let představili v Čechách desítky pedagogů, stovky představení, hrajeme bez stálé scény, klopýtáme tak od jednoho divadla k druhému, máme za sebou historii, a přesto se například stane, že v grantovém systému obdržíme na celý provoz letošního festivalu stejnou částku (a to ještě dvakrát nižší než loni), co jedna choreografka na obnovení projektu, který loni uvedla v rámci našeho festivalu. Je to absurdní, ale koncepty, historie, know-how jsou pasé. Důležité je, s kým chodím na pivo. A to jsou momenty, které odrazují. Takže se těším na jubilejní desátý ročník s tématem Linie-Kruh-Čas-Věčnost a přemítám, zda není dobré v nejlepším přestat.

Děkujeme za rozhovor! 

Vizitka:
Martin Dvořák se narodil 23. 1. 1979 v Brně. V deseti letech započal osmileté studium na Taneční konzervatoři v Brně, které zakončil v roce 1997 maturitou a absolutoriem. Již od roku 1988 trvale spolupracoval s brněnským Národním divadlem na představeních opery a baletu. V roce 1996 získal částečný úvazek jako člen baletního souboru ND v Brně. Po ukončení studia nastoupil do prvního profesionálního angažmá do Laterny Magiky v Praze. V září 1998 se stal na tři sezony tanečníkem Pražského Komorního Baletu – Baletu Praha. Pod vedením uměleckého šéfa Libora Vaculíka dostal první příležitosti v choreografiích Šmoka, Kyliána, Northa, Vaculíka, Zusky a dalších. Se souborem navštívil řadu zemí. Za roli Svědomí v baletu Hirošima L. Vaculíka byl nominován na cenu Thálie 2000.

Od roku 2001 pracuje v zahraničí. Nejprve jako tanečník Volksoper Wien/Tanztheater Wien (2001/03) pod vedením Liz King. V sezoně 2003/04 byl členem švýcarského souboru Ballett Bern pod uměleckým vedením Felixe Dumerila. Od roku 2004 spolupracuje úzce s německým choreografem Jochenem Ulrichem. Nejprve byl pod jeho vedením sólistou Tanztheater Tiroler Landestheater v Innsbrucku a od roku 2006 pak jako sólista Baletu Landestheater Linz. Krom těchto trvalých angažmá hostoval v řadě projektů: Edith – vrabčák z předměstí, Josef a jeho bratři, Schwanensee-Rockballett, 3mal-lorca, Könige, Lorenzaccio, Oeidipus is Complex.

Od roku 2009 působí jako svobodný umělec. Nejprve spolupracoval s irským souborem Fabulous Beast Dance Theatre a choreografem Michaelem Dolanem na produkci Rite of Spring pro English National Opera v Londýně, s Tanztheater Homunculus ve Vídni a opět s Landestheater Linz na produkcích Anna Karenina, Rumi, Michelangelo a Sedm smrtelných hříchů Jochena Ulricha, tanečním divadle Matchgirl Opera s hudbou Tiger Lilies a vlastních choreografií do oper Příhody Lišky Bystroušky Leoše Janáčka a Rigoletto Giuseppe Verdiho. Od roku 2013 je hostem tanečního divadla Staatstheater Kassel v Německu pod vedením Johannese Wielanda (Readymades).

V roce 2008 započal magisterské studium Movement Research na Bruckner Universität Linz. V květnu a červnu 2012 absolvoval studium hatha jógy v Indii / Himalaja-Pradesh.
Ve Vídni se seznámil s novými choreografickými a režijními vlivy, které se snaží rozvíjet i ve své práci. Jako začínající choreograf vytvořil dvě choreografie pro Taneční divadlo Antares. Od roku 2004 pracuje jako choreograf souvisle. Doposud vytvořil přes dvacet vlastních choreografických prací, které byly uvedeny také na Slovensku, v Německu, Rakousku, Portugalsku, Polsku, Maďarsku a Izraeli.

Jako pedagog spolupracoval krátce s Baletem Národního divadla v Brně, Pražským komorním baletem, Tanečním divadlem Antares a ve Vídni s organizací Ich Bin O. K. pro mentálně postižené děti. Posléze pedagog Tance Terezín a workshopů ProART. V Innsbrucku pedagogicky působil na herecké škole Schauspielschule Sachers a v Linzi na Bruckner Universität (moderní repertoár).

V roce 2004 založil festival Tanec Terezín – umělecké ateliéry, jejichž filozofií je bořit hranice mezi jednotlivými uměleckými a divadelními žánry. S podobnou myšlenkou spoluzaložil občanské sdružení ProART, které terezínské snahy nadále rozvíjí.
***

ProART Festival
Mezinárodní workshop festival tance, zpěvu, herectví, fotografie a dalších performing arts
X. ročník
Brno 19. 7. – 28. 7. 2013
Praha 28. 7. – 4. 8. 2013

www.proart-festival.cz 

Foto archiv Martina Dvořáka, Martin Šandera, Avi Ben-Zeev