Michaela Katráková: Raný Verdi a basketbal. To jsou mé šálky čaje!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když se bavíme o zlomech v průběhu studia, zažila jste okamžik, kdy si mladý zpěvák uvědomí, že pěveckou techniku má už takříkajíc „na háku“, může přestat na ni myslet, a naopak se soustředit na výraz, na podání?

Tohle se mi stalo až teprve nedávno a až dlouho po škole. Na techniku jsem myslela neustále, byť mě nikdy nezklamala. Opustilo mě to až asi před dvěma lety. Teď je mi osmadvacet let a na rolích, které mám možnost interpretovat, se cítím v nejlepší formě, v jaké jsem kdy byla. Nejspíš se budu ještě někam posouvat, ale aktuálně je mým šálkem čaje raný Verdi a u toho chci vydržet, jak nejdéle to půjde.

Verdi k vám ale přicházel až po několik posledních let. Vy jste na profesionální scéně začínala s Mozartem, šlo by se k němu po letech ještě vrátit?

Určitě ano, dostala jsem z Mnichova pozvání ke ztvárnění role Komtesy. Sama cítím, že ji zpívám úplně jinak než před deseti lety na konzervatoři, ale stále mi sedí. Na druhou stranu se ale přece jen lépe pohybuji ve Verdim a Puccinim, protože Mozart je proti nim příliš ukázněný. Musím v něm sebe sama trochu krotit. U veristů můžu roztáhnout křídla…

Teď jste mi připomněla, že o sobě mluvíte jako o člověku s bohatou představivostí. Narážíte s touto výbavou na mantinely dané inscenátory – režiséry, dirigenty?

Zatím to bylo vždycky tak, že mi režisér předložil osnovu, jak si danou úlohu představuje a co po mně chce. Měla jsem a mám štěstí na perfektně připravené režiséry, ale na druhou stranu jsem doposud neměla možnost postavit roli výhradně podle sebe.

Hlídala si vás paní profesorka, abyste neudělala krok, který by vás mohl zavést na nesprávnou cestu?

Přiznám se, že ne. Těsně po ukončení školy jsem odešla do ciziny a naučila se spoléhat jen na vlastní intuici. Zastávám názor, že jenom sám pěvec ví, co pro něj je a co ne. Nikdo jiný. I když vás perfektně zná. „Druhé ucho“ je důležité, ale kdybych neustále poslouchala, co můžu a co nemůžu, nikdy bych nic nedokázala. Svých mantinelů se ale snažím být vědoma. Vím, že na Wagnera si musím ještě počkat.

Vaše domácí profesionální kariéra přišla až po několika hostováních v cizině. Kolik vám bylo, když jste se dostala do Kazaně, kde je třetí největší divadlo v Rusku?

Devatenáct. A vlastně jsem ještě studovala. Do Čech jezdí stále režisér Eduard Treskin, který spolupracuje s Tatarskou státní operou v Kazani a hledá nové typy.  Já měla to štěstí, že si v roce 2011 ze všech zpěváků vybral mě a ještě jednu kolegyni. Zaplatili nám letenku i ubytování a my odjely do Ruska. A na předzpívání na jevišti přišel celý orchestr, což jsem nikdy jindy nezažila. Na roli První dámy v Kouzelné flétně vybrali mě a odehráli jsme celkem osmnáct představení.

Jak jiná byla atmosféra v divadle, vztahy s kolegy, pracovní podmínky?

Kolegové tam byli úžasní. Už jen setkat se v šatně s hvězdnou pěvkyní Albinou Shagimuratovou a poslouchat její rozezpívání byl velký zážitek. A atmosféra v divadle byla rovněž jedinečná. Lidé byli vnímaví, empatičtí a citliví. Jednak nezapomenu na uvedení jejich národní tatarské opery. A v užším kontaktu pak na jejich laskavost – říkali mi: „hlas, to je ten největší dar, jaký jsi dostala, musíš se o něj starat a budeš s ním celému světu dělat radost“. U nás vám tyhle věci nikdo neřekne, spíš vás každý jen sekýruje…

S Tatarskou státní operou jste absolvovala turné v Belgii a Nizozemsku, jakého přijetí se vám v těchto zemích dostalo?

Přijetí bylo maximálně vřelé a je to jen důkaz toho, že kazaňská opera jezdí do těchto zemí hostovat pravidelně. V Kazani samotné jsem strávila měsíc v kuse, takže z nás vznikla jakási velká rodina. Překvapilo mě ovšem, v jaké míře každý večer holdují alkoholu. A přitom druhý den jsou všichni včas na srazu a jako rybičky. Ale v uměleckém ohledu mě tahle zkušenost nesmírně posílila. Neuměla jsem si do té doby představit, že bych dokázala zazpívat osmnáct představení za sebou.

Po návratu z Ruska jste vstoupila do inscenace Weberovy opery Tři Pintové ve Státní opeře Praha, kterou vytvořil Jiří Nekvasil. Měla jste jasno v tom, jestli chcete být doma v angažmá nebo spíše hostovat a vybírat si zajímavé nabídky?

V Holandsku jsem si silně uvědomila, jak mi rodina a domov chybí, a těšila se na hostování v našich divadlech. Byla jsem šťastná, že tu mohu být, ale představa stálého angažmá mě poněkud děsila. V tom jsem trochu rebel. Takže jsem často jezdila na předzpívání a využívala nabídek k pohostinským vystoupením.

G. Mahler, C. M. von Weber: Tři Pintové – Michela Katráková (Clarissa) Národní divadlo Praha 2012 (zdroj archiv Michaely Katrákové)

Vaše první hlavní role přišla až v roce 2013 v Severočeském divadle v Ústí nad Labem…

Pan ředitel Miloš Formáček mne tehdy objevil právě na jednom z předzpívání. Často jezdí po celé republice a snaží se hledat mladé talentované umělce. Byla jsem mu vděčná, že mě do La Traviaty obsadil, přitomu mu to spousta lidí vymlouvala. Včetně paní profesorky Šulcové, která byla přesvědčena, že pro tuhle úlohu ještě nejsem zralá. Já jsem si to ale obhájila a řekla: „Jdu do toho, zvládnu to“. Cítila jsem oporu i ve své sportovní průpravě a ve výdrži. S úspěchem jsem pak odehrála několik představení a s inscenací jsme jeli i na turné Divadlo pod nebem po českých zámcích. Na Violettě jsem se utvrdila, že tímto směrem mám jít.

G. Verdi: La Traviata – Michaela Katráková (Violetta Valery), Severočeské divadlo Ústí nad Labem 2013 (zdroj archiv M. Katrákové)

V krátké době jste tak debutovala ve Státní opeře Praha, v Ústí nad Labem, v Šaldově divadle v Liberci jako Anička v Čarostřelci a v lednu 2015 také jako Nedda v plzeňské inscenaci Komediantů. Jaké jste měla štěstí na režiséry?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář