Maškaráda a nic víc? Premiéra Dona Pasquala ve Vídni

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Pekelná jízda s příčeskem

Ani to, co je v opeře naprosto svaté, si tu není jisté před satirou – totiž patos. První vzlykavé nasazení tenora: „Miluju Norinu, jen jí patří mé srdce.“ Dál se ale nedostane, protože mu vpadne do řeči strýček. Je to především prozaický Don Pasquale, který je ve stejnojmenné opeře Gaetana Donizettiho zesměšňován; oslepen vyhlídkou na získání bohaté nevěsty se chová jako nemotorný nápadník. Ale ani strohost, s jakou na začátku po několik taktů plísní svého synovce nepolepšitelného snílka Ernesta, není bez komického účinku. Jako by partitura chtěla říct, že sebevětší póza je od určité chvíle – prostě jen póza.

Dojemný stařík
V tom případě nemůžeme namítat, že Irina Brook inscenuje operu jako ironii, jako snůšku nesmyslů. Don Pasquale je vedoucím současného, poněkud omšelého nočního klubu; když Ernesto zpívá své Norině zastaveníčko, děje se tak mezi blikajícímu růžovými miniaturními palmami (scéna Noëlle Ginefri-Corbel) a za doprovodu mexické skupiny, která vypadá tak neautenticky, jako by utekla Rexu Gildovi [nejznámější píseň tohoto německého zpěváka byla Fiesta Mexicana z roku 1972, pozn. V. R.].Odkud se ti lidé vzali? Nevíme. To, co vidíme, je následek „koupě“, kterou přihrál prohnaný šarlatán Malatesta Donu Pasqualovi. Po podpisu smlouvy se domněle sladká nevěsta promění v ďábla a staříkovi připraví peklo, když do interiéru jeho baru přenese fetiše z Někdo to rád blond (křiklavou růžovou a fotografie čivavy). Jde jen o to, vytáčet Pasquala tak dlouho, dokud se své nevěsty – ve skutečnosti velké lásky Ernestovy – nevzdá. A nezaplatí odstupné, pochopitelně.

Je věcí vkusu, že se tu odehrává hon na soka se síťkou na motýly. A také bychom mohli říct, že fantazii režisérky pomalu dochází dech, když uvede do chodu obrovskou diskotékovou kouli. To už ale italské dvě a půl operní hodiny, kterým režisérka poskytla vitální služby, míří k cíli. Mistrovský kousek je první setkání starého svůdníka s vyhlédnutou nevěstou – ona předvádí cudnost téměř jako automat, on je groteskně vyšňořený nápadník, strašně nervózní a určitě to není špatný člověk. Jak se ten ubožák snaží ležérně točit šálou, pot strachu mu odplaví tupé. A tak dále. Michele Pertusi zpívá tohoto kavalíra „za pět minut dvanáct“ úctyhodně; především však nadchne hereckým kličkováním mezi chováním alfa samce a stařeckým bláznovstvím.
Neuspořádaný orchestr
Valentina Nafornita
se z role Noriny, z níž režisérka udělala mladou půvabnou herečku, zjevně těší. Štíhlá postava, oblečená jako vamp, chová se jako příšerná hopsalka, která každou chvíli zapíná průrazné vysoké tóny. Dokonalý je rodák z Peru Juan Diego Flórez, zde jako elegantní lišák, který nenabízí jen herecký šarm, sázkou na jistotu je i pro svůj vřelý, dynamicky odstíněný a ohebný tenor. Alessio Arduini vládne poněkud měkkým hlasem, ale šarlatánovi Malatestovi propůjčuje pravé komické rysy (a plnovousem a žlutým oblekem upomíná na jistou vítězku Song Contestu). Čisté tóny rozdávají také Wolfram Igor Derntl (notář) a (uklízející) sbor.

O orchestru se to bohužel říct nedá. Po nějaké době se sice do (filharmonické!) zvukové směsice pozvolna vrátil řád. Ale rytmická přesnost je pod taktovkou Jesúse Lópeze Cobose jen přibližná a také intonace smyčců občas povážlivě kolísá. Přesto, až na osamělé protesty, nakonec uznalý potlesk pro všechny zúčastněné.

(Wiener Zeitung – 27. 4. 2015 – Christoph Irrgeher)***

Maškaráda a nic víc

Don Pasquale Gaetana Donizettiho ve Státní opeře – a přesto na konec vzpomínáme na Rosenkavaliera (operní fanoušek si vždy vzpomene na Rosenkavaliera, protože se z něj tolik věcí hodí na různé situace). Ve třetím dějství se tam říká: „Můj Bože, vždyť to byla jen fraška!“ A pak ještě řekne Maršálka: „Vídeňská maškaráda a nic víc.“

Kalorická bomba
Maškaráda, přehlídka kostýmů, při níž jsou v omšelém nočním klubu už na začátku všichni opilí, tak si představuje režisérka Irina Brook „dramma buffo“. Podivné úbory, jen málo z nich má nějaký styl (kostýmy Sylvie Martin-Hyszka); tupé, které Don Pasquale nosí místo klobouku; sombrera a bíle oděný zpěvák výletů po oceánech zpívá slavné zastaveníčko „Com’è gentil“. A proměna v kýčovitý klub v „tiger-look“ – očím se při této inscenaci servíruje jako v cukrárně. Ale chuť na Donizettiho kalorickou bombu to nestimuluje.

Starého mládence Dona Pasquala vodí jeho synovec Ernesto, doktor Malatesta a vdova Norina za nos, Pasquale se blamuje jako starý chlípník a nakonec musí souhlasit se svatbou Noriny s Ernestem. To je děj této geniální komedie.

Pokud se při inscenování vsadí jen na humor, může to dopadnout vesele jako například při Cenerentole s Cecilií Bartoli v Salcburku. Můžeme se však také ptát po smyslu díla a co nám říká dnes: Jak to, že stále ještě mnoho starších pánů „vlastní“ mladé ženy? Co se dá všecko koupit za peníze? Jak se s ženami ve společnosti zachází? Ale to bychom chtěli příliš mnoho.

Dietní strava
Státní opera, aby nepohoršila, zůstává na povrchu, servíruje, pokud jde o interpretaci, jen dietu a sází na hvězdu. Tou je Juan Diego Flórez jako Ernesto, který se zbavil počátečního napětí a opět stvrdil, že je nejlepším pěvcem lehkého lyrického oboru. Pro něj a s ním postavit premiéru má jistě smysl, v tomto díle je však bohužel až třetí důležitou postavou. Titulního Dona Pasquala hraje Michele Pertusi s nasazením a zpívá noblesním, avšak pro tuto velkou roli příliš malým basem.

Druhá důležitá role, Valentina Nafornita jako Norina, vypadá tentokrát jako modelka, pohybuje se suverénně na molu svodu, ačkoli by přechod od naivního děvčete v Xantipu mohl být větší. Pěvecky poskytuje talentovaná členka souboru pěkným sopránem všechny výšky a potřebné koloratury. Za několik let jistě do role doroste.Alessio Arduini jako Malatesta přesvědčuje krásně zabarveným barytonem. Ale jeho herecký výkon k pozitivům nové produkce nepatří.

Hudební vtip, který by odpovídal espritu, hloubce a dynamickému diferencování, hledáme u báječného orchestru pod vedením dirigenta, jako je Jesús López Coboz marně.

(Der Kurier – 28. 4. 2015 – Gert Korentschnig)***

Don Pasquale. Půvab vysokých tónů jako trest

„Omlazení“ zralého Dona Pasquala začíná na masážním stole. Kromě odstranění křečí s pomocí doktora Malatesty (solidní Alessio Arduini) mu uvolní energii hlavně vyhlídka na blížící se setkání. Don Pasquale cítí při pomyšlení na dosud neznámou zbožňovanou zatím „vzdouvání srdce“, zatímco mu doktor stlačuje loktem kříž. Pak se Don Pasquale cítí jako lehkonohý nápadník.

Už zde se dá tušit, že režisérka Irina Brook nechá postavy provádět hlouposti a že se budou různě přihlouple vzájemně provokovat; bláznivé grotesce je ponecháno volné pole. Sotva vstoupí Norina jako vtělená nevinnost do nočního klubu (scéna Noelle Ginefri-Corbel), ocitne se Pasquale ve stresu. Neví, jak ji sbalit – chce vypadat cool, což se neodbyde bez trapasů. Vytáhne do poslední bitvy o mladické iluze (na konci vezme zavděk zralou dámou) s pomocí tupé a falešným knírem. A hle, Don si splete tupé s kloboukem a s poklonou odhalí holou lebku. Opět jedna lekce směšnosti.

V Donizettiho opeře Don Pasquale však nejde o sebepotrestání. Starý švihák má být oklamán, aby se k sobě dostali mladí, Norina a jeho synovec Ernesto. Sotva Norina svolí k předstíranému manželství, nadělí Donu Pasqualovi trápení všeho druhu.

Nejdřív jsou to změny interiéru, které mladá dáma zběsile prosazuje a které způsobí, že Donův obdiv k jejím půvabům klesá. Následují nakupovací mánie a hrozby násilí, takže stařec prosí o vysvobození. Režisérka nechává volnost každému šprýmu, klub září křiklavými barvami a pestré okolí i trochu tančí (slušný výkon sboru Státní opery) – z jeviště vyzařuje intenzivní veselím masopustního klišé.

Když Ernesto vyřvává svou písničku milované jako šlágr a asistují mu při tom dva mexičtí gitarreros, je to skvělý žert. Také díky Juanu Diegovi Flórezovi, který pěvecky (i přes drobné nepřesnosti) stanovil laťku večera; ovládá lyrickou průzračnost i ušlechtilou tónovou kulturu.Dámu, kterou okouzlil, ztělesňuje Valentina Nafornita jako aktivní (zdánlivou) dominu. Se svou obětí Pasqualem občas projeví i soucit. Je to herečka a starce důsledně žene zpátky k jeho staromládeneckému štěstí. Je koketní, rozmarná a panovačná – a to všechno se smysluplně pojí s hlasovým projevem. Na svůj hlas by však měla být opatrná. Výšky má vzácně plné (až na poslední tón, který se nepodařil), koloratury jsou plynulé, od střední polohy dolů však její hlas zaniká.

Dirigent Jesús López Cobos také zpěvákům příliš nepomohl. Na choulostivých místech nechal orchestr Státní opery hrát pronikavě a hrubě. Po přestávce bychom si navíc přáli, aby hudebníci tu a tam naladili. Vcelku zněl orchestr nefilharmonicky neohrabaně, akcenty se podobaly ranám kladivem a to něžné z partitury znělo povrchně a šedivě.

Pěvecká složka přirozeně nepomohla, zvlášť když hlasy neukázaly mnoho mimořádného. Kultivovaný Michele Pertusi však zůstane skvělým výkonem v roli tragikomického nápadníka v paměti. Potlesk pro sympatické představení, které sice nejde do hloubky, avšak pobaví.

(Der Standard – 28. 4. 2015 – Ljubiša Tosić)
Gaetano Donizetti:
Don Pasquale
Dirigent: Jesús López-Cobos
Režie: Irina Brook
Scéna: Noëlle Ginefri-Corbel
Kostýmy: Sylvie Martin-Hyszka
Světla: Arnaud Jung
Choreografie: Martin Buczko
Orchester der Wiener Staatsoper
Chor der Wiener Staatsoper
Premiéra 26. dubna 2015 Wiener Staatsoper Vídeň

Don Pasquale – Michele Pertusi
Ernesto – Juan Diego Flórez
Dr. Malatesta – Alessio Arduini
Norina – Valentina Naforniţa
Notar – Wolfram Igor Derntl

www.staatsoper.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto WSO

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Donizetti: Don Pasquale (Wiener Staatsoper 2015)

[yasr_visitor_votes postid="163123" size="small"]

Mohlo by vás zajímat