Medvědice si ráda hraje s loutkami

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Příběh Kallistó, přes Ovidiovu poetickou a v závěru útěšnou podobu, je v podstatě příběhem násilí a sexu. Faustini výrazně traktuje v libretu rozmanité formy sexu a citů: panenskost bohyně Diany a zároveň otevřeně proklamovaný lesbický vztah Calisty a Diany, zneužití titulní hrdinky chronicky záletným nejvyšším bohem s zřetelně lidskými vlastnostmi, nymfomanickou posedlost jedné z Dianiných družek Linfei (dnes navíc obsazovanou tenorem nebo kontratenorem), nešťastnou – až masochisticky prožívanou lásku Endymióna, pohanské pojetí erotiky (Pan, satyrové, Satirino), žárlivost Diovy manželky a erotickou úlisnost Merkura. Zápletku poněkud zjemňuje úvod, ve kterém vystupují alegorické postavy Přírody, Věčnosti a Osudu, nesoucí ohlasy platonského myšlení. Ale k vlastnímu příběhu: Arkadský král Lykáón (Proměny, kniha I) otec Kallistó, byl znám svou krutostí a zkažeností. Při Diově návštěvě v Arkádii, jeho nejoblíbenějším kraji, nabídl vládci pokrm z lidského masa. Zeus jeho krutost a troufalost potrestal proměnou ve vlka. Tento předpříběh se ovšem v opeře samé neobjevuje, ale jak se zdá rod Lykáónův byl stižen tresty. Kallistó jako nejkrásnější dívka Arkádie upoutala pozornost Dia. Zeus ji svedl, když se proměnil v Artemidu (zde je patrná lesbická konotace vztahu Kallisty a „panenské“ bohyně). Kallistó byla jednou z nejmilejších družek bohyně Artemidy, která když lovila v Arkádii, nechávala se sličnou Kallistó doprovázet. Když však ztratila svou panenskou čistotu, proměnila ji rozlícená bohyně v medvědici. Kallistó porodila syna Arkada. Po letech, když ji jako bloudící medvědici hrozila smrt z rukou lovícího vlastního syna (tehdy patnáctiletého), Zeus ji vzal na nebesa jako hvězdu (Medvědici) a jejího syna jako Artofylaka (souhvězdí Vozataj, Boótes jako Vozka).Souhvězdí se stalo nejdůležitějším orientačním bodem pro plavce při určování polohy. Faustiniho libreto oproti báji vykazuje určité změny, a navíc libretista propojil její příběh s dalším příběhem neopětované lásky (v libretu spíše tajné) Endymiona a Diany. Na počátku prvního aktu bloudí Calisto spálenou krajinou, jejíž požár zavinil pád Faethónova ohnivého vozu (opět další příběh Ovidiových Proměn, kniha II.). Zeus, aby mohl svést Calistu, se proměňuje do podoby Diany na radu chytrého Merkura. Ve druhém obrazu 1. dějství se začíná rozvíjet příběh Endymiona, nešťastně zamilovaného do Diany, jejíž panny v čele s Linfeou, chtějí opovážlivce zabít, ale Diana posílá nešťastníka pryč. Dvě libretistou připsané komické postavy – lesní bůžek Silvano a malý satyr (Satirino) odlehčují vlastní tragické příběhy svými veselými až výsměšnými výstupy. Faustini dále rozehrává složitý příběh záměn a intrik, změn identit a trestu. V opeře žárlivá Juno proměňuje Calistu v medvědici, a navíc ji nechá štvát fúriemi, které pak musí uklidnit Merkur. Endymión pak nenacházejíc naplnění své lásky k bohyni, se raději nechá zabít Panem, bohem pastýřů. Smířlivý konec opery uvádí Calistu na nebesa. Opera původně obsahovala větší množství tanečních čísel, bohužel dvě důležitá hudební čísla – Tanec šesti medvědů ze závěru prvního aktu a Pantomimu nymf a satyrů ze závěru druhého aktu se nedochovaly. Není dokonce vyloučeno, že tanec šesti medvědů byl vzhledem k italské medvědářské tradici prováděn se skutečnými zvířaty – takové byly požitkářské Benátky poloviny sedmnáctého století. Hudebně tato Cavalliho opera představuje vrchol benátské opery ve vyrovnanosti recitativů a árii, které vycházející z různých citových hnutí nebo tak zvaných „affetti“ – což může být třeba i smích, kýchnutí a podobně. Zařazeny jsou i dueta, terceta a krátké sbory (ty v recenzované inscenaci jako vyvrcholení dějství), v původním benátském provedení byly ovšem první a druhý akt zakončeny tanečními čísly.

Neznámé přesné datum premiéry, z vedlejších pramenů se můžeme domnívat, že dílo bylo provedeno buď na podzim 1651 nebo v jarní karnevalové sezóně v benátském Il Teatro Sant’Apollinare. Znovuvzkříšení Calisto, jejíž autograf se nedochoval a vycházelo se z opisu z benátské fondu Biblioteca Marciana, zajistil čelný propagátor barokní hudby a opery Raymond Leppard. Opis je proveden nejen rukou skladatele, ale také nese četné přípisy jeho manželky (která mu oddaně pomáhala) a také jeho pomocníka. Raymond Leppard dílo připravil ve vlastní provozovací verzi pro festival v Glyndebourne roku 1970 (v následujících dvou festivalových ročnících byla opera reprízována). Inscenaci inspirovanou rejem masek a bohatostí benátského karnevalu režíroval Peter Hall, přední shakespearovský režisér a pozdější ředitel londýnského divadla Old Vic a souboru Royal Shakespeare Company (též manžel pěvkyně Marie Ewing). Prvotřídní byl tehdejší pěvecký soubor, v roli Calisto vystupovala lyrická sopranistka Ileana Cotrubas, Ugo Trama jako Giove, Peter Gottlieb jako Mercur, Janet Baker jako Endymión, Irmgrad Stadler jako Diana. V Leppardově provozovací verzi (vydané tiskem nakladatelstvím Faber roku 1975) bylo dílo provedeno i v roce 1975 na festivalu ve Schwetzingenu (dirigent: Jesús López-Cobos, v Hannoveru (1976, poprvé v německém překladu) a ve Frankfurtu nad Mohanem (1978). Raymond Leppard se i později zabýval uváděním Cavalliho dalších oper (L´Ormindo), mimo jiné i opery na námět Ovidiových příběhů – tříaktová Orion (uvedenou 1983 v Opeře v Santa Fe, a pak na festivalu v Edinburghu 1984) s jinou problematickou zápletkou Dianiných vztahů se smrtelníkem, který je pak uveden na nebesa také jako známé souhvězdí. Jinou provozovací realizaci La Calisto uvedl dirigent Bruno Moretti na festivalu ve Vincenze roku 1988. Morettiho verze již nevychází ze silně zkrácené Leppardovy verze a Moretti doplnil obě nedochovaná baletní čísla citlivě skladbami jiných autorů s přibližně stejným obsahem. V současnosti nejrozšířenější verzí je úprava Reného Jacobse, prvotně určená pro Theatre Royal de la Monnaie v Bruselu, poprvé uvedená roku 1993. Představení v režii, s kostýmy a výpravou Herberta Wernickeho, sklidilo nadšený ohlas, včetně dnes slavných představitelů: Maria Bayo (Calisto a v prologu Věčnost; Simon Keenlyside jako Merkur; Barry Banks, Gilles Ragon (jako tenorové obsazení nymfy Lynfei!) a samozřejmá byla účast kontratenorů v rolích, které byly svěřovány v předchozích verzích hlubším ženským hlasům: Graham Pushee jako Endymión, Dominique Visse jako Satirino a Druhá fúrie). Inscenace Cavalliho Calisto byla před několika lety i ozdobou repertoáru Bavorské státní opery, v době kdy tato scéna pravidelně zařazovala jeden výpravný barokní titul ročně do repertoáru. V Mnichově nastudoval operu Christopher Moulds a režii vedl David Alden, skvělou Calisto byla Olga Pasichnyk nebo také Sally Matthews, Dianou Daniela Sindram a v roli lesního bůžka Silvana vystupoval i Adama Plachetka. Všechny verze (Leppard, Moretti, Jacobs) jsou dostupné v nahrávkách na kompaktních discích.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Cavalli: Calisto (Collegium Marianum & Buchty a loutky)

[yasr_visitor_votes postid="179332" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments