Michal Heriban: Jak chutná moc

Michal Heriban se dlouho nemohl rozhodnout, zda z něho bude výtvarník, či tanečník. Nakonec ho živí tanec, v době pandemie se ale vrátil i k malířství a plánuje v Praze uspořádat výstavu svých obrazů. Vedle toho působí v souboru Lenky Vagnerové Lenka Vagnerová & Company, s nímž v říjnu uvedl již páté představení Krajina slz, na kterém se podílel nejen jako performer, ale i choreograf. Za roli v inscenaci Panoptikum téhož souboru loni získal nominaci na Cenu Thálie. V obou se dotkl tématu moci. „Je to téma, které v současné společnosti hodně rezonuje,“ říká umělec.

Pokud se nepletu, studoval jste sochařství a scénografii. Jak jste se stal tanečníkem?
Maloval jsem odmalička a chtěl jsem být scénografem. Studoval jsem proto na střední škole scénického výtvarnictví a potom scénografii na VŠMU v Bratislavě. Zjistil jsem ale, že to nebude úplně pro mě, a tak jsem po roce odešel. Začal jsem studovat pedagogiku výtvarného umění a při tom jsem také navštěvoval taneční divadlo Šárky Ondrišové elledanse. Zároveň to byla škola, kam jsem chodil snad na všechny lekce, a pak si tam našel i zaměstnání. Tak jsem se dostal k tanci. Tanci jsem se ale věnoval už od dětství. Od první třídy základní školy až do mých osmnácti jsem byl členem tanečního uskupení, kde jsme dělali hlavně národní tance z různých zemí a jezdili na soutěže po Česku i Slovensku.

Dnes už jste jen tanečník, nebo se výtvarnictví stále věnujete?
Tanec mě živí. Během první vlny koronaviru jsem se ale k umění vrátil a začal zase malovat. V létě proběhla výstava mých obrazů na hradě v Bratislavě. V několika představeních Lenky Vagnerové jsem také pomáhal se scénografií a kostýmy.

Členem Lenka Vagnerová & Company jste už šest let. Jak vaše spolupráce začala?
Poprvé jsem viděl Lenčino představení na jednom bratislavském festivalu a potom La Lobu s Andreou Opavskou. Zamiloval jsem se do jejího stylu tance a práce a říkal jsem si, že bych hrozně rád také něco takového dělal a byl součástí podobného souboru. Když potom pořádala konkurz na tanečníky, nemohl jsem sice zrovna přijít, napsal jsem jí ale, že bych měl velký zájem. Pozvala si mě samostatně, abych se přišel ukázat, a pak zavolala, že mě bere.

Čím vás její práce oslovila?
Energií, silou a dravostí pohybů. Působilo to na mě velmi fyzicky. Každé představení je také srozumitelné a zabývá se aktuálními tématy, která se vám dostanou pod kůži.

Kde se vzal nápad na komponované představení Krajinou slz čtyř různých choreografů?
V Lenčině hlavě. Jednou za čas míváme se souborem společnou večeři a tam nám Lenka oznámila, že nás zná jako interprety, ale chtěla by také vědět, jak tvoříme, jaká témata nás zajímají, a dala nám tuto šanci. Měli jsme přijít s nějakým tématem, které bychom rádi zchoreografovali, a Lenka z nich vybrala čtyři.

Jak se vám líbilo v roli choreografa?
Byla to velká výzva a zodpovědnost, tvořit pod hlavičkou Lenka Vagnerová & Company. Vzal jsem si navíc velké sousto, protože jsem dělal duet s Andrejkou Opavskou, která je mnohem zkušenější tanečnice než já a je mým velkým vzorem. Na první zkoušce jsem měl velké obavy. Potom to ale šlo už přirozeně a velmi jsme si to užili. Získal jsem také hodně nových zkušeností.

Chtěl byste se choreografii věnovat i do budoucna?
Baví mě tvořit. V rámci Lenčiných vlastních představení dostáváme hodně prostoru. Společně hledáme materiál a Lenka se snaží, aby přirozeně vycházel z nás. Jsem rád, že jsem si teď choreografii vlastního díla mohl vyzkoušet, a myslím, že by mě to bavilo i do budoucna.

Jaké to bylo, vytvořit si zcela vlastní dílo, ve kterém i účinkujete?
Na jednu stranu velká svoboda, že se můžu věnovat tématu, které mě zajímá, a udělat si to po svém. Na druhou ale obrovská zodpovědnost a také obavy, jestli to někoho bude vůbec zajímat a jaká bude reakce publika.

Váš kousek Kauza oni se zabývá politikou. Jak k vám toto téma přišlo?
Cítil jsem, že téma boje o moc v dnešní společnosti hodně rezonuje. Chtěl jsem ho zpracovat kriticky, ale také s nadsázkou a humorem a podívat se na něj z více úhlů pohledu. Také mě zajímalo, jak se dá ztvárnit pohybem.

Bylo to náročné? Jedna věc je mít nápad, ale druhá ho zrealizovat…
Hodně jsme o tom s Andrejkou diskutovali. Chtěl jsem, aby přišla i se svými nápady. Hledali jsme správnou pohybovou formu, chtěli jsme do toho zakomponovat humor. Nesoustředili jsme se na jednu otázku nebo jeden pohybový princip, ale snažili jsme se být kreativní a zkoušet různé věci. Měli jsme proto spoustu materiálu. Dost z toho muselo jít pryč. Největším oříškem byl závěr. Ve hře bylo několik verzí a ještě asi týden před premiérou jsme nevěděli, jak to skončí. Byl to dlouhý proces. Hodně nám v něm pomohl také Ivan Acher, který nám nabídl spoustu hudebních motivů, jimiž jsme se nechali inspirovat.

Vedla vás Lenka Vagnerová, jakým směrem se vydat?
Lenka byla úžasná v tom, že nám neradila, co použít, a co ne, ale kladla otázky, které nám otevřely oči a posouvaly nás dál. Byla oko, které to vidí zvenku.

Spolupracovali jste i s ostatními třemi choreografkami: Fanny Barrouquére, Monikou Částkovou a Barborou Nechanickou?
Na začátku jsme tvořili sami a ani nevěděli, jaké téma si vybrali ostatní. Pak jsme se sešli a ukázali, co každý máme. To bylo skvělé, protože to byla první reakce na naši práci, a mohli jsme si tak vyzkoušet, co funguje, a co ne. Vzájemný feedback nám hodně pomohl. Lenka se na to zase dívala z dramaturgického pohledu. Hledala společné téma a způsob, jak to dát dohromady, aby to působilo jako celek.

Mají tyto čtyři kousky něco společného?
Když jsme se o Krajině slz bavili úplně poprvé, zadáním bylo téma lásky. Každý ho ale pojal po svém. V mém případě je to láska k moci. Naše díla jsou hodně odlišná. Spojuje je ale určitá osudovost a také hudba Ivana Achera, která je úžasná a celé představení posunuje dopředu.

Kauza oni je takový pantomimický duet. Je vám pantomima blízká?
Ano. Na Lenčině projektu Než vše začalo jsme půl roku intenzivně pracovali s francouzským mimem Lionelem Ménardem. Ten nám otevřel bránu do světa pantomimy a herectví a pomohl nám s naším hereckým projevem. S Andrejkou máme k herectví blízko a snažíme se nějaké dramatické vyjádření do naší práce zakomponovat.

Za principála v inscenaci Panoptikum jste loni získal nominaci na Cenu Thálie. Jaká to pro vás je role?
Určitě moje nejoblíbenější. Vyzkoušel jsem si v ní všechno, co mě baví. Je tam dávka pantomimy, herectví, tance, dokonce i kouzelnické triky. Je také velmi výrazná a tvárná, od veselých a vtipných pasáží po negativní a dramatické. Je to skvělá role.

Považujete nominaci za největší dosavadní úspěch ve své kariéře?
Beru to hlavně jako moc hezké gesto od herecké asociace: že si všímají i současného tance a ocenili ho. V této kategorii většinou dominují baletní role, tak mě potěšilo, že se do ní dostal i současný tanec a pohybové divadlo. Ukazuje to, že už je schopný konkurovat takovým kolosům, jako je například Balet Národního divadla. Je to pro mě velká čest a také potvrzení, že má smysl se mu věnovat.

V současném tanci je také mnohem těžší se uchytit. V Lenka Vagnerová & Company máte stálé angažmá?
Angažmá je vždy na konkrétní projekt. Lenka má úžasnou vlastnost dát dohromady skvělý tým lidí, který spolu dokáže fungovat jak profesně, tak lidsky. Navzájem se inspirujeme a podporujeme. Momentálně jsem součástí už pátého projektu a jsem za to nesmírně vděčný. Práce s ní mě moc baví. Je také velmi profesionální. Nejen ve své tvorbě, ale i vedení souboru. Současný tanec je v Česku hodně podhodnocený. Ona si ale tanečníků váží. Velmi ji oceňuji za to, jak zareagovala během koronavirové krize. Vynaložila velké úsilí na to sehnat prostředky a kompenzovat nám ztráty. Dodnes jsme nezastavili a pokračujeme dál.

Čemu se v době pandemie, kdy jsou divadla zavřená a nemůže se hrát pro veřejnost, věnujete?
V souboru máme nové členy, takže s nimi studujeme stávající představení a zkoušíme. Také jsme udělali několik představení online a natočili taneční film. Stále se snažíme něco tvořit.

Pracujete už i na nějakém novém projektu?
Krajinou slz mělo premiéru teprve v říjnu a je to tak čerstvé, že až budeme moci hrát, budeme ji reprízovat. Stejně tak Panoptikum. Ještě jsme ho tolik nehráli a navíc získalo Cenu Divadelních novin, takže si to určitě zaslouží. Lenka už ale určitě v hlavě má další projekty do budoucna.

Zmínil jste, že jste během pandemie začal malovat. Cítil jste potřebu se k tématu covidu nějak vyjádřit?
Během první vlny jsme nehráli, ani netrénovali. Měl jsem proto hodně volného času a konečně jsem se mohl malování víc věnovat. Souvislost s koronou to ale určitě mělo. Začal jsem malovat svoje nohy. Korona nás zastavila, nohy mají čas si odpočinout a moje obrazy vyjadřují odpočinek, čas zklidnění. Nohy jsou pro mě také pracovní nástroj, živí mě, tak jsem jim chtěl vzdát tímto způsobem hold.

Máte s malováním nějaké další plány?
Ano. Když bude čas, rozhodně chci malovat dál. Mám už i další sérii obrazů, takže jak to jen půjde, plánuji výstavu i v Praze.

***
Michal Heriban je slovenský tanečník a vizuální umělec. Studoval scénografii a pedagogiku výtvarného umění v Bratislavě, kde se v taneční škole a divadle Šárky Ondrišové elledanse začal profesionálně věnovat tanci. Od roku 2015 je součástí pražského souboru Lenky Vagnerové & Company, v němž v říjnu loňského roku uvedl již páté představení Krajina slz. V roce 2020 byl za roli v inscenaci Panoptikum téhož souboru nominován na Cenu Thálie. Od roku 2015 též spolupracuje s německým umělcem Michou Puruckerem. Na začátku ledna představil jejich další společný projekt flat rooms – flat dances. Spolupracoval také s Národním divadlem nebo Losers Cirque Company. Kromě tance se věnuje i malířství. V létě 2020 pořádal výstavu svých obrazů na hradě v Bratislavě. Další výstava proběhne letos v Praze.