Martin Glaser: Pojďme být svým konáním hodni Janáčka
Základem festivalu, koncipovaného jako bienále ve městě, kde Janáček žil a tvořil více než padesát let, jsou operní představení domácích a zahraničních divadel, konfrontace pojetí inscenací významných osobností. Festival nabízí také symfonické a komorní koncerty, matiné, kolokvia, pořady pro děti, alternativní koncerty, výstavy i „výpravy“ po stopách Leoše Janáčka.
Letošní osmý ročník festivalu Janáček Brno se uskuteční od 2. do 20. listopadu 2022. Zahajovat ho bude nová brněnská inscenace s neobvyklou kombinací Janáčkovy opery Z mrtvého domu a scénické podoby jeho Glagolské mše – v hudebním nastudování Jakuba Hrůši a v režii Jiřího Heřmana. Ze zahraničních operních produkcí na festivalu tentokrát vystoupí Grand Théâtre de Genève s Káťou Kabanovou pod taktovkou Tomáše Netopila v režii Tatjany Gürbaci a Velšská národní opera s Věcí Makropulos pod taktovkou Tomáše Hanuse v režii Olivie Fuchs. Z produkcí pražského Národního divadla operní část programu doplní Káťa Kabanová a Plameny Erwina Schulhoffa. Na programu jsou také orchestrální i komorní koncerty a recitály, zapojí se také studenti JAMU. Součástí doprovodného programu bude například výstava nejdůležitějších dokumentů vztahujících se k opeře Z mrtvého domu a ke Glagolské mši, ale také v brněnských restauracích janáčkovské menu podle Mářiny kuchařky, receptů jeho hospodyně Marie Stejskalové. A zájemci se budou moci dokonce sprchovat (s) Janáčkem v audio sprše Českého rozhlasu.
Na téma festivalu poskytl rozhovor ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser.
Festival Janáček Brno roku 2022 nese název QUO VADIS. Proč jste zvolili pro celý festival právě tento název podle Janáčkovy oblíbené duchovní kantáty Felikse Nowowiejského?
Ta myšlenka vznikla na sklonku roku 2020. Na jeho začátku jsme tehdy měli smělé plány díky čerstvému ocenění, které jsme přivezli z Londýna. Těšili jsme se, že přivítáme velké množství diváků z celého světa, měli připravený skvělý program – a pak přišla pandemie. A nám se všechno během pár týdnů rozpadlo pod rukama. Kdo si dnes vzpomene, že jsme měli uvést novou Jenůfu v režii Clause Gutha v koprodukci s Covent Garden? Skvělý festivalový tým připravil během pár měsíců z velké části nový program, včetně mnoha online přenosů. Festival začal premiérou ceněné Carsenovy inscenace Osudu a do týdne nám zakázali zpívat a poslední třetina festivalu už proběhla bez diváků za zavřenými dveřmi divadel přenášená do virtuálního světa. Logicky jsme se ptali, kam jdeme jako lidstvo. Koho by napadlo, že vstříc barbarské válce a hrozbě posilování diktátorských praktik v Evropě.
V roce 2018 jste získali prestižní cenu The International Opera Award v kategorii festivalů. Má tato cena ještě „dozvuky“ v roce 2022?
Cena výrazně zvýšila povědomí o našem festivalu, který má před sebou teprve osmý ročník. Byť vzhledem k významu Janáčkova díla by ta číslovka měla být násobně větší. Je dobré si stále připomínat, že jsme pořád na začátku a máme před sebou ještě dlouhou a náročnou cestu! Nicméně takové ocenění, které nás zařadilo do mezinárodní první festivalové ligy, námotevírá mnohé dveře, které pro nás byly dříve nedostupné. A to samozřejmě přináší silné nové příležitosti pro rozvoj festivalu do budoucna.
S výjimkou festivalu Opera, který je ale založený na jiném principu přehlídky českých a slovenských operních souborů, jste jediným festivalem u nás, který ve svém programu nabízí „luxus“ hostování zahraničních operních divadel. Během minulých ročníků jsme díky tomu mohli vidět i velmi neotřelé, až provokativní inscenace. Jak je vybíráte?
Obecně – snažíme se přivážet práci špičkových a inspirativních tvůrců. Samozřejmě vycházíme i z toho, co je právě dostupné. Janáček se v Evropě inscenuje často, ale musíme se vejít do rytmu produkčního cyklu konkrétních domů. V těch, které drží repertoár delší dobu, je možné se domluvit s předstihem, což, jak věřím, vyjde nádhernou inscenací, kterou chceme přivézt v roce 2024. Ty domy, jež pracují stagionově, nám někdy vyjdou vstříc, jindy se třeba inscenaci, o kterou bychom hodně stáli, přivézt nepodaří. Dramaturgie festivalů je vždy o balancování mezi ideální představou a konkrétní realitou.
A proč letos padla volba na ženevskou Káťu Kabanovou a velšskou Věc Makropulos?
Klíčovým důvodem byla tentokrát opravdu unikátní příležitost představit v rámci jednoho ročníku práci špičkových českých dirigentů s excelentními zahraničními režiséry ve špičkových evropských operních domech. Během tří týdnů se u nás představí pánové Tomáš Hanus, Tomáš Netopil a samozřejmě Jakub Hrůša s naším domácím souborem. To, že před pár dny londýnská Královská opera ohlásila, že bude od roku 2025 jejím hudebním ředitelem, je něco naprosto úžasného – a po obrovském úspěchu jeho salcburského nastudování Káti Kabanové je výjimečný dvojvečer Z mrtvého domu a Glagolská mše mimořádně očekávanou operní událostí!
Když uvádíte inscenace zahraničních souborů – nebojíte se konkurence?
Strach je poslední slovo, které by mne napadlo! Je přeci úžasné, že diváci mohou naši práci vidět v zahraničním kontextu a přitom zůstat doma. Ne každý může vyrazit za operou do světa a záznamy na internetu nebo přenosy v kině živé divadlo nenahradí. A pak je takové srovnání samozřejmě i nesmírně inspirativní a zvyšuje nám všem nároky na sebe sama. Na druhou stranu mne ovšem mrzí taková ta česká „předkloněnost“ před vším cizím. Přiznejme si, že ve srovnání s evropskou první ligou jsme bohužel stále chudí příbuzní. Ale jsme schopni to celkem slušně dohnat kreativitou a nasazením. A ne všechno, co vznikne za humny, je pokaždé dokonalá perla.
Na festival s janáčkovskou programovou profilací přijíždějí také významné orchestry. Ty, když už vyrazí na turné, jezdí s programem, který zohledňuje potřeby orchestrů. Váš festival je ale tematicky jasně vymezený – jak s nimi spoluvytváříte jejich festivalový program?
Opět je to o složitém diplomatickém vyjednávání. Chceme, aby program rozvíjel dramaturgii příslušného festivalového ročníku, a zároveň abychom mohli slyšet to, co je pro daný orchestr typické. Samozřejmě máme i snahu dostávat na program exkluzivnější repertoár, pro který pak ale třeba dotyčný orchestr nemá další využití, protože pro jiné pořadatele není tak atraktivní. Na tomto poli odvádí obrovský kus práce Jiří Zahrádka.
Zároveň na festivalu poskytujete příležitost mladým – studentům JAMU, v minulosti i studentům brněnské konzervatoře. Proč? A čím festival obohacují?
Jestliže je Janáček typem bytostně novátorského tvůrce, tak by festivalu rozhodně slušelo, kdyby mohl dávat zásadní prostor i nové tvorbě. To je zatím bohužel mimo naše finanční i produkční možnosti. Do jisté míry tedy toto hledačství suplují mladí tvůrci. I s vědomím rizika, že někdy při hledání nového zabloudí.
Záznam reprízy zahajovací festivalové inscenace s kombinací Janáčkovy opery Z mrtvého domu a Glagolské mše budou mít zájemci možnost vidět i na internetovém portálu OperaVision. Na OperaVision jste v minulosti poskytli i své jiné produkce. Proč to děláte a jak tento způsob zprostředkování operní inscenace v normální, mimo-covidové době vyhodnocujete? Co to divadlu přináší?
Do programu OperaVision zařazujeme přednostně právě festivalové janáčkovské produkce. Je to ideální kanál, jak zprávu o tom, co v Brně děláme, poslat do celého světa a získávat tak diváky, kteří přijedou do Brna buď na festival, nebo i na jiná představení. To, že jsme se do této aktivity zapojili včas a získali potřebné dovednosti, se nám výrazně vyplatilo během covidu, kdy jsme nezačínali z nuly a mohli nabídnout naši práci divákům i ve chvíli, kdy byla divadla zavřená. Díky kvalitnímu online repertoáru jsme virtuálně vyrazili do Hongkongu na festival, který si díky dobrým ohlasům následně objednal pro příští ročník další novou nahrávku. A další nabídka přišla ze švédské televize na naši inscenaci Petera Grimese.
Proč by měl festival Janáček Brno zaujmout i posluchače/diváka, který běžně na koncerty nebo opery nechodí?
Protože Janáček je ideální operní skladatel právě pro „prvodiváky“, kteří nemají žádné předsudky, jak by mělo operní představení vypadat a znít. A když navíc jeho dílo budou mít možnost vidět a slyšet v provedení špičkových zahraničních tvůrců, za kterými by jinak museli draze cestovat přes půl Evropy, není podle mne důvod nad návštěvou festivalu váhat.
S jakým předstihem plánujete festival po umělecké, ale i marketingové stránce?
Pokud chceme organizovat špičkový festival, tak musíme být napřed o jeden až dva ročníky. I když to znamená dívat se někam za dva až čtyři roky. Takže teď, pár dní před začátkem letošního festivalu, máme připravený program na rok 2024 a v hrubých obrysech i na rok 2026. Což je obojí už mimochodem za hranicemi našeho mandátu jako vedení Národního divadla Brno. Ale musíme být zodpovědní. Když jsme na podzim v roce 2013 nastoupili, tak byl sice hotový program pro festival 2014, mohli jsme jen částečně ovlivnit marketing. Ale pro rok 2016 nebylo připraveno vůbec nic! Až si na konci listopadu oddechneme, že máme vše za sebou, začneme intenzivně pracovat na marketingu pro ročník 2024, abychom příští rok na přelomu podzimu a zimy mohli zahájit předprodej. To se nám v minulosti velmi osvědčilo. Ale covid bohužel zamíchal kartami – i domácí publikum odkládá nákup vstupenek na poslední chvíli a zahraniční diváci se vrací velmi, velmi pomalu.
Jaký je rozpočet festivalu?
Letošní rozpočet je zhruba 43,5 milionu korun. Skutečnou hodnotu této částky kromě inflace „modifikuje“ i vývoj kurzu české koruny, protože více než polovinu rozpočtu tvoří platby v cizích měnách. I tento aspekt komplikuje udržení vyrovnaného rozpočtu akce.
Jaká je vaše koncepce cen vstupenek?
Přivézt kompletní operní představení z ciziny je to nejnákladnější, co může v rámci festivalového trhu být. Tomu samozřejmě odpovídají ceny vstupenek, které zkrátka musí být vyšší než v běžné sezóně. Na druhou stranu, ani ty nejdražší vstupenky vás nevyjdou na tolik, kolik by stál výlet do Ženevy. Zároveň jsou na většinu akcí dostupné i levnější lístky a kdo si zakoupí vstupenky na tři nebo dokonce pět různých akcí, získává ještě výhodnou slevu na „Festivalový pas“, což funguje celkem snadno i při nákupu online. Chceme, aby festival nabídl exkluzivitu, ale zároveň zůstával široce dostupnou akcí. Bez toho by naše práce nedávala smysl.
A jak se dá v podmínkách Národního divadla Brno jako příspěvkové organizace plánovat festival po ekonomické stránce?
Financování je samozřejmě bolavou patou. Rámcově zhruba počítáme s objemem prostředků, na který jsme se dostali právě v přelomovém ročníku 2018, kdy se podařilo přesvědčit našeho zřizovatele, že akci tohoto rozsahu nelze organizovat se stejným rozpočtem, jaký má víceméně činoherní (a tedy z hlediska jednotlivých produkcí řádově méně nákladný) festival Divadelní svět Brno. Na to navýšení reagoval stát a prostřednictvím festivalového programu Ministerstva kultury se do financování akce postupně zapojuje výrazněji. Byť, pokud se podíváte na procentuální podíl státu na nákladech festivalu Janáček Brno, je to výrazně nižší podíl než u rozpočtově srovnatelných hudebních festivalů s mnohdy výrazně menším mezinárodním přesahem. A ještě bolavější je skutečnost, že definitivní potvrzení městských peněz padne v prosinci předchozího roku a státních v lepším případě na konci února roku, kdy se festival koná! Že pracujeme v takových podmínkách, nechce nikdo v zahraničí věřit. Ale nám nic jiného nezbývá, protože v naší zemi vládnou malá a velká rozpočtová pravidla, nechuť zavazovat prostředky v dlouhodobém předstihu a obecně přizpůsobit předpisy tomu, jak funguje a potřebuje reálný život. A to už vůbec nemluvím o tom, že přidělené peníze mají nyní kvůli inflaci o desítky procent nižší hodnotu, než představovaly v roce 2018.
A daří se vám získávat i jiné finanční zdroje?
Jsem rád, že letos se nám podařilo k tradičním partnerům jako je Nadace Leoše Janáčka získat mimořádně silného mecenáše Bohemian Heritage Fund, který je k nám opravdu velkoryse štědrý. A zdá se, že navzdory ekonomické krizi naplníme i plán vlastních tržeb, který je čtyřnásobný proti tomu, co jsme dosáhli v roce 2014.
V posledních letech se v souvislosti s kulturou i u nás prosazuje pojem „kreativní průmysl“, aby byl zřejmý široký socio-ekonomický přínos kultury. Co přináší festival Janáček Brno Národnímu divadlu Brno, městu Brno a České republice?
Mohl bych začít vypočítávat všechny multiplikační efekty, které má obecně každá špičková kulturní akce. Ale přijde mi to už vlastně zbytečné a právě v případě Janáčka až přízemně kupecké. Když se podíváte, jaký obrovský byznys se roztáčí kolem festivalu v Salcburku, ve městě třetinové velikosti proti Brnu, uvidíte tu obrovskou zlatou hřivnu, kterou roky necháváme ležet před sebou na zemi. Samozřejmě, abychom ji mohli zužitkovat, musíme nejdřív dostatečně a promyšleně investovat. A nečekat, že se nám všechno vrátí hned. Ale máme tady skladatele, kterého uznává opravdu celý vyspělý kulturní svět. Kolik takových tvůrců a měst je? Janáček je široce srozumitelný autor, jehož tvorba je v evropském kontextu výsostně originální a nese hluboké humanistické poselství. Pojďme ho být svým konáním konečně hodni!
Děkuji za rozhovor a festivalu přeju „zlom vaz“!
