Martin Prokeš: Když něco děláte dvacet let, je to už vlastně poslání

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Loni jste většinu koncertů ještě stihli, nekonaly se – počítám-li dobře – poslední tři. Co za zkušenost vám přinesla doba covidová?
Obrovskou, úžasnou. Zrovna jsem se nacházel v životní etapě, ve které jsem si říkal, že musím hledat nové směry a nové podněty k tomu, abychom neuvízli v zajetých kolejích. Po devatenácti letech už hledáte nějakou vnitřní motivaci a zároveň si uvědomujete, že to je přesně ten moment, kdy by se mělo něco stát v tom smyslu, aby to bylo pořád atraktivní pro posluchače. Aby z toho nebyla už jenom nějaká série koncertů… To se často festivalům stává: ztratí ten drive nebo myšlenku a už to jede jen z podstaty. A samozřejmě nejen festivalům, ale i muzikantům a obecně každému v životě. Takže pro mě samozřejmě byla ta první informace tak, jak jsme to prožívali všichni – šok. Potom neochota nebo neschopnost uvěřit, že by nám něco takového mohlo vstoupit do života a trvat tak dlouho. Stalo se. Takže mi zhruba čtyři dny trvalo, než jsem se nadechl a uvědomil si, co se děje, a pak mi svitlo, že přichází nový čas. Nová doba. A že lidé, kteří nebudou pružní a nebudou přemýšlet a hledat nové cesty, budou mít jistý hendikep. Takže jsem to přivítal jako obrovský dar – pro improvizaci a pro zamyšlení. Myslím, že každý vnímavý člověk cítil, že je něco ve vzduchu, že není donekonečna možné brát jako samozřejmost hojnost, která nás všude obklopovala a obklopuje, hnát všechno pořád dál a dál, do extrému. Přijal jsem to jako vnitřní duchovní výzvu. Jako naději pro nás všechny postavit si život na nějakých lepších základech a hodnotách a s tím jsem také pracoval v rámci festivalu. Bylo jasné, že festival nemůže proběhnout v podobě, v jaké jsme ho měli navržený, a bylo nám to nesmírně líto, protože zrovna ten ročník měl přivést na zahajovací koncert Christinu Pluhar a Arpeggiatu, což je ansámbl, o kterém jsme snili a dlouho jsme na něj šetřili. Ale nebylo to zkrátka možné uskutečnit, takže jsme pochopili, že přichází doba, kdy je potřeba podpořit české muzikanty, a zaměřili jsme se na české prostředí. A teď, před startem 20. ročníku musím říci, že už jsem unavený z té věčné nejistoty a moc bych si přál, aby se situace stabilizovala a aby bylo možné, i když třeba jen v nějaké omezené formě, život už nevypínat. Myslím, že to vnímáme všichni stejně: ano, streamování je jistá záchrana, ale rozhodně nikoliv prostředek pro to, abychom takhle fungovali standardně.

Zahajovací koncert festivalu Lípa Musica je 11. září – ale 27. srpna už uvádíte „Prolog“ k festivalu, vystoupení zmíněného dua Kchun v Oybinu, a 4. září koncert Pavel Haas Quartetu v České Lípě… Další prolog?
Říkáme tomu narozeninové gala a nadělili jsme si ho nejen sobě, ale i lidem a kulturní společnosti vůbec. Je to naprosto unikátní záležitost. Už dlouho jsme si v dramaturgické radě přáli mít něco napsaného festivalu na míru. A Pavel Haas Quartet, náš umělecký garant, nás propojil s úžasnou dámou ze Slovenska, skladatelkou Lubicí Čechovskou, která se „naladila“ na naši strunu a jali jsme se hledat téma. Nejdřív se skloňovali různí svatí, kteří jsou spojeni s naším regionem, například Zdislava, ale to nám přišlo příliš prvoplánové a spousta skladeb na toto téma už existuje. Co takhle sáhnout po tématu, které nás všechny ovlivnilo a nepřímo se nás všech dotýká, a to jsou Sudety? Je to charakteristické pro naše prostředí, protože o tom nejen víme, ale žijeme to. Dlouho jsme si mysleli, že i název bude Sudety, ale nakonec jsme se rozhodli pro mnohem méně provokativní a zároveň více vypovídající titul: Domov. Heimat. Titul nadčasový, domov Němců, domov náš, domov společný. Oslovili jsme historika Tomáše Cidlinu, který napsal několik knížek o tom, co se tady dělo v době války a v době poválečné. On zrovna v té době sepisoval paměti paní, s níž ještě stihl mluvit a která byla jako děvčátko z České Lípy odsunuta. A já na to, to je přesně ono, jen to musíme napsat tak, abychom nikoho nehodnotili, abychom zkrátka jenom konstatovali nějakou skutečnost, která se stala, jako historickou, doložitelnou věc. Skutečnost toho prožitku v té době. Ti lidé za to nemohli, museli prostě prožít to, co jim život přinesl. A vzniklo nádherné libreto, které má čtyři části a dotýká se Sudet v širším kontextu. První část se jmenuje Šumava. Pak jsou Severní Čechy, vyprávění o Labi jako o symbolu rozvoje tamní společnosti a průmyslu. Třetí část je nejemotivnější, jmenuje se Luž a je to vyprávění z pohledu děvčátka, které se večer dozvědělo, že ráno odcházejí a že si musí vzít všechno s sebou. A ptá se rodičů, co se děje, proč musíme odcházet, proč tu musím nechat své přátele, vždyť jsme tady doma, a nedostává odpovědi. Čtvrtá část, Kus domova, je jakoby smířením: „Přijímám tě, krajino sedmibolestná, přijímám tvé dědictví. Spící něžně v borůvčí, povstaň a mluv ke mně jazykem prastarým.“ Snem Pavel Haas Quartetu bylo realizovat někdy společný projekt s Martinů Voices, touto kantátou se to naplnilo. Máme z toho obrovskou radost, jsem přesvědčený, že to bude mimořádný večer. Je na něj pozvána spousta diplomatů, zástupců české i saské vlády, zástupců Česko-německého fondu budoucnosti, tak se těším, že to bude přínos do našeho česko-německého dialogu, který se tady snažíme už deset let – od té doby, co Lípa Musica přesahuje i do Německa – vést.

Jakých proměn doznala dramaturgie 20. ročníku vzhledem k okolnostem? Co jste museli oželet?
Neoželeli jsme vůbec nic. Podpořeni vnitřní radostí jsme se rozhodli, že připravíme festival tak, jak se sluší a patří ke dvacátým narozeninám. Dokonce už máme program i se zahraničními hvězdami a naplánovány koncerty v Německu. Samozřejmě máme zarezervovány náhradní varianty, kdyby to v Německu nešlo. Vydali jsme publikaci „Cestou hudby“, je to retrospektiva dvaceti let festivalu. Je plná krásných velkoformátových fotografií z historie, ale to nejcennější na ní je, že jsou tam vloženy vzpomínky na nejúžasnější chvíle s mnoha významnými osobnostmi nebo přáteli. Takže například krásný rozhovor, který nám na prvním ročníku festivalu poskytl Petr Eben. Mluvil nadčasově o spoustě věcí v lidském životě, které jsou dnes ještě mnohem víc platné, než když je v tom roce 2000 formuloval. Jsou tam nádherné vzpomínky na setkání s buddhistickými mnichy, je tam krásná vzpomínka na patera Angela Waldsteina.

Dvacet koncertů na osmnácti místech, to je letošní ročník festivalu Lípa Musica. Vím, že chtít po pořadateli, aby vybral jeden highlight, je jako ptát se matky mnoha dětí, které z nich má nejradši, ale přesto…
Je tam ještě jeden „zářez“, na který jsem pyšný. Bude to také unikátní záležitost, tak trochu vybočuje z řady koncertů klasického střihu, nicméně naprosto zapadá do našeho dramaturgického záměru. Miluju kontratenoristu Andrease Scholla. Takže samozřejmě sleduji jeho aktivity, a když jsem v době korony brouzdal na Spotify, zjistil jsem, že před lety natočil hudbu italského skladatele Marca Rosana. Mimo jiné Stabat mater pro kontratenor a orchestr. Nádherná muzika, poslechněte si to. Autora jsem si neověřoval, myslel jsem si, že to je barokní skladatel – ale on je soudobý! Ta hudba mi nešla z hlavy a poslal jsem ji našemu kamarádovi Ondřeji Vinklátovi, držiteli dvou cen Thálie, který má skupinu Dekkadancers a už léta s ním vyjednáváme účast na festivalu. Dosud to nešlo, protože byl sólistou baletu Národního Divadla, a tím pádem nemohl svobodně rozhodovat o svém čase, ale teď se to povedlo, protože z ND odešel. Okamžitě se pro tuto hudbu také nadchnul a vznikla nová choreografie, která je přímo pro Lípu Musicu. Ve světové premiéře ji uvedeme v děčínském divadle a rozhodli jsme se přidat ještě jedno provedení v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Marca Rosana jsme kontaktovali, měl velkou radost, že se něco takového děje, byl dokonce ochoten dokomponovat nám elektronické předěly, aby tam byla energičtější místa pro tanec, a na obě představení přijede a zúčastní se i besedy o tom, jak celý projekt vznikal. To mě těší nejvíc ze všeho – že se nám daří vnášet do festivalu nové impulzy a nové věci, které pak často ostatní festivaly – i ty velké, jimž nesaháme ani po paty – od nás přebírají. Znáte to sama – rybník českých festivalů je malý a na všech se pořád točí kolečko těch stejných muzikantů. Dá se to pochopit, ale o to cennější je, když pak vznikne něco takového, úplně nového. A pro nás – veliká radost.
Děkujeme za rozhovor!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments