Mecenáš? Filantrop? Když to někdo řekne, vždycky se trochu červenám

  1. 1
  2. 2
  3. 3
První koncert laureátů sedmého ročníku Broumovské klávesy, dnes již renomované mezinárodní soutěže mladých klavíristů, proběhl v polovině října v Sukově síni Rudolfina. Celá soutěž je zaštítěna dvěma jmény – za odbornou uměleckou složku je tu garantem klavírista Ivo Kahánek, za složku administrativní a ekonomickou zde figuruje jméno Jan Školník. A čím nás pan Školník zaujal? Jako úspěšný byznysmen se rozhodl z vnitřní potřeby osobně se podílet i na neziskových aktivitách a založil a stal se ředitelem Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov. Jelikož jsme spíše zvyklí, že nás byznysmen možná vyslechne, možná nám dá peníze, ale s odkazem na to, že nemá čas, se v podporovaných aktivitách osobně neangažuje, připadá nám Jan Školník jako bílá vrána, posel jakýchsi blýskajících se lepších časů. Jak to vše začalo a co ho vede k tomu, že místo odpočinku na Havaji či Seychelách pracuje pro neziskovku a podporuje kulturu a vzdělávání ve svém regionu? Vždyť k čistému svědomí by mu stačilo jen dát ročně pár korun na pejsky pro slepce, opuštěné děti v dětských domovech či lidi nebo zvířátka jinak handicapované – a udělat kolem toho velkou reklamu. Ale věnovat svůj čas? Nepovažují ho ostatní byznysmeni tak trochu za blázna? Jsem velmi ráda, že jsem mohla udělat rozhovor s tímto mecenášem a filantropem – a dát tak i vám možnost nahlédnout do jeho způsobu myšlení a uvažování o kulturních hodnotách.
Jan Školník (zdroj Agentura pro rozvoj Broumovska / foto Jan Schejbal)


Jan Školník: Člověk si musí uvědomit, že nezachrání celý svět od všeho zla a bezpráví, a musí si umět vybrat, co je mu vnitřně blízké…

 

Vás označují slovy „mecenáš“ nebo „filantrop“, které z nich se vám víc líbí?

Vždycky se trochu červenám, když to někdo řekne, i když to znamená hezké věci. Mě baví spíše ty věci dělat než přemýšlet nad definicemi. Rád podporuji umění a také rád žiju na Broumovsku a tak přispívám k jeho rozvoji. Měnit věci, pokud možno k lepšímu, to je to, co mě uspokojuje.

Jak to vše začalo? Stalo se třeba, že jste se podíval na chátrající objekt kláštera a řekl si: „S tím musím něco udělat!“?

Ne, nedokážu identifikovat přesný moment mého pomyslného „osvícení“. (smích) Byl jsem jako podnikatel často konfrontován s žádostmi různých organizací o podporu a oni mi vysvětlovali, co a proč dělají. Objevil jsem v sobě určitou afinitu nejen je vyslechnout, ale někdy se i osobně zapojit. Dá se říci, že jsem v začátcích poznal správné lidi, kteří mi pomohli dotvořit můj aktuální postoj k životu. Mezi první mnou podporované projekty se řadil projekt Tuž se, Broumovsko!, jednalo se o putování po křížových cestách v regionu, o poznávání historie, pořádání koncertů. Tak třeba tam to někde mohlo začít.

Není vaše dobročinnost spojena s tím, že jste přesídlili z Prahy na Broumovsko? Myslíte si, že i v Praze byste si časem našel budovy či projekty, které byste chtěl podporovat, nebo máte pocit, že na Broumovsku jste jeden z mála, a to vám ukládá pomyslný závazek tomuto regionu pomáhat?

Dnes je těžké pátrat zpětně, co by bylo, kdyby… Určitě je ale moje práce úzce spojena s Broumovskem, kde jsme s tatínkem koupili továrnu a kvůli práci se jako rodina přesunuli z Prahy do tohoto kraje. Kořeny na Broumovsku nemáme, mohl to být klidně Frýdlantský výběžek nebo jiný kraj. Myslím, že přirozenost by se projevila bez ohledu na to, kde člověk žije. Důležité je žít naplno, tam, kde jste, a neuzavírat se životu obce. Já jsem teď na Broumovsku, a tak realizuji své aktivity tam.

Vybíráte si ty projekty spíše srdcem nebo jako podnikatel zásadně kalkulujete rozumem?

Dobří podnikatelé mají v byznysu i srdce, věřte mi. Ale úplně upřímně? Ony si ty projekty nějak vybírají mě! Jsou v nich obsaženy určité parametry, které mi vnitřně vyhovují, a přemýšlím o tom, co by se dalo udělat pro zlepšení situace. A na Broumovsku toho šlo dělat mnoho, a když jedněm došly síly, založili jsme v roce 2004 vlastní občanské sdružení – dnes spolek – Agenturu pro rozvoj Broumovska, ve které pracuje i moje manželka. Úplně prvním našim projektem bylo vytvoření webových stránek regionu, aby o sobě uměl dát vědět a stal se atraktivní pro turisty. Klíčový pro nás pak byl pozdější vstup do broumovského kláštera, což je dnes náš největší projekt.

Radí vám při rozhodování, který projekt podpořit, manželka nebo děti?

S manželkou jsme se radili, zda budeme podporovat Talentový fond, který umožňuje studentům z Broumovska studovat v zahraničí, ta diskuze nebyla dlouhá. Fond slouží k tomu, že studentům, kteří dostali někde v zahraničí stipendium, poskytneme příspěvek třeba na letenku nebo finanční podporu do začátků na překonání potíží v prvních měsících života v zahraničí. S tím jsme začali loni, máme jednu studentku v Anglii a jednu v Šanghaji. Teď na podzim každým dnem bude vyhlášeno druhé kolo a očekáváme, že se povědomí o tomto fondu na Broumovsku rozkřiklo a těch žadatelů bude více. Jinak je myslím třeba, aby člověk promýšlel svou filantropickou aktivitu, a musí si hned v začátcích uvědomit, že nezachrání celý svět od všeho zla a bezpráví, musí si umět vybrat, co je mu vnitřně blízké…

Inspiroval jste někdy nějakého svého „kolegu-byznysmena“ k tomu, aby se také zapojil do filantropické činnosti?

Pokud ano, tak o tom nevím. Pokud nějaký byznysmen pracuje poctivě, dává práci lidem a férově jim platí, už to je společensky zodpovědný počin. Ale zároveň věřím, že většina dříve nebo později dojde i k odpovědnosti za branou své domácnosti či firmy. Doufám, že každý se k tomu časem dopracuje sám, protože ty pocity, které filantropie přináší, jsou vesměs příjemné.

Klášter je majetkem benediktinů, jak se vám daří jako spolku pro ně získávat peníze z evropských fondů, když nejste vlastníkem?

Žádosti připravujeme, ale v investičních projektech figurujeme jako partneři a garanti náplně a udržitelnosti projektů, žadatelem je vlastník. Takže to jde. My sami žádáme jen o peníze na neinvestiční projekty v oblasti vzdělávání a kultury, a to nám také jde, jakkoliv peníze z evropských fondů pro naši dlouhodobou činnost, na rozdíl od investic, nejsou klíčové.

Kde se ve vás vzala ta potřeba pomáhat kultuře? Vyrůstal jste v kulturní rodině?

Určitě ano! Svoji rodinu považuji za kulturní! Pokud se ovšem ptáte, zda to byla rodina umělecká, tak to ne. Kultura je pro mě způsob života a schopnost žít ve společnosti naplněný život. Ale tuším, že jste se ptala na užší význam, tedy na žádný hudební nástroj pořádně nehraji, ale pevně vybudovaný základ v postoji k umění tam někde uvnitř mám.

Jan Školník (zdroj Agentura pro rozvoj Broumovska / foto Jaroslav Winter)

Věnují se vaše děti aktivně hudbě?

Z mých dětí se zatím hudbě věnuje moje dvanáctiletá dcera – vybrala si violoncello a bicí, ale bylo by velmi předčasné uvažovat o tom, zda by se tomu chtěla věnovat profesionálně. Bicí soupravu jsme zakoupili, ale postavili jsme ji do nahrávacího studia v klášteře, zatím jsme tedy vděčni za to, že nám nebubnuje doma, ale chodí zkoušet tam! (smích) Samozřejmě domů jsme pořídili elektronické bubny, které si pouští do sluchátek. Nicméně opakuji, že kultura není jen umění.

Rozvíjí vás osobně vaše mecenášské a filantropické aktivity? Máte pocit, že třeba máte větší přehled v hudbě a ve výtvarném umění díky tomu, že s tím máte často něco do činění?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář