Mezinárodní den tance. Nejen o něm s Natašou Novotnou

Ve středu 29. dubna se mnoho českých měst roztančí, nastávají totiž oslavy Mezinárodního dne tance, které v České republice zaštiťuje Vize tance. Předsedkyní této iniciativy je tanečnice, choreografka, pedagožka a stále také výkonná ředitelka souboru 420PEOPLE Nataša Novotná. Oslava Mezinárodního dne tance je příležitostí k nakouknutí pod pokličku Vize tance i k zamyšlení nad postavením současného tance u nás.


Program oslav Mezinárodního dne tance si diváci mohou najít na internetu, ale přesto se zeptám: co je na nich letos nejzajímavější a co by si nikdo neměl nechat ujít?

Nejen díky on-line taneční mapě www.danceday.cz se letos dozvídáme o aktivitách po celé České republice a velmi nás těší rozmanité zastoupení žánrů od tanga přes balet až k funky. Jen těžko upřednostním jeden před druhým. Z programu Vize tance ve spolupráci s Národními divadly v Praze, Brně a Ostravě vyberu málo vídané a divácky přitažlivé open air lekce baletu a na ně navazující flashmob jak pro děti, tak dospělé. K této skupinové choreografii se mohou přidat i kolemjdoucí a zatančit si jen tak, pro radost. Hip hop jsou ready nám v undergroundovém stylu předvedou profíci z BDS Academy na náměstí Míru. K programu se připojí Divadlo Ponec, Studio ALTA a řada dalších, kteří si na svátek tance připravili dobrou náladu.

Pro mě osobně je to vždy velkým zážitkem, sledovat tok inspirace, výdrž, sílu, kreativitu… Z (pod)večerního programu na náplavce pod Rašínovým nábřežím si vybere, věřím, každý. Budou připraveny oblíbené tančírny tanga, salsy, swingu a nebude chybět ani funk či jazz. Hlavním mediálním partnerem je nám letos k velké radosti Česká televize, která bude vybrané akce streamovat on-line a přicházet s živými vstupy z plánovaného programu Mezinárodního dne tance.

Jak teď vypadá „taneční mapa”, která vzniká on-line? Kromě Prahy, kde se asi soustředí nejvíc aktivit, jsou oblasti, které vás letos nějak výrazně překvapily?

Díky mým ostatním profesním povinnostem, upřímně, nemám kapacitu na to, abych denně sledovala, jak a čím se mapa plní. Těším se ale na detail, který se dozvím ve zprávě od produkce právě dnes. V každém případě jsem občasně na mapu danceday.cz mrkla a výrazně mě překvapila jedna věc. Rozmístění ohnisek aktivních míst v České republice. Sami se na to podívejte. Je to prakticky na sociologickou studii. (smích) Už teď přemýšlím o tom, jak oslovit Google Earth a iniciovat Mezinárodní den tance ve světě.

Kdo přišel s nápadem zapojení on-line televizního vysílání? Myslíš, že partnerství s Českou televizí může i nastartovat novou vlnu zájmu o tanec?

Medializovat tanec a přiblížit jej těm, kteří se s ním doposud příliš nesetkávali, je jedním z našich hlavních poslání. Trefná jsou tu slova Reneho Chara z loňského poselství ke Dni tance: „Vynuť si svou šanci, uchop své štěstí a jdi za svým rizikem. Když tě lidé budou vídat, zvyknou si.“ Mám stejný názor, těžko se kdo ztotožní s tím, co nezná. Partnerství s Českou televizí je pro nás tedy tou šancí, kterou si doufám po letošní zkušenosti nebudeme muset nadále vynucovat. A i kdyby, vzdávat se nebudeme. Naopak. Právě díky spolupráci s Národním divadlem, které má přirozeně cestu k médiím typu Česká televize už prošlapanou, budeme hledat ty nejatraktivnější možnosti prezentace tance. To, že se v letošním roce podařilo naplánovat on-line streaming baletní lekce, nápad se kterým už vloni přišel šéf souboru Laterny magiky Pavel Knolle, je další vlaštovkou v řadě možností, jak tanec zajímavě prezentovat přes 2D media. Skutečným cílem je navodit v divákovi ten pocit, kdy se od té obrazovky bude chtít zvednout a jít si užít tanec naživo.

Zajímalo by mě, jak sama vnímáš, jestli vůbec, nějakou hranici mezi tancem jako uměním, které se předvádí, a jako aktivitou, kterou člověk provozuje pro sebe.

Odpovím zde velmi stručně, v opačném případě bych potřebovala více stran pro výčet těch hranic. Jednou z těch zásadních je fakt, kdy profesionál, taneční umělec či choreograf věnuje tanci zhruba délku pracovní doby, to jest osm hodin denně a mnohdy více. Ten, kdo tančí pro „sebe“, to bude mít v čase jistě trošku jinak.Vize tance funguje už od roku 2008. Jak zapadá do taneční „infrastruktury“, ve které je už starší Taneční sdružení České republiky, a naopak mladší Unie tanečníků a performerů?

Vize tance vznikla z aktuální potřeby rozrůstající se nezávislé taneční scény u nás. Ta se totiž začala reálně formovat až po roce 1989. Profesní spolky jsou přirozenou součástí společnosti a jsou zde nejen proto, abychom se navzájem udrželi ve spojení a informovali se o dění jak doma, tak ve světě. V současném systému je seriózní zastoupení vůči státní správě nutné, právě proto, abychom o jakési taneční infrastruktuře vůbec mohli hovořit. Taneční sdružení dlouhá léta zastupuje baletní soubory kamenných divadel, v detailu mají tyto ale zcela jiné podmínky a potřeby než ti nezávislí. Unie tanečníků a performerů se ve svém začátku soustředí především na tanečníka jako entitu ve smyslu například šíření informací o jeho smluvních právech a povinnostech nebo o možnostech pojištění.

Máte nějaké cíle, které se shodují, doplňujete se, nebo se cítíte jako konkurence? Setkáváte se?

Osobně mám velkou radost z toho, že se nám s Tanečním sdružením České republiky podařilo najít společnou řeč v jednom z velmi důležitých bodů, který se dotýká všech tanečníků napříč žánry. Je jím práce na zavedení takzvaného Transition centra, které bude mít za úkol pomoct s řešením druhé kariéry. Všichni vnímáme fakt, že tanec je žánr velmi specifický a že aktivní život tanečníka je omezen. Takovýchto průsečíků je mezi našimi organizacemi více a stejně jako u druhé kariéry je jednou z mých motivací právě potlačení dosavadních předsudků a nekomunikace. Neříkám, že se ve všem shodneme, právě díky těm výše zmíněným rozdílnostem v podmínkách a potřebách. Nicméně bude jistě konstruktivnější se vnímat jako partneři než jako nepřátelé. Konkurenci osobně vnímám spíše jako pozitivní moment, dokud je zdravá.

Nebylo by vůbec pro naši malou zemi lepší spojit se v jednu organizaci? Za předpokladu, že toho vůbec někdy budeme schopni. Tanec je umění, které by mělo lidi spojovat, ale mám dojem, že my jsme stále rozděleni, až roztříštěni, nezdá se ti?

Jak zmiňuji výše, rozdílnosti mezi státními kamennými divadly a těmi nezávislými existují, je to přirozené a je to tak dobře. Stejně tak je přirozené vést dialog a využít potenciál opozice, proto bych o spojení našich organizací ani neuvažovala. Znovu podotýkám, nemělo by jít o dva nepřátelské tábory. Energii bychom měli vložit právě do spojení sil tam, kde je to potřeba, a naopak soustředit se na svá specifika individuálně.

Od té doby, kdy ses vrátila do České republiky po delším působení v zahraničí, už několik let uplynulo. Jak se za tu dobu změnilo postavení současného tance u nás, vidíš posuny?

Pozitivní zde mohu být jen v jednom, naštěstí důležitém bodě. Daří se nám, sice velmi pomalu, získávat nového diváka. V tom dalším podstatném, míním tím především přístup ke způsobům financování nebo vývoji zázemí, stále stagnujeme někde v roce 2006.

Jak je na tom vývoj tanečních komunit mimo Prahu, Brno a Ostravu, kde se v posledních letech asi už vytvořila dost silná základna?

Díky tradici lidových škol umění, které se přetransformovaly na základní umělecké školy, jsou prakticky všechny regiony více či méně aktivní. Hvězdou je u nás nejspíše Valašské Meziříčí, kde mimo dvou specificky tanečních škol úspěšně pořádají také letní festival Tanec Valmez. Každým rokem roste jak open air jeviště na nádvoří místního zámku Žerotínů, tak i hlediště. Je to krásný důkaz toho, že zájem o tanec je možné podnítit i tam, kde bychom ho v prvním plánu zřejmě nečekali.

Současný tanec možná potenciální diváky odrazuje, protože mají pocit, že je to abstraktní umění, kterému nebudou rozumět, nebude se jim líbit, protože je často spojený s civilním oblečením, civilními pohyby, někdy až estetikou ošklivosti. (Já s tím jako divák bojovala celá léta.) Jak tuhle bariéru prolomit? A daří se to vůbec?

Tuto rovnici nevidím nijak zvláště složitě. (smích) Platí zde snad jediný algoritmus a tím je výchova a vzdělání. Daří se to někde lépe a jinde hůř… Prostředí hraje svou velkou roli.

Sama jsi vystudovala taneční konzervatoř a máš vlastně „klasický” základ. Je to pro tanečníka na poli současného tance výhoda, nebo něco, co je potřeba překonat a úplně se od toho oprostit?

Snad u každé profese platí, že umíme-li nalézt odpovědi na dané otázky a čím více daných úkolů umíme vyřešit, o to jsme bohatší. Jakkoli se kdo chce vymezovat, je jeho věc, logicky se tím ale nejspíše ochuzuje. Zvládnutím jednoho si pomáháme k druhému, a pokud ne ke druhému, pak ke třetímu. Není to o míchání jablek s hruškami, ale spíše o pochopení toho, že každé má svou specifickou chuť a kdy je vhod je smíchat a s čím.

Nemůžu se samozřejmě nezeptat i na soubor 420PEOPLE, jehož jsi zakládající členkou a v tandemu s Václavem Kunešem šéfkou. Jsou na obzoru nějaké nové premiéry a zahraniční hosté?

Soubor 420PEOPLE je v podstatě neustále „na tahu“. Nejbližší premiéra, choreografie Taneční pocta Ping-pongu od norského choreografa Jo Strømgren nás čeká na začátku června, právě na výše zmíněném festivalu Tanec Valmez. Od září tento kousek přeneseme na nově vzniklou pražskou scénu Jatka78 v Holešovicích. Letošní rok je pro nás dosti náročný nejen díky hostování v zahraniční a jarní rezidenci, která vyvrcholí koncem května premiérou nové Václavovy choreografie pro soubor Hessisches Staatsballett v německém Wiesbadenu. Snažíme se posunout o krok dále právě i v organizaci a intenzivněji hledáme prostor pro vlastní zázemí. Aktivity souboru se podle plánu rozrůstají a potřeba zkušebny, kde nebudeme časově omezeni, se stává nutností.Platí stále, že část sezony trávíte v zahraničí, ať už jako hostující interpreti, pedagogové nebo asistenti při nastudování děl Jiřího Kyliána, abyste se zabezpečili a potom mohli tvořit se souborem v Čechách?

To, na jednu stranu vlastně bohužel, stále platí. Jistě bychom raději byli za práci seriózně zaplaceni i doma a zahraniční výjezdy si užili spíše pro udržení přehledu a kontaktů než životní úrovně.

A co tvá vlastní choreografická činnost, na co se můžeme těšit jako diváci?

Můžete se těšit na, v pracovním názvu, Portrait Parlé. K premiéře se dostane nejspíše na začátku příštího roku a já sama se nemůžu dočkat května, kdy na choreografii začnu pracovat ve zkušebně s plným obsazením. Uvažuji o formátu nejen pro jeviště a opět nejen pro tanečníky. V každém případě, a protože se k tvorbě zase tak často nedostávám, jsem připravená na společný proces, který si užijeme a který mě/nás jako soubor zase kamsi posune.

Děkuji za rozhovor.
***

Mezinárodní den tance se každoročně slaví po celém světě. V roce 1982 poprvé vyhlásil Taneční komitét ITI (International Theatre Institut – Mezinárodní divadelní ústav) 29. duben Mezinárodním dnem tance. Od té doby je tento den každoročně oslavován na celém světě v připomínku narození velkého tanečního reformátora Jeana-George Noverra (1727–1810).

Program oslav Mezinárodního dne tance zaštiťuje v České republice Vize tance, www.vizetance.cz, na stránkách www.danceday.cz je spuštěna on-line Taneční mapa, kam mohli všichni zájemci zanést své aktivity naplánované na 29. duben. Hlavní program se odehraje v Praze a v Brně, kdy se obě Národní divadla spojí v živém on-line přenosu České televize a uspořádají společný trénink klasického tance. Více informací najdete zde a zde. 

Vizitka:
Nataša Novotná (1977) je výkonný šéf 420PEOPLE, tanečnice, choreografka. Po absolutoriu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě získala v roce 1997 angažmá v nizozemském souboru Nederlands Dans Theater 2 pod vedením Jiřího Kyliána.

V letech 2000–2002 působila v souboru Göteborgsoperan Ballet ve Švédsku, kde mimo jiné obdržela ocenění za roli Julie v inscenaci Romeo & Juliette od Martino Müllera. V létě 2002 se vrátila do Nizozemí a stala se členkou Nederlands Dans Theater 1. Měla možnost tvořit a pracovat s předními světovými choreografy: Jiřím Kyliánem, William Forsythem, Ohadem Naharinem, M. Ekem, Paulem Lightfootem nebo Crystal Pythe. Nizozemskými kritiky byla dvakrát nominována jako „nejlepší tanečník“ za interpretaci děl Duo (William Forsythe) a Pneuma (Johan Inger).

V letech 2004–2006 připravovala benefiční představení Nederlands Dans Theater Choreographic Workshop.

Od roku 2006 pracuje nezávisle, především jako tanečnice hostuje v souborech a představeních po celém světě. Spolupracuje s předními tanečními scénami a jejich tvůrci (Tero Saarinen Company ve Finsku, Copenhagen International Ballet, Korzo Theater v Nizozemí, sólistou italské La Scaly Robertem Bollem nebo s londýnským Sadler’s Wells v představení se Sylvie Guillem).

Příležitostně působí jako pedagog a taneční mistr, asistuje při nastudování choreografií Jiřího Kyliána a Václava Kuneše.

V roce 2007 založila spolu s Václavem Kunešem vlastní taneční soubor 420PEOPLE se sídlem v Praze. Z první produkce souboru získala Nataša ocenění kritiků tanečního magazínu Dance Europe za nejlepší taneční výkon v choreografii Small Hour, v téže roli i prestižní Cenu Thálie.

Na závěrečném galavečeru festivalu Tanec Praha jí byl udělen titul Tanečník roku 2009. Kromě úspěšných hostování v Evropě, zahájil v roce 2010 soubor 420PEOPLE, jehož je Nataša Novotná výkonnou ředitelkou, rezidenci na Nové scéně Národního divadla v Praze.

Od roku 2007 Nataša uvádí také vlastní choreografie – Znaky o Znacích (2007) pro Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, Sacrebleu (2010) pro 420PEOPLE ve spolupráci s holandským divadlem Korzo, Pták Ohnivák (2012) pro Balet Národního divadla Brno, Rezonance na pěší vzdálenost (2012) ve spolupráci 420PEOPLE a orchestru Berg, v premiéře na Nové scéně Národního divadla v Praze. Poslední z jejích prací je Škrtič pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě.
(Zdroj: 420PEOPLE)

www.420people.org

Foto Tamara Černá, archiv, Michal Hančovský, Creative Commons BY-SA

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat