Michal Rataj: Může dnes být hudebním skladatelem každý?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Kdybychom žili v moderní společnosti počátku minulého století, pravděpodobně bychom tyto dva světy stavěli do nesmiřitelného antagonismu. V dnešní době nemáme takovéto obstarožní modernistické konfrontace zapotřebí. Ba co víc, můžeme si troufnout vnímání takto postavené symbiózy nabídnout mladým skladatelům jako hodnotu z nejvyšších, jako cestu k orientaci ve své profesi, která bude hlubší než už zmíněná první stránka právě vyhledaných hesel v Googlu.

A stále více se mi zdá, že právě kontextuální kombinace vynikající hudebně-technologické erudice opřené o tradiční korpus řemeslné zdatnosti a teoretické orientace mohou být tou největší přidanou hodnotou, která bude odlišovat absolventa vysoké školy od plejády často velmi zručných, populárních a úspěšných, ale v hudebně neškolených amatérů.

Osobní řešení

Hudební skladatel není dnes pouze skladatelem pro koncertní či operní pódia. Stále častěji vystupuje jako intermediální osobnost vnášející své hudební dílo do kontextu dalších tvůrců, tvůrčích vrstev a médií. Rád bych na konkrétních příkladech vlastní tvorby ukázal, jakým způsobem se může proměňovat role technologií v různých typech kompozičního procesu.

Prvním příkladem je třicetiminutová asambláž Interspace pro vysílání německého rozhlasu WDR. Je kompozicí o tichu kostelů, které naplňuje prostor. Počítačový software slouží jako záznamové zařízení, virtuální zvuková střižna, nástroj zvukové polyfonie i virtuální mixážní pult. Skladatel se pohybuje mimo reálný čas, putuje v něm vpřed a vzad, opakovaně naslouchá, koriguje, reviduje.

Small Imprints pro klarinet a živou elektroniku zazněly poprvé v New Yorku v červnu roku 2014. Počítač na jedné straně k akustickému zvuku klarinetu dotváří rozmanitou zvukovou polyfonii, na straně druhé zvuk klarinetu snímá a zvukově přetváří. Zároveň je zodpovědný za zrod nového zvukového prostoru reprezentovaného čtyřmi reproduktory rozmístěnými kolem hlediště.

Při vytváření filmové hudby k televiznímu seriálu České století vznikaly nejprve demonahrávky se simulovanými zvuky hudebních nástrojů. V jiném programu následně vznikla partitura, která byla realizována komorním orchestrem. K výslednému zvuku byly dále přidány další zvukové vrstvy a vše pak smícháno do finální podoby.

Temporis – koncert pro cimbál a orchestr by bez interakce s počítačem pravděpodobně nikdy nevznikl. Za pomoci počítačové analýzy vznikla řada dvou set mnohatónových spektrálních akordů, které se staly základní harmonickou kostrou dvacetiminutové zcela akustické skladby a jejichž otisk lze vnímat ve všech později vznikajících skladbách až do současnosti.

Tedy – počítač jako samostatně stojící kompoziční nástroj, virtuální ansámbl, všestranný asistent ve studiu i jako neviditelný pomocník na pozadí standardní orchestrální partitury. Společným jmenovatelem popsaných hudebně technologických situací jsou kompozice, instrumentační zručnost a jasná strukturální představa.

 

Dnešní digitální technologie nás učí, jak lépe rozumět hudbě jakožto zvuku strukturovanému v čase – jeho lineárnímu i vertikálnímu chování, jeho mikroskopickým vlastnostem. Přitom však na hudbu nežárlí, nečiní si nárok být v centru pozornosti. Ba naopak – na všech úrovních vnímáme odsouvání nepodstatných technologií do ústraní. Tím podstatným jsou tvůrčí vize, které mají delší platnost než existence našeho počítače – ten za rok přestane fungovat.

Podstatný je tvůrčí záměr a schopnost jej realizovat – žádný robot jej nenahradí. Podstatné je gesto lidského těla rozeznívající hudební nástroj i způsob interakce s ušima našich posluchačů. A myslím, že ve 21. století je podstatné tvůrčím způsobem ovládnout technologie tak, abychom je na tuto vedlejší kolej mohli odsunout. Naopak strach před nimi nás staví spíše do role starozákonních farizeů.

Jestliže nástup digitálního paradigmatu přinesl do života lidí nespojitost a vertikální prostupnost různých informačních vrstev, pak znovuobjevování tradičních kompozičních hodnot optikou digitálního paradigmatu může přinášet do současné kompoziční praxe principy hierarchizace a vymezování nových hodnotových pozic. Jsem přesvědčený o tom, že se alespoň v našem kulturním kontextu může jednat o výzvu ke společenské, pedagogické i kreativní empatii, taková, která nerozděluje, ale naopak propojuje mnoho různého v unikátní jednotné.

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat