Michiyo Keiko: Když se vracím z Japonska, vracím se domů

Sopranistka Michiyo Keiko (1965) se narodila v japonském Kóbe, po studiu u prof. Yasukazu Kondó na Chugoku junior College absolvovala pražskou HAMU, v roce 1994 se stala laureátkou karlovarské Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka. Známá je mimo jiné z liberecké opery, Opery Mozart či Národního divadla, vystupuje se souborem Barocco sempre giovane, s varhaníky Alešem Bártou či Václavam Uhlířem, pro Český rozhlas natočila nejeden z písňových cyklů. Právě dnes se objeví na jednom z koncertů prvního ročníku Mezinárodního festivalu V.L.Věka v Dobrušce.

Pocházíte z Japonska, ale žijete v Praze. Cítíte se zde jako doma?

Ano… Jsem pořád Japonka, to ostatně vidíte i na mém zevnějšku, ale bydlím tu už osmnáct let. Když se sem z Japonska vrátím, cítím, že jsem se vrátila domů.

Cestujete do Japonska na koncerty nebo za rodinou? A jak jste prožívala tamější zemětřesení?

Ano, v Japonsku mám koncerty také.  – V Čechách zemětřesení nejsou tak silná a je mírnější počasí, tsunami také nehrozí…. V Japonsku jsem ale já sama silné zemětřesení nezažila, jen trochu cinkající skleničky, takže vlastně nevím…

V Dobrušce při festivalovém koncertě vás doprovodí varhaník Jaroslav Tůma. Jaké je zákulisí příprav na toto vystoupení?

S panem Jaroslavem Tůmou spolupracuji poprvé. Je zkušený varhaník a velice aktivní. Určitě mi přinese nové zážitky i během koncertu. Moc se na to těším. Zákulisí?…  No, veselé to je!!!

Je to rozdíl proti koncertu s orchestrem nebo klavírem?

Je i není…. Nevím jak to mám říct… Lidský hlas má spoustu možností vyjádření citu, má spoustu barev. Orchestr je ovšem zvukově barevnější , což cítím kolem sebe a to je příjemné. Prostě mohu prožívat různé pocity z různých barev… Při sólovém zpívání s klavírem mám zase velké možnosti dát do popředí svou mysl, své city, jako bych hrála divadlo pro jednoho herce.  No a varhany – to je asi něco mezi… Ale ať je to s orchestrem, klavírem nebo u varhan, nejdůležitější pro mě je, s kým zpívám.

Při koncertě na kůru u varhan ale nemáte kontakt s publikem,tedy  z očí do očí, pouze vás teď v Dobrušce bude přenášet kamera dolů na plátno. Nevadí vám to?

Nevadí. Já ráda zpívám na kůru, můžu si užívat celý prostor kostela. Ale vždy jsem si myslela, že k publiku možná nedojde mé niterné prožívání. Jsem zvědavá, jak právě ten koncert dopadne, protože pro mě poprvé to bude právě s tou zmíněnou kamerou a promítáním.

Ve vašem podání zazní Antonín Dvořák a Johannes Brahms. Podle čeho jste program vybírali?

Hlavně podle doporučení pana Jaroslava Tůmy. Čtyři vážné zpěvy od Brahmse budu zpívat poprvé. Myslela jsem, že to je spíš pro nižší hlas, ale existuje verze i pro vyšší hlas, tak jsem si řekla  – ano, tohle zkusím. Naplňuje mě to a jsem ráda, že jsem do toho šla. Jsou tam možnosti i pro můj hlas… No, ti co příjdou uslyší a jsem zvědavá, co řeknou.

Zmíněný koncert v Dobrušce je součástí prvního ročníku nového Mezinárodního hudebního festivalu F. L. Věka. Myslíte, že je ještě prostor pro to zakládat nové hudební festivaly? Má to smysl?

Jestli prostor pro nové festivaly ještě je, to nevím. A jestli to má smysl, to záleží hlavně na organizaci festivalu. Začínat je těžké, je to nejen spousta novinek, ale i překážek… Asi se nemůže splnit vše na jednou. A udělat z něčeho takového dlouholetou tradici, to je ještě těžší … Takže držím palce, aby Dobrušce ten festival zůstal. Aby lidem přinášel spoustu krásy, obyčejné radosti s muzikou a aspoň občas i mimořádné zážitky.

Jaké projekty vás v nejbližší době čekají?

Teď hlavně dnešní vystoupení na Mezinárodním hudebním festivalu F. L. Věka! (smích)

Učíte také na Konzervatoři v Pardubicích. Jak vidíte budoucnost hudebního školství?

Mmmmm… (viditelné zaváhání) Jen tak několika slovy to nemohu říct, je to tolik zamotané… Asi je potřeba znovu si uvědomit, proč vlastně hudební školy potřebujeme, k čemu jsou dobré. Na takové škole to přece není jen o tom hudbu známkovat a hodnotit, jen kvůli hodnocení se muzika nedá dělat… Promiňte, to je skutečně na dlouhé povídání…

Myslíte, že se vaši studenti hudbou uživí?

Moje práce je stavět jejich základy, základní myšlenky, techniku. Jestliže postavím dobře, pak už mohou sami sebe dál rozvíjet, to už je hlavně jejich práce. Ten, kdo se hudbou chce uživit a má na to silnou vůli, tak věřím, že se uživí. Vím, je to těžké jen nesnít, nelze jen očekávat hezké věci… Ale člověk hlavně při tom všem nesmí ztratit radost z hudby.

Je něco, co vám ve vašem profesním životě vadí?

Skolo nic! Mám za sebou zatím zajímavý život právě díky tomu, že jsem si vybrala tuto profesi. Dobré a šťastné zážitky, ale i navenek špatné zkušenosti mě podržely, abych dále zpívala. Samozřejmě zdaleka nemám vše, co jsem si přála, ale taky vím, že to je nemožné. Jsem hlavně však vděčná za to, že jsem se potkala se zpěvem.

A z čeho máte největší radost?

Ze života! Z toho že žiju!

Děkuji za příjemné povídání!