Melodrama, tragédie a komedie aneb Triptych z Bratislavy

Režie Romana Poláka nepřináší k výkladu tohoto Pucciniho inscenačně trochu záludného díla nic nového a režie se nese v tradičním až v tradicionalistickém duchu. Nepříliš odůvodněně na mě působilo přehození prvých dvou částí oproti ustálenému pořadí – ve slovenské inscenaci se totiž hraje v pořadí Sestra Angelika, Plášť a Gianni Schicchi.

Pucciniho Triptych spojuje tři nezávislé příběhy lišící se jak žánrem, tak dobou i prostředím (a to i sociálním) děje. Sestra Angelika je (sentimentální) melodrama v závěru ovlivněné dobovým symbolismem a také výtvarnou podobou prerafaelismu, Plášť pak tragické drama žárlivosti a manželské krize ovlivněné francouzským naturalismem a poslední část Triptychu komedie s konverzační a gagovou složkou, využívající až groteskních zkratkovitých charakterů. Triptych je dílem záměrných autorských kontrastů a protikladů jako teatrum citů, různých druhů lásky, nenávisti, chtivosti i života a smrti (kterou také režisér zdůrazňuje v programovém textu).

Výraznější stylizační postupy se v bratislavské inscenaci objevují především až v poslední aktovce Gianni Schicchi, kde se část hereckého projevu zdařile orientuje na gagy americké němé grotesky (například osvěžující nápad s příbuznou, která neustále omdlévá). Tento postup se osvědčil již v jiných zahraničních inscenacích tohoto operního titulu, ale Polákova režie je v této části večera nejinvenčnější. Vizuálně působí inscenace (scéna Pavel Borák) prostě, až chudě. Snaha o minimalistické řešení v Sestře Angelice a použití bílých panelů ve všech třech aktovkách přináší jen dojem obrazové monotónnosti. Světelný design, který se zřejmě nepodařilo v Praze zcela technicky ovládnout, nechává obrovské bílé plochy bez projekcí a nejasná hra stínů v Sestře Angelice působí spíše zmatečně než atmosférotvorně. Navíc v libretu popisovaný mystický světelný efekt dopadu na fontánu v klášterní zahradě se v inscenaci mění spíše na efekt pootevřené pultové mrazničky ve sklepě. Plošina člunu v Plášti s oprýskanou kajutou působí zbytečně popisně. Naopak tlačení nábytku na scénu v Giannim Schicchim je zábavné a s tím i vynikne neverbální důraz na hodnoty „hmotného“ světa.

Režisér nepropadl současné módě propojovat kratší opery do větších celků a kromě základní panelové scénografie příběhy naštěstí nic nespojuje. Motiv bylin na scéně, společný ve všech aktovkách, které přinášejí uzdravení (život) a také mohou přinést smrt, není bez přečtení rozhovoru s režisérem v programové brožuře dostatečně čitelný. Na pražského diváka pak může působit až úsměvně jako „zapomenuté“ vybavení scény z Julietty Bohuslava Martinů v současné pražské inscenaci (a která je reprízována právě den po Triptychu 29. září). Naštěstí se ale inscenace rychle zlepšuje a komediální výklad Gianni Schicchiho skutečně diváky pobaví (což je slyšet na bezprostředních reakcích publika).

V prvé aktovce poněkud vázne herecká diferenciace jeptišek a jejich úkolů a ve druhé zarazí nudné opakovaní hereckých akcí (například hrátky s lodním lanem). K vlažnějšímu vyznění Pláště pak přispěje i rozsvícení (nechtěné?) scény v okamžiku Luigiho uškrcení, čímž se zcela smaže moment následného překvapení a pregnantnost závěru. Konvenčně, ale vkusně působí i návrhy kostýmů (Peter Čanecký). V klášterním prostředí dominuje bělost hábitů, narušená jen černou při návštěvě Kněžny a modrým rouchem Panny nebeské v závěrečné apoteóze, která celkově připomíná inscenaci živého betlému. Kostýmy obou dalších částí vycházejí z civilních oděvů první třetiny dvacátého století a barevná skladba kostýmů v Plášti je promyšlená a opravdu lahodí divákovu oku.

Mnohé zachraňují pěvecké výkony. Mária Porubčinová dává Angelice dramatičtější výraz, což se ukazuje jako šťastné při jejím současném hlasovém vývoji. Zbavuje klášterní sestru vysoce urozeného původu sentimentality a vytváří působivý typ archetypální Mater Dolorosy (režijně a výtvarně vtipně obrácený závěr opery, kdy Angeličin synek drží její hlavu na klíně jako při námětu snímání z kříže) herecky střídmě a vysoce působivě vokálními prostředky. Více než důstojnou partnerkou je jí Jitka Sapara-Fischerová jako zároveň ocelově tvrdá i pragmatická Kněžna. Ledový výraz se výborně snoubí s propracovanou hereckou akcí na relativně malém prostoru tohoto partu. Ostatních ženských rolí se zhostily představitelky profesionálně v různé intenzitě a kvalitě výkonu, přičemž by pomohlo zřejmě výraznější choreografické vedení postav. Nejživěji působil výstup dvou žebravých sester.