Mecenáš? Filantrop? Když to někdo řekne, vždycky se trochu červenám

První koncert laureátů sedmého ročníku Broumovské klávesy, dnes již renomované mezinárodní soutěže mladých klavíristů, proběhl v polovině října v Sukově síni Rudolfina. Celá soutěž je zaštítěna dvěma jmény – za odbornou uměleckou složku je tu garantem klavírista Ivo Kahánek, za složku administrativní a ekonomickou zde figuruje jméno Jan Školník. A čím nás pan Školník zaujal? Jako úspěšný byznysmen se rozhodl z vnitřní potřeby osobně se podílet i na neziskových aktivitách a založil a stal se ředitelem Vzdělávacího a kulturního centra Klášter Broumov. Jelikož jsme spíše zvyklí, že nás byznysmen možná vyslechne, možná nám dá peníze, ale s odkazem na to, že nemá čas, se v podporovaných aktivitách osobně neangažuje, připadá nám Jan Školník jako bílá vrána, posel jakýchsi blýskajících se lepších časů. Jak to vše začalo a co ho vede k tomu, že místo odpočinku na Havaji či Seychelách pracuje pro neziskovku a podporuje kulturu a vzdělávání ve svém regionu? Vždyť k čistému svědomí by mu stačilo jen dát ročně pár korun na pejsky pro slepce, opuštěné děti v dětských domovech či lidi nebo zvířátka jinak handicapované – a udělat kolem toho velkou reklamu. Ale věnovat svůj čas? Nepovažují ho ostatní byznysmeni tak trochu za blázna? Jsem velmi ráda, že jsem mohla udělat rozhovor s tímto mecenášem a filantropem – a dát tak i vám možnost nahlédnout do jeho způsobu myšlení a uvažování o kulturních hodnotách.

Jan Školník: Člověk si musí uvědomit, že nezachrání celý svět od všeho zla a bezpráví, a musí si umět vybrat, co je mu vnitřně blízké…

 

Vás označují slovy „mecenáš“ nebo „filantrop“, které z nich se vám víc líbí?

Vždycky se trochu červenám, když to někdo řekne, i když to znamená hezké věci. Mě baví spíše ty věci dělat než přemýšlet nad definicemi. Rád podporuji umění a také rád žiju na Broumovsku a tak přispívám k jeho rozvoji. Měnit věci, pokud možno k lepšímu, to je to, co mě uspokojuje.

Jak to vše začalo? Stalo se třeba, že jste se podíval na chátrající objekt kláštera a řekl si: „S tím musím něco udělat!“?

Ne, nedokážu identifikovat přesný moment mého pomyslného „osvícení“. (smích) Byl jsem jako podnikatel často konfrontován s žádostmi různých organizací o podporu a oni mi vysvětlovali, co a proč dělají. Objevil jsem v sobě určitou afinitu nejen je vyslechnout, ale někdy se i osobně zapojit. Dá se říci, že jsem v začátcích poznal správné lidi, kteří mi pomohli dotvořit můj aktuální postoj k životu. Mezi první mnou podporované projekty se řadil projekt Tuž se, Broumovsko!, jednalo se o putování po křížových cestách v regionu, o poznávání historie, pořádání koncertů. Tak třeba tam to někde mohlo začít.

Není vaše dobročinnost spojena s tím, že jste přesídlili z Prahy na Broumovsko? Myslíte si, že i v Praze byste si časem našel budovy či projekty, které byste chtěl podporovat, nebo máte pocit, že na Broumovsku jste jeden z mála, a to vám ukládá pomyslný závazek tomuto regionu pomáhat?

Dnes je těžké pátrat zpětně, co by bylo, kdyby… Určitě je ale moje práce úzce spojena s Broumovskem, kde jsme s tatínkem koupili továrnu a kvůli práci se jako rodina přesunuli z Prahy do tohoto kraje. Kořeny na Broumovsku nemáme, mohl to být klidně Frýdlantský výběžek nebo jiný kraj. Myslím, že přirozenost by se projevila bez ohledu na to, kde člověk žije. Důležité je žít naplno, tam, kde jste, a neuzavírat se životu obce. Já jsem teď na Broumovsku, a tak realizuji své aktivity tam.

Vybíráte si ty projekty spíše srdcem nebo jako podnikatel zásadně kalkulujete rozumem?

Dobří podnikatelé mají v byznysu i srdce, věřte mi. Ale úplně upřímně? Ony si ty projekty nějak vybírají mě! Jsou v nich obsaženy určité parametry, které mi vnitřně vyhovují, a přemýšlím o tom, co by se dalo udělat pro zlepšení situace. A na Broumovsku toho šlo dělat mnoho, a když jedněm došly síly, založili jsme v roce 2004 vlastní občanské sdružení – dnes spolek – Agenturu pro rozvoj Broumovska, ve které pracuje i moje manželka. Úplně prvním našim projektem bylo vytvoření webových stránek regionu, aby o sobě uměl dát vědět a stal se atraktivní pro turisty. Klíčový pro nás pak byl pozdější vstup do broumovského kláštera, což je dnes náš největší projekt.

Radí vám při rozhodování, který projekt podpořit, manželka nebo děti?

S manželkou jsme se radili, zda budeme podporovat Talentový fond, který umožňuje studentům z Broumovska studovat v zahraničí, ta diskuze nebyla dlouhá. Fond slouží k tomu, že studentům, kteří dostali někde v zahraničí stipendium, poskytneme příspěvek třeba na letenku nebo finanční podporu do začátků na překonání potíží v prvních měsících života v zahraničí. S tím jsme začali loni, máme jednu studentku v Anglii a jednu v Šanghaji. Teď na podzim každým dnem bude vyhlášeno druhé kolo a očekáváme, že se povědomí o tomto fondu na Broumovsku rozkřiklo a těch žadatelů bude více. Jinak je myslím třeba, aby člověk promýšlel svou filantropickou aktivitu, a musí si hned v začátcích uvědomit, že nezachrání celý svět od všeho zla a bezpráví, musí si umět vybrat, co je mu vnitřně blízké…

Inspiroval jste někdy nějakého svého „kolegu-byznysmena“ k tomu, aby se také zapojil do filantropické činnosti?

Pokud ano, tak o tom nevím. Pokud nějaký byznysmen pracuje poctivě, dává práci lidem a férově jim platí, už to je společensky zodpovědný počin. Ale zároveň věřím, že většina dříve nebo později dojde i k odpovědnosti za branou své domácnosti či firmy. Doufám, že každý se k tomu časem dopracuje sám, protože ty pocity, které filantropie přináší, jsou vesměs příjemné.

Klášter je majetkem benediktinů, jak se vám daří jako spolku pro ně získávat peníze z evropských fondů, když nejste vlastníkem?

Žádosti připravujeme, ale v investičních projektech figurujeme jako partneři a garanti náplně a udržitelnosti projektů, žadatelem je vlastník. Takže to jde. My sami žádáme jen o peníze na neinvestiční projekty v oblasti vzdělávání a kultury, a to nám také jde, jakkoliv peníze z evropských fondů pro naši dlouhodobou činnost, na rozdíl od investic, nejsou klíčové.

Kde se ve vás vzala ta potřeba pomáhat kultuře? Vyrůstal jste v kulturní rodině?

Určitě ano! Svoji rodinu považuji za kulturní! Pokud se ovšem ptáte, zda to byla rodina umělecká, tak to ne. Kultura je pro mě způsob života a schopnost žít ve společnosti naplněný život. Ale tuším, že jste se ptala na užší význam, tedy na žádný hudební nástroj pořádně nehraji, ale pevně vybudovaný základ v postoji k umění tam někde uvnitř mám.

Věnují se vaše děti aktivně hudbě?

Z mých dětí se zatím hudbě věnuje moje dvanáctiletá dcera – vybrala si violoncello a bicí, ale bylo by velmi předčasné uvažovat o tom, zda by se tomu chtěla věnovat profesionálně. Bicí soupravu jsme zakoupili, ale postavili jsme ji do nahrávacího studia v klášteře, zatím jsme tedy vděčni za to, že nám nebubnuje doma, ale chodí zkoušet tam! (smích) Samozřejmě domů jsme pořídili elektronické bubny, které si pouští do sluchátek. Nicméně opakuji, že kultura není jen umění.

Rozvíjí vás osobně vaše mecenášské a filantropické aktivity? Máte pocit, že třeba máte větší přehled v hudbě a ve výtvarném umění díky tomu, že s tím máte často něco do činění?

Určitě mě každodenní styk s uměním a životem společnosti hodně obohacuje a kultivuje a vzdělává. Stran hodnocení umění si málokdy něco studuji předem, nejdřív se nechám s něčím konfrontovat a o tom, co mě opravdu zaujme, si zpětně vyhledávám informace. Poté, co již mám na věc zformován vlastní názor, se rád podívám, co si o tom myslí ostatní, a přečtu si třeba nějaké kritiky či recenze. Hodnocení umění je vždy velmi subjektivní!

Co konkrétně se vám líbí?

Charakterizoval bych to spíše jako „radost z objevování“. Nemám konkrétní preference, jeden idol… Ani když jsem byl malý, neměl jsem žádnou desku, kterou bych omílal pořád dokola, protože je krásná. Hledám spíše pestrost – existují dobré opery a špatné opery, ale nechodím jen na opery, mám rád činohru, balet, mám rád současný tanec. V Broumově se snažíme formovat hudební multižánrový klub ArtCafé, který začal u jazzu, ale dnes zveme i jiné, okrajovější žánry nebo crossovery. Ta pestrost je fascinující.

V rámci kláštera máte i galerii – co tedy vy a výtvarné umění?

Je to stejné, zajímavá je ta rozmanitost. Ale tuším, že se ze mě snažíte dostat konkrétní jména a doporučení. Jmenovat mohu ty, se kterými se mohu potkávat pravidelně. Za všechny bych jmenoval Jiřího Mědílka, malíře a grafika, jehož obrazy mám v kanceláři a oceňuji jeho lidství a moc rád si s ním povídám. Navíc stál u zrodu naší galerie. Ale zajímavých tvůrců je pochopitelně víc a nebylo by fér někoho nevyjmenovat, tak já vám víc jmen nepovím, abych náhodou někoho nezapomněl.

A co vás pojí s klavíristou Ivo Kahánkem?

S Ivo Kahánkem mě pojí, troufám si říci, dlouholeté přátelství. Ivo koncertoval v Broumově v době, kdy klášter byl ještě před rekonstrukcí, neměli jsme židle ani stoly, natož klavír. V té době jsme přebírali management hudebního festivalu Za poklady Broumovska. Ivo se vyjádřil ve smyslu, že to, co mu hudba dala, by začal i rád vracet formou práce s mládeží a rád by založil renomovanou mezinárodní klavírní soutěž pro mladé talenty, která by tuto jeho ambici mohla naplnit, ideálně, kdyby se tato soutěž mohla odehrávat někde v regionech. A tady došlo k průniku s našimi záměry z broumovského kláštera znovu vybudovat kulturní centrum a slovo dalo slovo – a je tu soutěž Broumovská klávesa. Došlo i na otázku, kolik máme nástrojů a kde se děti budou rozehrávat a podobně. Ivo mi druhý den volal, že jeho kamarád se dostal z pozůstalosti ke klavíru profesora Sádla a dává mi na rozmyšlenou den, zda ho pořídíme pro potřeby té soutěže. Náš spolek v té době ještě dostatek prostředků neměl, aby se mohl koupit nástroj značky August Förster z první republiky. Tak jsme ho nakonec zakoupili s manželkou za své a zapůjčili ho do kláštera. Říkám mu „klavír-hrdina“, protože každé léto ho přesouváme v rámci festivalu a zároveň slouží jako nástroj v klášteře. Dnes už to ale není zdaleka jediný náš klavír, v rámci projektu se nám povedlo koupit úplně nový nástroj Petrof, koupili jsme i další velmi zachovalý August Förster od pana profesora Kostky.

Kolik ty klavíry stojí?

Od stovek tisíc po miliony, náš nejdražší je za něco přes milion a půl. Pochopitelně existují klavíry za mnoho milionů, my bychom rádi výhledově v Broumově nějaký takový měli – ale vše má svůj čas, nejde to urvat vše najednou.

Upřednostňujete vy osobně nákup starých nástrojů, které mají svou historii a možná jakousi paměť, nebo raději investujete do úplně nového nástroje?

Mám rád staré věci, rád je nechávám renovovat a vracím do života. Na prvním místě je ale prožitek hudby ze zvuku, a to může ten nástroj cestou životem ztratit – takže tou preferencí by měl být zvuk a ne nějaká emoce spojená s historií toho konkrétního nástroje.

Máte v Broumovském klášteře nějaký sál, kde víte, že tam je nejlepší akustika?

Máme sál, kterému říkáme Dřevník, je to náš největší sál pro cca tři sta posluchačů, který je umístěn v klášterní zahradě. Jedná se o bývalý sklad dřeva a proto to jméno „Dřevník“. Ale ani v žádném jiném sále, které používáme na koncerty, neřešíme žádný akustický problém. Jsou to vše informace, jež mám zprostředkované od odborníků, ti sem přijedou a v jednotlivých sálech tlesknou nebo vytvoří jiné zvuky a pak mi řeknou svůj názor. (smích)

Tři sta míst, to je na Broumov tuším docela velký sál. Daří se vám ho zaplnit posluchači či diváky?

Často máme vyprodáno. Největší úspěch zatím zaznamenalo divadelní představení HRA-NIC-e, které jsme produkovali a které se zabývalo zdejší staletou historií. Původně jsme předpokládali tři či čtyři představení, nakonec z toho bylo čtrnáct repríz a vždy bylo plno. Stejně jako na mnoha koncertech či dalších projektech, které jsme tam pořádali.

Proč se koncert laureátů Broumovské klávesy odehrává v Praze? Jdete si tam vy osobně poslechnout Chopina nebo Schuberta – anebo jen tak uvolněně relaxovat za tónů hudby?

To, že laureáti mají možnost vystoupit v Praze, je vlastně součástí jejich ocenění. Jsme rádi, že jsme se domluvili s managementem Rudolfina na přijatelných podmínkách a můžou se tak děti a mladí lidé předvést v takto renomovaném prestižním hudebním domě. Letos tu máme dva vítěze z Polska, jednoho z Maďarska a jedna dívenka je Arménka, žijící v Česku. Co se týče mě osobně, jako organizátor jsem rád, pokud vše běží hladce a mohu si chvíli sednout a tu hudbu si vychutnat. Ale budu tam hlavně pro ty děti, tedy za organizátora.

Býváte při soutěžích přizván do poroty?

Co se týče uměleckých soutěží, pozvání odmítám, protože bych se tam necítil kvalifikován. Mohl bych nanejvýš poskytnout názor poučeného laika. Účinkuji v porotách, které se týkají sociálního podnikání, aktivit, které jsou ve veřejném prostoru, tedy soutěží neziskovek. Tam jsem kompetentní a mám schopnost posoudit životaschopnost a udržitelnost projektu. Jsem v porotě soutěže Podnikatel roku, kde je kategorie Cena České televize pro podnikatelský přínos kultuře a umění a Společensky prospěšný podnikatel.

Které z projektů v oblasti hudby, jež jste podpořil, vám byly nejbližší?

Mimo těch velkých projektů, jako je Broumovská klávesa či festival Za poklady Broumovska, za zmínku stojí určitě i projekt Tomáše Jamníka Vážný zájem, který se snaží klasickou hudbu dostávat mimo koncertní síně, a tím ji propagovat a atraktivizovat pro širší veřejnost. Jako první krok vytvořili aplikaci, která propojí ty, co by chtěli pořádat bytový koncert, s lidmi, kteří umí hrát. Dále mě velmi zaujal projekt Štěpánky Balcarové Concept Art Orchestra, což je jazzový big band, kde jsem ke své radosti podpořil nastudování jednoho koncertního programu.

Myslíte si, že kultura je pro člověka bytostně důležitá, anebo je to nadstandard ve smyslu: Až vám zbude v byznysu pár peněz, tak se to může „nasypat“ do kultury?

Myslím si, že všichni bychom měli přispívat k tomu, aby život byl co nejkulturnější. Samozřejmě to nezužuji jen na umění. Kultura je integrální součást života, je potřeba ji rozvíjet, pečovat o ni, diskutovat o ní. Kultura není nadstavba. Kultura je život a život je kultura.

Děkuji vám za rozhovor a přeji Broumovsku hodně dalších úspěšných projektů!

VIZITKA
Jan Školník (1973) absolvoval Manažerskou školu v Institutu profesora Malika ve Švýcarsku a na The Nottingham Trent University – B.I.B.S. Brno získal titul MBA. Pracoval v několika manažerských pozicích v maloobchodě a logistice. V roce 1994 začal samostatně podnikat nejdříve v dopravě. Následně v roce 1997 společně s otcem koupili v Broumově firmu HOBRA – Školník s.r.o., továrnu na výrobu filtračních médií, zařízení a žárovzdorných izolací. Jako spolumajitel firmu z pozice jednatele a ředitele vede. Uznává principy odpovědného přístupu ke svému okolí. V roce 2017 získal ocenění Nadace Via jako regionální filantrop. Vedle toho v roce 2004 založil se svojí ženou neziskovou organizaci Agentura pro rozvoj Broumovska, kde se trvale angažuje. Agentura se významně podílí na kulturním a společenském dění, revitalizaci památek a rozvoji regionu. V roce 2014 získal s Agenturou titul Společensky prospěšný podnikatel roku v příslušné kategorii soutěže Podnikatel roku pořádané Ernst & Young, především za oživení kláštera v Broumově. Jan Školník je ženatý. Se svojí ženou má tři děti.

www.zapoklady.cz