Mefistofele, ambiciózní opera šestadvacetiletého skladatele v dobových recenzích (1)

K chystané pražské premiéře opery Arriga Boita 

Jediná dokončená opera Arriga Boita (1842–1918) Mefistofele měla premiéru 5. března 1868 v milánské Scale a propadla. Dne 4. října 1875 byla uvedena v Teatro Comunale v Bologni přepracovaná verze. Dne 19. února 1881 zazněla v německém překladu Carla Nieseho poprvé na scéně Stavovského divadla v Praze (měsíc před uvedením díla ve Vídni) a 9. prosince 1885 pak v češtině v Národním divadle. Před chystanou premiérou ve Státní opeře Praha není bez zajímavosti seznámit se s anoncí prvního pražského uvedení a přečíst si tehdejší úvod k dílu a dobové kritiky.

Stavovské divadlo, 19. února 1881
Mefistofeles. Velká opera ve dvou odděleních a čtyřech dějstvích od Arriga Boita. Veškeré dekorace nově zhotoveny panem Heinrichem Reichertem, malířem dekorací německého královského Zemského divadla. Nové kostýmy zhotoveny panem Josefem Grossingem a paní Marií Kršovou, vrchními garderobiéry německého královského Zemského divadla.
Transparentní dekorativní zobrazení v Epilogu od akademického malíře pana Petera Meixnera
Efekty elektrického osvětlení aranžoval pan František Hájek, mechanik fyzikálního ústavu c. k. Univerzity

Prolog v nebi
Mefistofeles………………p. Grengg
Sbor nebeských zástupů, blažení chlapci a kajícnice
První díl ve třech dějstvích
Mefistofeles………………p. Grengg
Faust……………………….p. Stoll
Markétka………………….sl. Lehmannová
Marta………………………pí Plodková
Wagner…………………….p. Schrödter
Rytíři, panoši, občané, řemeslničtí učni, dívky, ženy, děti, čarodějnice
Druhý díl o jednom dějství
Helena……………………..pí von Moser
Faust………………………..p. Stoll
Mefistofeles……………….p. Grengg
Phantalis………………….sl. Steinbachová
Nereo……………………….p. Danjczek
Sirény
Epilog
Faust………………………..p. Stoll
Mefistofeles……………….p. Grengg
Vidiny
Balet aranžovala slečna Johanna Belke, provedli slečna Gütlichová, Rejwaldová, Růžková, pánové Berger a corps de ballet
Začátek o sedmé hodině
Konec po půl desáté

K prvnímu pražskému uvedení
Dosavadní osudy tohoto díla italské hudební literatury, hlavně jeho nejnovější senzační úspěchy i mimo autorovu vlast, k sobě obrátily všeobecnou pozornost a před jeho uvedením na pražskou scénu jsme jistě oprávněni k několika poznámkám pro orientaci. Zprávy z Bologne a z dalších italských měst, z Londýna, St. Petěrburgu a Varšavy, signalizovaly novinku jako výjimečný jev v oblasti dramatického umění, vzdor odvážné volbě námětu a vnucujícímu se nebezpečnému srovnání s velkými díly hudebních básníků nejvyššího řádu. Pokud jde o posledně jmenované, lze brát málo ohled na Berlioze, Liszta (který ovšem zvolil Lenaua) či Schumanna, neboť ti zvolili volnou interpretaci nevázanou na jeviště, jakož i na Radziwilla, Lindpaintnera, Eberweina a jiných, kteří se sice drželi slov německého knížete básníků, nesledovali však operní účel v užším slova smyslu. Také Spohrova opera, bohatá skvělými krásami, se už svým dějem vylučuje z oblasti vedení jakýchkoli paralel. Jedině Gounodův Faust se v hlavních rysech drží pokud možná věrně prvního dílu Goetheho tragédie a potud odpovídá i nynější novince.

Boito, který si jako Wagner upravil libreto sám, využívá oba Goetheho díly a děj přizpůsobuje vlastní potřebě. Neomezuje se jako francouzské libreto na scény reálného pozemského života, uvádí na scénu do vztahu s omládlým reprezentantem středověkého rytířstva a se „vždy spojujícím duchem“ i hrdinku helénsky dokonalé krásy. Není třeba dokazovat, že všechny ve smyslu moderní hudební tvorby nanejvýš vděčné momenty „klasické Valpuržiny noci“ a závěrečné apoteózy mohou být s ohledem na operní jevištní možnosti naznačeny jen zběžně a v jednotlivých rysech.

„První díl“ opery začíná Prologem v nebi, který celkem odpovídá slavnému originálu, ovšem s tím rozdílem, že se neobjevují archandělé Rafael, Gabriel a Michael. Místo nich zvěstují vznešenost světa, chválu a poctu Pánu neviditelné nebeské zástupy, sbory blažených chlapců a kajícnice. Podivuhodný rozhovor mezi Mefistem a Faustem tvoří oproti jakési pythagorejské hudbě sfér neviditelných sborů bezpochyby velmi účinný kontrast a jako úvod celku budí všeobecné očekávání. První dějství se drží přibližně scén originálu, Velikonočního pondělí a scény ve Faustově světnici (před monologem „Z polí, z luk se vracím“) – a uzavírá jej pakt s Mefistem. Ten přichází jako „šedý bratr“, vyklube se z něj potulný student a podnikne s Faustem cestu vzduchem. Snadno pochopíme, že mnohé důležité momenty, jako například scény v Auerbachově sklípku a v čarodějné kuchyni, jsou vypuštěny. Z poslední scény se objeví jen verše kocoura s poukazem na pomíjivost světa, zobrazeného jako křehká skleněná koule, zde je však recituje Mefisto a jsou na konci druhého dějství. V něm je také scéna v Martině zahradě s oběma páry a divoká Valpuržina noc v Harckém lese. Třetí dějství se téměř věrně drží žalářní scény originálu a uzavírá jej také Markétčina smrt. Tím končí první část opery. Je třeba poznamenat, že Boito se opatrně vyhnul scénám, které tvoří obsah Gounodovy opery, s výjimkou například první scény a nepominutelné poslední ve třetím dějství.

Druhý díl opery je utvořen ze čtvrtého a pátého dějství, z klasické Valpuržiny noci a z Epilogu, Faustovy smrti. Jako nové postavy klasické Valpuržiny noci vystupují vznešená spartská královna Helena coby reprezentantka Faustem vnímané největší krásy; dále Pantalis, podle originálu velitelka zajatých Trójanek, jejíž jméno je převzato z velkého obrazu Polygnotova; Nereo, moudrý otec Nereidek, který však se sotva dostane ke slovu, a družina Helenina. Obsah tohoto dějství tvoří symbolické spojení Faustovo s jeho ideálem. Je pochopitelné, že ze závěrečných mystických scén zůstalo v Boitově Epilogu jen málo. Faust se stal opět starcem a nacházíme ho v jeho studovně. Ve vznešené, extatické vizi odolává všem protivenstvím a doléhajícím pokušením. Otevírá se nebe, zpěvy blažených zástupů zahánějí Sirény. Sklíčený a přece nadšený stařec klesne na kolena, modlí se skloněn nad biblí a umírá se slovy „Mně věčnost!“, Mefisto však volá: „Triumfuje Pán, však zatracenec hvízdá“ a zmizí. Andělé sypou za zpěvu nebeských zástupů růže a opera končí.
(Bohemia – 19. 2. 1881 – Franz Balthasar Ulm)

Není pochyb, rovněž dramatické umění Itálie teď prodělává velmi radikální proměnu. Co by asi řekli Rossini, Bellini, Donizetti a ostatní zástupci krásného zpěvu, absolutní melodie a pravidelné formy, kdyby se seznámili s partiturou, pohybující se ve zcela jiných kruzích, částečně nám cizí, částečně překvapující novinky, Boitova Mefistofela? Tradici dlouho udržované národní školy skladatel odvrhl, kráčí ve stopách romantiků, rozhodných stoupenců dalekosáhlé reformy. To, čím prorazil Verdiho génius, sledující i ostatní vývoj, v dílech své novější a nejnovější tvůrčí fáze, se v Boitově opeře objevuje až na samé hranici možného. Není pochyb, že Boito okusil jablko poznání, přijal pokrokové výsledky hudebních zemí určujících směr a necouvl ani před nejzazšími důsledky. Krásné a dlouho za svaté považované přednosti jižanského hudebního umění jsou severskou reflexí postaveny do hlubokého stínu, jejími důsledky jsou dramatické výrazové pravdy a reálné vykreslení situací. Běda odchovanci školské nauky o tvorbě a sazbě, když se nechá, dříve než dosáhne zralosti, svést k tomu, aby šel za podobnými extravagancemi jen kvůli dosažení ne vždy jistých a většinou i nebezpečných účinků. Kantiléna země zpěvné hudby apeluje na srdce a ucho a nezřídka se projeví jako záblesk a zahřeje, avšak jen na okamžik, aby ihned zase krok za krokem přísně sledovala slova a situace. A také se hemží záměrnými, určitě ne absolutně nutnými kvintovými postupy, násilnými modulacemi a nejtroufalejšími, nakumulovanými disonancemi.

Ovšem v tom, jak se Boito zachoval, jistě padá na váhu i volba námětu. Už titulní hrdina jako centrum děje prozrazuje zřetelně odvážný záměr autora textu i hudby v jedné osobě. Skutečně se mu podařilo z Mefista vytvořit samostatnou operní postavu, která se přibližuje charakteru pekelného šprýmaře, jak je to jen možné. Tato zjevná tendence také musí omluvit mnohé harmonické, rytmické a orchestrální troufalosti, které z počátku zarážejí; dokonce je vysvětluje, tím spíš, že je účinek často drastický. Skladatelovými osobitými postupy jsou zvětšené trojzvuky a zavaluje nás téměř bezohledná chromatika, tvořená na základě enharmoniky. Přitom ale nechybějí lidové, samostatně uchopené a osobitě zformované, jasné a čisté melodie. Připomeňme jen monolog Markétky v žaláři. V tomto poměrně prostém, lyrickém čísle dosahuje Boito překvapivou, nenásilnou modulací a mistrovským instrumentálním doprovodem hluboce niterného, dokonce tragického účinku, který bez ohledu na již existující vzory působí bezprostředně. Také gradace třetího dějství a Markétčina smrt jsou vysoce dramatická místa. Mohli bychom uvést ještě víc takových krásných melodických květů, jen poznamenejme, že se objevují většinou v druhém dílu opery. To je ale přednost, neboť zájem o dílo se k závěru nejen udržuje, nýbrž stupňuje. Ani lovci reminiscencí nebudou o nic ošizeni. Máme co do činění s dílem, které jde se všeobecným moderním proudem a nemůže zůstat stranou jeho impulzů.
(Bohemia – 22. 2. 1881 – Franz Balthasar Ulm)

Už bylo zmíněno, že provedení velice zajímavé italské novinky, Boitova Mefistofela, slouží naší opeře plně ke cti. Platí to pro výkony sólistů právě tak jako pro účinkující zpěvačky, zpěváky a instrumentalisty, pro soubor, režii a pro zde zvláště důležitou výpravu. Jestliže titulnímu hrdinovi byla přidělena nejtěžší role, vděčná jen za výjimečně příznivých individuálních okolností, mohou si být nositelé ostatních hlavních rolí, které předpokládají tytéž výtečné přednosti, téměř jisti plným úspěchem. Slečna Lehmannová překvapuje jako zvláště bravurní pěvkyně jemně nuancovaným pěveckým přednesem svého partu, vyznačujícím se spíš korektností než krásou, ještě víc však působivou hrou v Markétčině žalářní scéně. Slečna Lehmannová rozvíjí ve svém výkonu niternost, dramatickou vřelost a temperament, které nejsou všem rolím jejího bohatého repertoáru vlastní. Poprvé se zde přikročilo k experimentu (ostatně dobře ospravedlnitelnému) a role Heleny byla obsazena samostatně; za stavu zdejšího personálu byl úspěch již předem jistý. Zjev, velký dramatický a skvělý patetický výraz a zvláště vhodné hlasové prostředky slečny von Moser harmonují s obrazem, jaký si můžeme o královské reprezentantce udělat, přímo dokonale. Krásný je Helenin výstup „Měsíc je v úplňku“, je však příliš brzy přerušen, než aby naléhavě zapůsobil. Vzpomínka na zánik Ilionu (Tróji) je v tomto jen mimoděčném náznaku těm, kdo si nejsou významu z Goethova originálu zcela vědomi, stěží srozumitelná a při takové interpretaci také zalitujeme, že není efektnímu duetu s Faustem vymezen větší prostor.

Boitův Faust nenabízí uměleckým schopnostem pana Stolla tak dobré šance jako Gounodův blouznivec lásky vězící v poutech svého vůdce. Přesto řeší pan Stoll svou úlohu s jemu vlastní uměleckou spolehlivostí a rutinou, hlavně v žalářní scéně, kde se dokáže ukázat na patřičné výši. Obsahuje-li úloha titulního hrdiny takové obtíže, že všichni více či méně slavní představitelé Mefista vyvolávají pochyby, zda volili správné pojetí k znázornění jeho charakteru, musí to samozřejmě v takové roli, jakou uvalil interpretovi Mefista na bedra Boito, být ještě horší. Jadrný orgán, pěvecká zkušenost pana Grengga dovolují pěvci vyjít vítězně i z takových okamžiků, v nichž skladatel rozpoutává všechny bouře podsvětí. Nezřídka se mu daří pekelný humor a jeho výkon to jen pozvedá. Veškeré uznání zaslouží také slečna Steinbachová (Pantalis), paní Plodková (Marta) a pan Schrödter (Wagner). Po tom, co jsme řekli, se rozumí, že sentimentální Siebel a Valentin z rámce faustovského libreta museli odpadnout.

Předvčerejší druhé představení opět divadlo zcela naplnilo. Publikum se chovalo v první polovině rezervovaněji než poprvé, avšak od třetího dějství bylo pro četné krásy partitury stále vnímavější. Výtečný soubor přes omezené podmínky jeviště úspěšně bojoval s výstředními požadavky skladatele, jaké postavil před neviditelné sbory, a to hovoří o enormní námaze přípravy a právě tak o velkých zásluhách pana Slánského a (Jana Nepomuka) Škroupa. Orchestr byl doplněn konzervatoristy, na jevišti spoluúčinkovali instrumentalisté vojenského hudebního spolku, vše se podařilo a zapůsobilo. Ve sborech se podíleli členové německého Mužského pěveckého spolku a Lukesovy operní školy. Režie a skvělá výprava přispěly z velké části výrazně ke skvělému zdaru celku.
(Bohemia – 24. 2. 1881 – Franz Balthasar Ulm)

(Pokračování)
Připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv