Medvědice si ráda hraje s loutkami

La Calisto aneb Je blázen, kdo v Amora věří
(libreto, 2. akt, scéna XII., sbor nymf a satyrů – přeložila /velmi zdařile/ Marie Kronbergerová
„Je blázen, kdo v Amora věří.
Jsou to jen záblesky, jež zmizí.
Rozkoše buď zhořknou, nebo se vůbec nekonají.
Je blázen, kdo v Amora věří.“)

Vyvrcholením letošního, již šestnáctého ročníku mezinárodního hudebního festivalu Letních slavností staré hudby, se po právu stalo scénické provedení barokní opery La Calisto (v programu titul díla uváděn i bez italského členu, který signalizuje určitou historickou jazykovou nutnost přiřazení ženského rodu k tomuto trochu genderově nejistému vlastnímu jménu při běžném užití). Opera Francesca Cavalliho (1602-1676) byla provedena ve smíšeném tvaru koncertního provedení s částečným využitím kostýmním prvků a rekvizit a za vydatné scénické akce loutkářského souboru Buchty a loutky.Libreto opery, označené jako dramma per musica, napsané v tradičním tvaru alegorického prologu a tří aktů s vlastním dějem, napsal významný benátský básník a libretista Giovanni Faustini (asi 1619-1651). Text k La Calisto patří k jeho posledním pracím, protože patrně v roce premiéry autor zemřel. Faustini spolupracoval s Cavallim opakovaně od roku 1642 (La virtù dei strali d’Amore) až k opeře L’Eritrea (1652, uvedené krátce po La Calisto již po smrti libretisty). Spolupráce to byla zřejmě oboustranně vysoce uspokojivá, protože přinesla deset operních projektů, mezi nimi i Cavalliho dnes známá (a nahrávaná) díla jako L´Egisto, L´Ormindo, La Doriclea nebo La Rosinda. Ještě osm let po smrti Faustiniho Cavalli žádal na libretistovi Nicolu Minatovi, aby rozpracoval námět libreta L´Elena, který zanechal Faustini v pozůstalosti.  Faustiniho oblíbená libreta byla zhudebňována i po básníkově smrti, jako třeba v případě opery Il Tiranno umiliato d´amore, ovvero Il Meraspe skladatele Carla Pallaviciniho (1667). Ve většině libret navazuje básník na slavného libretistu Giovanniho Francesca Busenella, tvůrce nejlepších libret pro Claudia Monteverdiho (mimo jiné také pro Korunovaci Poppey). Busenellova i Faustiniho libreta jsou jedinečnou směsí vážné mytologické nebo historické zápletky, někdy pojaté v ironickém pohledu, proložené pastorálními a komickými výjevy. Tato směs tragédie, idyly a komična (někdy s typy odvozenými z karnevalové tradice Benátek a commedie dell´arte) představuje jedinečnou podívanou svou myšlenkovou koláží a typologií postav.

Námětově autor libreta La Calisto vyšel z příběhů Kallistó a Arkas z druhé knihy souboru Metamorphoseon libri / Proměn Ovidia Nasa (43 před Kristem– 17./18. před Kristem). Ovidiovy Proměny od počátků opery jako žánru jsou takřka nevyčerpatelným zdrojem námětů. Ovidius ve své knize shrnul známé i méně známé mytologické příběhy, uspořádal je v časové linii (někdy poněkud násilně nebo mechanicky) a vlastně převyprávěl mytické dějiny Řeků a Římanů v jedinečném básnickém díle, které zaslouží jen obdiv. Byť samo dílo není určeno vlastně k souvislému čtení, přes autorovu snahu se rozpadá na jednotlivé mytologické epizody, vyprávěné krásným veršem. Ke konci Proměn se také poněkud zdá, že autorovi docházely nápady, a zbásnění příběhů je poněkud rutinní. Z tohoto klenotu antického epického básnictví čerpali mnozí libretisté z mnoha jazykových oblastí od samých počátků opery až po současnost. Již první opery, tedy obě verze Dafné Jacopa Periho (1598) a Marca da Gagliana (1608) vychází z tohoto zdroje. Příběh nymfy Dafné ostatně patřil k frekventovaným námětům opery až po Dafné Richarda Strausse (1938). Nekončící řada hudebních zpracování Orfeova příběhu, která se dějinami opera táhne od Euridice Periho (1600)a Monteverdiho L´Orfea  přes Orfea Cavalliho současníka Luigiho Rossiho (1647), nejoblíbenější klasicistní verzi Christopha Willibalda Glucka, až po evropskou meziválečnou avantgardu a současnost. Často byl také zhudebňován tragický příběh pýchy – Faethón jako oblíbený barokní operní námět umožňující navíc velkolepou výpravu nebeského vozu (Phaëton – Lully 1683, Fetonte – Jommelli 1768 a další). Opakovaně byly užity i náměty Persea (například Lullyho Persée, 1682), Acise a Galatei (asi nejznámější je pozdější anglické přepracování prvotní italské serenady na anglický text Georga Friedricha Händela – Acis and Galatea, 1732), Pygmalion (Jean-Philippe Rameau 1748; melodram Jean-Jacques Rousseau 1770), Niobé (například Steffani 1688), Philémon et Baucis (loutková opera Josepha Haydna, ale také Charles Gounod 1860) a mnohé další. Všechny tyto náměty současný divák zná, ale jeden námět, přestože byl zhudebněn velmi četně do moderního povědomí nepřešel. Námětem příběhu Cephalus a Procris je věrná manželská láska, a tento příběh jako operní látka nese hned několik prvenství. Byl námětem (neúspěšné) první opery francouzské skladatelky uvedené v barokní Paříži (Élisabeth Claude Jacquet de La Guerre – Céphale et Procris, 1694) a také byl námětem první opery na původní ruské libreto italského skladatele činného u petrohradského dvora (Francesco Araja – Tsefal i Prokris, 1755). Předtím ale byl již zhudebněn u španělského dvora roku 1660 Juanem Hidalgem (Celos aun del aire matan) a nejúspěšněji pak asi Andrém Ernestem Modestem Grétrym ve francouzské verzi Céphale et Procris ou l’Amour conjugal (1773). Tento příběh manželských zkoušek měl podle řady odborníků vliv i na da Ponteho libreto Così fan tutte.

Příběh Kallistó, přes Ovidiovu poetickou a v závěru útěšnou podobu, je v podstatě příběhem násilí a sexu. Faustini výrazně traktuje v libretu rozmanité formy sexu a citů: panenskost bohyně Diany a zároveň otevřeně proklamovaný lesbický vztah Calisty a Diany, zneužití titulní hrdinky chronicky záletným nejvyšším bohem s zřetelně lidskými vlastnostmi, nymfomanickou posedlost jedné z Dianiných družek Linfei (dnes navíc obsazovanou tenorem nebo kontratenorem), nešťastnou – až masochisticky prožívanou lásku Endymióna, pohanské pojetí erotiky (Pan, satyrové, Satirino), žárlivost Diovy manželky a erotickou úlisnost Merkura. Zápletku poněkud zjemňuje úvod, ve kterém vystupují alegorické postavy Přírody, Věčnosti a Osudu, nesoucí ohlasy platonského myšlení. Ale k vlastnímu příběhu: Arkadský král Lykáón (Proměny, kniha I) otec Kallistó, byl znám svou krutostí a zkažeností. Při Diově návštěvě v Arkádii, jeho nejoblíbenějším kraji, nabídl vládci pokrm z lidského masa. Zeus jeho krutost a troufalost potrestal proměnou ve vlka. Tento předpříběh se ovšem v opeře samé neobjevuje, ale jak se zdá rod Lykáónův byl stižen tresty. Kallistó jako nejkrásnější dívka Arkádie upoutala pozornost Dia. Zeus ji svedl, když se proměnil v Artemidu (zde je patrná lesbická konotace vztahu Kallisty a „panenské” bohyně). Kallistó byla jednou z nejmilejších družek bohyně Artemidy, která když lovila v Arkádii, nechávala se sličnou Kallistó doprovázet. Když však ztratila svou panenskou čistotu, proměnila ji rozlícená bohyně v medvědici. Kallistó porodila syna Arkada. Po letech, když ji jako bloudící medvědici hrozila smrt z rukou lovícího vlastního syna (tehdy patnáctiletého), Zeus ji vzal na nebesa jako hvězdu (Medvědici) a jejího syna jako Artofylaka (souhvězdí Vozataj, Boótes jako Vozka).Souhvězdí se stalo nejdůležitějším orientačním bodem pro plavce při určování polohy. Faustiniho libreto oproti báji vykazuje určité změny, a navíc libretista propojil její příběh s dalším příběhem neopětované lásky (v libretu spíše tajné) Endymiona a Diany. Na počátku prvního aktu bloudí Calisto spálenou krajinou, jejíž požár zavinil pád Faethónova ohnivého vozu (opět další příběh Ovidiových Proměn, kniha II.). Zeus, aby mohl svést Calistu, se proměňuje do podoby Diany na radu chytrého Merkura. Ve druhém obrazu 1. dějství se začíná rozvíjet příběh Endymiona, nešťastně zamilovaného do Diany, jejíž panny v čele s Linfeou, chtějí opovážlivce zabít, ale Diana posílá nešťastníka pryč. Dvě libretistou připsané komické postavy – lesní bůžek Silvano a malý satyr (Satirino) odlehčují vlastní tragické příběhy svými veselými až výsměšnými výstupy. Faustini dále rozehrává složitý příběh záměn a intrik, změn identit a trestu. V opeře žárlivá Juno proměňuje Calistu v medvědici, a navíc ji nechá štvát fúriemi, které pak musí uklidnit Merkur. Endymión pak nenacházejíc naplnění své lásky k bohyni, se raději nechá zabít Panem, bohem pastýřů. Smířlivý konec opery uvádí Calistu na nebesa. Opera původně obsahovala větší množství tanečních čísel, bohužel dvě důležitá hudební čísla – Tanec šesti medvědů ze závěru prvního aktu a Pantomimu nymf a satyrů ze závěru druhého aktu se nedochovaly. Není dokonce vyloučeno, že tanec šesti medvědů byl vzhledem k italské medvědářské tradici prováděn se skutečnými zvířaty – takové byly požitkářské Benátky poloviny sedmnáctého století. Hudebně tato Cavalliho opera představuje vrchol benátské opery ve vyrovnanosti recitativů a árii, které vycházející z různých citových hnutí nebo tak zvaných „affetti“ – což může být třeba i smích, kýchnutí a podobně. Zařazeny jsou i dueta, terceta a krátké sbory (ty v recenzované inscenaci jako vyvrcholení dějství), v původním benátském provedení byly ovšem první a druhý akt zakončeny tanečními čísly.

Neznámé přesné datum premiéry, z vedlejších pramenů se můžeme domnívat, že dílo bylo provedeno buď na podzim 1651 nebo v jarní karnevalové sezóně v benátském Il Teatro Sant’Apollinare. Znovuvzkříšení Calisto, jejíž autograf se nedochoval a vycházelo se z opisu z benátské fondu Biblioteca Marciana, zajistil čelný propagátor barokní hudby a opery Raymond Leppard. Opis je proveden nejen rukou skladatele, ale také nese četné přípisy jeho manželky (která mu oddaně pomáhala) a také jeho pomocníka. Raymond Leppard dílo připravil ve vlastní provozovací verzi pro festival v Glyndebourne roku 1970 (v následujících dvou festivalových ročnících byla opera reprízována). Inscenaci inspirovanou rejem masek a bohatostí benátského karnevalu režíroval Peter Hall, přední shakespearovský režisér a pozdější ředitel londýnského divadla Old Vic a souboru Royal Shakespeare Company (též manžel pěvkyně Marie Ewing). Prvotřídní byl tehdejší pěvecký soubor, v roli Calisto vystupovala lyrická sopranistka Ileana Cotrubas, Ugo Trama jako Giove, Peter Gottlieb jako Mercur, Janet Baker jako Endymión, Irmgrad Stadler jako Diana. V Leppardově provozovací verzi (vydané tiskem nakladatelstvím Faber roku 1975) bylo dílo provedeno i v roce 1975 na festivalu ve Schwetzingenu (dirigent: Jesús López-Cobos, v Hannoveru (1976, poprvé v německém překladu) a ve Frankfurtu nad Mohanem (1978). Raymond Leppard se i později zabýval uváděním Cavalliho dalších oper (L´Ormindo), mimo jiné i opery na námět Ovidiových příběhů – tříaktová Orion (uvedenou 1983 v Opeře v Santa Fe, a pak na festivalu v Edinburghu 1984) s jinou problematickou zápletkou Dianiných vztahů se smrtelníkem, který je pak uveden na nebesa také jako známé souhvězdí. Jinou provozovací realizaci La Calisto uvedl dirigent Bruno Moretti na festivalu ve Vincenze roku 1988. Morettiho verze již nevychází ze silně zkrácené Leppardovy verze a Moretti doplnil obě nedochovaná baletní čísla citlivě skladbami jiných autorů s přibližně stejným obsahem. V současnosti nejrozšířenější verzí je úprava Reného Jacobse, prvotně určená pro Theatre Royal de la Monnaie v Bruselu, poprvé uvedená roku 1993. Představení v režii, s kostýmy a výpravou Herberta Wernickeho, sklidilo nadšený ohlas, včetně dnes slavných představitelů: Maria Bayo (Calisto a v prologu Věčnost; Simon Keenlyside jako Merkur; Barry Banks, Gilles Ragon (jako tenorové obsazení nymfy Lynfei!) a samozřejmá byla účast kontratenorů v rolích, které byly svěřovány v předchozích verzích hlubším ženským hlasům: Graham Pushee jako Endymión, Dominique Visse jako Satirino a Druhá fúrie). Inscenace Cavalliho Calisto byla před několika lety i ozdobou repertoáru Bavorské státní opery, v době kdy tato scéna pravidelně zařazovala jeden výpravný barokní titul ročně do repertoáru. V Mnichově nastudoval operu Christopher Moulds a režii vedl David Alden, skvělou Calisto byla Olga Pasichnyk nebo také Sally Matthews, Dianou Daniela Sindram a v roli lesního bůžka Silvana vystupoval i Adama Plachetka. Všechny verze (Leppard, Moretti, Jacobs) jsou dostupné v nahrávkách na kompaktních discích.

V inscenaci souboru Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové byla použita vlastní, silně seškrtaná verze (cca sto minut s poněkud nesymetricky umístěnou jedinou přestávkou), která vyhovuje loutkářské akci i náznakovým hereckým aktivitám sólistů. Tato verze zkracuje prolog na několik replik, silně vynechává řadu recitativů, a též potlačuje „druhý“ příběh (Endymion a Diana), který nechá vyústit v happy end. Několik menších rolí (Linfea z Dianiny družiny, Satirino, Pan, Silvano, Druhá fúrie) je zcela vypuštěno a sborové scény obstará pět sólistů. Zpěváci naznačují citové výjevy a hnutí v civilním oblečení s barevnými akcenty nebo jednoduchými rekvizitami, ale hlavním hybatelem děje se stává loutkové divadlo souboru Buchty a loutky.Na scéně středově umístěného divadélka (ve tvaru podobném jak baroknímu oltáři, tak zámeckým loutkovým scénám) se odehrávají scény setkání smrtelníků s bohy. Nezbývá než obdivovat loutkářskou dovednost členů souborů, a schopnost odlehčit scény až k travestii, a zároveň se elegantně nevyhnout některým „choulostivým“ místům předlohy libreta. Mimo toho suplují i několik baletních čísel, například i tanec medvědů. Tento postup je v rámci divadelní estetiky a dramaturgie zcela legitimní, pokud si uvědomíme, že historie loutkových oper dosahuje délky již takřka tři a půl století. Za jednu z nejstarších loutkových oper (drama per marionette) je považována Damira placata Marca Antonia Zianiho z roku 1680. Kombinace náznakové herecké akce s loutkovým příběhem navíc pomáhá překonat lehce inscenační problémy příběhu (záměnu Dia za Dianu, proměnu Calisty v medvědici a další). Jednotlivé scény spojuje mluvené slovo principála souboru a překlad zajišťují (tentokrát nepříliš spolehlivé) titulky. Z pěti zkušených sólistů největší ohlas sklízeli právě oběti milostných hrátek bohů. Skvělá sopranistka Hana Blažíková dala Calistě nejen hlasovou jistotu, ale patřičnou výrazovou lyričnost a schopnost tlumočit Calistinu až naivní důvěru a zároveň přirozenost, jež je vlastní jen mytickým a pohádkovým hrdinkám.Ostatně sopranistka byla letos pozvána společně se souborem Collegium 1704 a Collegium vocale 1704 pod vedením Václav Lukse k provedení Bachovy Mše h moll na hudebním festivalu v Salcburku (jako i další sólista této inscenace Tomáš Král). Stejně tak jako ostřílený kontratenor Jan Mikušek si zdařile poradila s interpretací barokních afektů, aniž by upadla do monotónnosti nebo stereotypní nápodoby barokní hlasové ornamentiky nebo gestiky a mimiky, která bývá častým retardujícím neduhem některých inscenací barokních děl v přílišné touze po historické věrnosti. Jan Mikušek se pravidelně objevuje v mnoha produkcích barokních děl a skvěle zvládá například i Glassovu minimalistickou hudbu s použitím velmi diferencovaných hereckých prostředků. Jeho Endymion je další přesně vystavěnou postavou na pomezí lyrického milence s velmi jemným přesahem k mírné parodii. Barytonista Tomáš Král jako Zeus (Giove) si zjevně užíval společně s Tomášem Lajtkepem (v menší a vlastně jen podpůrné, dosti seškrtané roli Merkura) možnosti i hlasových převleků, kdy proměněn v Dianu mohl zpívat falzetem.Příjemný, oblý a mužný tón charakterizoval Dia v jeho machistické a samolibé podobě. Rozsahem nevelký soprán  Barbory Kabátkové se uplatnil hned ve dvou rolích – Diany a Junony (Giunony). Možná rozdělení mezi dvě pěvkyně by provedení prospělo, protože v recenzovaném představení její hlas poněkud nudil plochým a bezbarvým témbrem a zjevně se potýkal s několika vyššími tóny v partu žárlivé bohyně Junony. Opera byla provedena komorním souborem (celkem deset hráčů) renomovaného souboru Collegium Marianum pod vedením Jany Semerádové, souboru se dá vytknout jen drobné zaváhání dechových nástrojů při prvém opakování tématu Calistina nanebevzetí v první části večer, což bylo asi způsobeno špatným nasazením. Samozřejmě zvuk není tak bohatý jako v Jacobsově nahrávce nebo záznamu z mnichovského provedení, kde jsou nástroje vícekrát zmnoženy.Inscenace Cavalliho opery by byla vítaným prázdninovým programem, který by obohatil výrazně chudou letní nabídku hlavního města. Při drobné úpravě spojovacího slova (překladu do jiných jazyků) a užití vícejazyčných titulků by bylo představení přístupné i zahraničním turistům, protože látka je nadnárodní a všeobecně pochopitelná. Otázkou je, zda scéna Státní opery je tím nejvhodnějším prostorem. I když nebyly prodávány místa v postranních lóžích, této verzi by patrně více slušela scéna Stavovského divadla nebo některý komornější palácový prostor. Inscenace je jedním z moderních spojení rozličných divadelních prostředků k dosažení širší přístupnosti a diváckosti, aniž by to bylo na úkor kvality provedení. Mimo to uvádění tohoto titulu (poprvé nastudovaného souborem Collegium Marianum v roce 2013) nám dává poznat výjimečné dílo počátků světové opery.

Hodnocení autora recenze: 80%

Letní slavnosti staré hudby 2015
Franceso Cavalli:
Calisto
Hudební nastudování: Jana Semerádová
Režie: Vít Brukner
Loutková scéna a marionety: Robert Smolík
Osvětlení: Lukáš Valiska
Buchty a louky
– Vít Brukner
– Marek Bečka
– Zuzana Bruknerová
– Radek Beran
Collegium Marianum
– Jana Semerádová (umělecká vedoucí, flétny)
– Lenka Torgesen, Vojtěch Semerád (housle)
– Jakub Kydlíček (flétny)
– Richard Šeda, Miroslav Kůzl (cink)
– Petr Budín (dulcian)
– Hana Fleková (violoncello)
– Jan Krejča (teorba)
– Sebastian Knebel (cembalo)
Premiéra 14. června 2013 Zámecký sál Mikulov
(psáno z reprízy 6. 8. 2015 Státní opera Praha)

Calisto – Hana Blažíková
Diana, Giunone – Barbora Kabátková
Endimione – Jan Mikušek
Mercurio – Tomáš Lajtkep
Giove, Giove in Diana – Tomáš Král

www.letnislavnosti.cz

Foto Martin Divíšek