Miladě Šubrtové by bylo devadesát

Jiří Fuchs, 24.05.2014 0:00

Profilové CD jako připomínka nedožitého jubilea přední české sopranistky poválečné generace

Dne 24. května 1924 se narodila přední česká sopranistka Milada Šubrtová. Nakladatelství Radioservis má nesmírnou zásluhu na zpřístupňování rozhlasových snímků ze svého přebohatého archivu. Díky těmto aktivitám se nám dostává do rukou vzácné CD s digitalizovanými nahrávkami repertoáru přední sopranistky celé historie české opery, nejen její takzvané zlaté éry – Milady Šubrtové. Chtěl bych recenzí tohoto CD připomenout především významné jubileum české pěvkyně, která by se dožila 24. května 2014 devadesátin, navíc v Roce české hudby! Milada Šubrtová byla poctěna Cenou Thálie za celoživotní mistrovství v roce 2008, v roce 1975 již obdržela tehdejší vrcholný titul – národní umělkyně. Svět opustila v roce 2011. Vyslovím-li jméno české sopranistky Milady Šubrtové, vybaví se mi okamžitě její doslova fenomenální pěvecký talent, dominantní v sopránovém oboru poválečné zlaté éry české opery. Vybaví se mi okamžitě její nedostižná Rusalka na dnes již klasické nahrávce Supraphonu dirigenta Zdeňka Chalabaly. Ba dokonce pokud bych dostal nesnadný úkol posadit na pomyslný pěvecký Olymp některou z poválečných českých sopranistek, bez ohledu na hlasové obory, byla by to pro mne bez váhání zřejmě Milada Šubrtová. Nechť mi odpustí mnou tolik milované dámy – sopranistky, jako byla Maria Tauberová, Drahomíra Tikalová, a mnou později snad nejvíce obdivovaná Gabriela Beňačková, která má právě s talentem Milady Šubrtové velice podobné rysy. Totiž fantastickou přirozenost projevu, u sopranistek tolik vzácnou, báječnou hlasovou ohebnost, vysokou muzikalitu skvěle modulovaných frází a vokálovou dotaženost i oněch prekérních úzkých vokálů (žádné „měsááčku nezhasni“ v árii Rusalky, ale perfektně artikulovaný vokál “Í”). Když se dotýkám Dvořákovy Rusalky, pak je nahrávka Supraphonu pod vedením Zdeňka Chalabaly, s Miladou Šubrtovou v titulní roli bezkonkurenční dodnes. Ani dva snímky s výborným Václavem Neumannem a Gabrielou Beňačkovou, které miluji, se jedinečnosti projevu Milady Šubrtové zcela nevyrovnají.

Jistě, Zdeněk Chalabala byl geniální dirigentskou operní osobností, který uměl jako nikdo jiný pracovat s pěvci, proto ta dokonalost frází, dikce a dynamiky také u Ivo Žídka jako Prince. Postava Rusalky a osobnost Milady Šubrtové splývají až dokonale do jedinečné symbiózy. Obdobně působivá byla v podání Milady Šubrtové na jevišti Národního divadla její Taťána Čajkovského Eugena Oněgina nebo Elisa v Pikové dámě, Pucciniho jedinečná Mimi v Bohémě, poetická a zároveň tolik chladnokrevně pragmatická Tosca. Výtečné byly její kreace v Madama Butterfly, posléze i v Turandot. Verdiho Violetta, Gilda, ale na druhé straně Abigail v Nabuccu, titulní role Aidy nebo Alžběta Dona Carlose nám napovídá, že hovoříme o výjimečném talentu, tak říkajíc „všeoborovém“, až univerzálním.

Milada Šubrtová dokáže, tak jako Maria Callas či Renata Tebaldi, zvládat perlivé koloratury Gildy a Traviaty, ale na straně druhé obsáhnout vypjatý dramatismus Tosky, Abigail, Turandot. Dle mého subjektivního pohledu byla ale více než v dramatických rolích skvělá jako Charpentierova Luisa, Pucciniho Manon Lescaut, či perfektní Mozartova Pamina i Dona Anna. Tam spolu s Violettou ve Verdiho Traviatě vidím její světovou parketu víc než v pozdější Miladě, Sieglindě, nebo Libuši, byť vše interpretovala se ctí. Dostala ostatně do vínku od Boha ohromný rozsah tří oktáv. To se to Zdenku Knittlovi pedagogicky pracovalo!Milada Šubrtová se narodila 24. května 1924 ve Lhotě v okresu Plzeň-sever. Teď se mohou posměváčci, užívající přirovnání, že někdo pochází ze „Zlámané Lhoty“, leda chytit za nos. Po praktické obchodní škole, kterou absolvovala, nastoupila povolání úřednice. Zpěv studovala soukromě u tenoristy a inteligentního překladatele Zdenko Knittla. Několikrát jsem na stránkách Opera Plus poukazoval na efektivitu tehdejších soukromých operních škol. Ony musely mít jasné výsledky, jinak by nezískaly žáky! Pěveckou dráhu nastoupila v tehdejší Velké opeře 5. května, dnes Státní opera Praha, tehdy po válce zabrané německé operní divadlo, s nímž si po vysídlení Němců nikdo moc nevěděl rady. A de facto si neví nějak rady dodnes, leda ho třeba Němcům vrátit, což nikoho nenapadne. Po sloučení s Národním divadlem v roce 1948 se stala sólistkou Národního divadla, kde se záhy vypracovala na špičkovou sopranistku.

Její životní partnerství s dirigentem Národního divadla Janem Husem Tichým jí zajisté pomohlo dotáhnout její typický muzikální projev, jak jsme jej právě u Milady Šubrtové vnímali. Dirigent Jan Hus Tichý se na vývoji sopranistky určitě významně podílel. Připomenu jen, že v roce 1954 zvítězila Milada Šubrtová ve významné mezinárodní soutěži o cenu Karla Buriana a Emy Destinnové v Praze, ve velké světové konkurenci. To byl úspěch mimořádný. A poté se Šubrtová z původně lyrických a koloraturních sopránových oborů postupně prosadila především jako barevný mladodramatický soprán. Vrcholem zůstane patrně její Rusalka, kterou nahrála se Zdeňkem Chalabalou pro již zmíněný Supraphon (s Ivo Žídkem a Eduardem Hakenem) v roce 1961. Jen o rok později nazpívala tutéž hlavní roli pro filmové zpracování Rusalky Václavem Kašlíkem, který se zde navíc sám chopil taktovky. Zde tedy opět ona, ale s ročním odstupem s jinými partnery – Zdeňkem Švehlou v roli Prince, na postu Hakenova Vodníka se Slovákem Ondrejem Malachovským. Jak bylo ale zvykem v tehdejší české operní interpretaci, byli mnozí lyričtí pěvci „tlačeni“ dirigenty do dramatických oborů, což je ale u hlasů lyrických struktur vždy trochu sázka do loterie. Bylo tak tomu i u Milady Šubrtové. Začala být obsazována také do partií Wagnerových (Alžběta, Sieglinda), ve Smetanově díle do Milady v Daliborovi, Fibichovy Šárky, Beethovenovy Leonory ve Fideliu, ač výborně zvládala i odlišnou Leonoru Verdiho Trubadúra. Až po titulní roli Smetanovy Libuše, když po dlouhá léta byla doslova příkladnou Krasavou. Opět se mi nabízí zmíněná paralela s podobně fenomenálně nadanou Gabrielou Beňačkovou, v tom smyslu, že zase Beňačková v roli Libuše vystoupila pod Zdeňkem Košlerem racionální úvahou jen jednou. Ač její podání bylo z mého pohledu skvělé, připomínalo mi právě Miladu Šubrtovou v jejích nejlepších letech kariéry, tolik typickou měkkost, ohebnost, vždy imponující lehkost a výrazovou podmanivost. To už se psal rok 1983, kdy byla Šubrtová na počátku penzijního věku. Pro nahrávku Libuše si ji ale Jaroslav Krombholc v roce 1968, kdy ji hojně zpívala, nezvolil. Což nám přece jen něco napovídá.Radioservis vybírá ze snímků Československého rozhlasu, čili nesmíme tento výběr čísel zaměňovat se snímky firmy Supraphon, pro kterou vznikla ona nádherná, výše akcentovaná nahrávka Chalabalovy Rusalky. Ta tudíž zde nemůže být zahrnuta. Zato nám CD prezentuje snímky rozhlasové, namnoze známé, jindy zase neznámé, dobře dramaturgicky vytažené z „prachu“ archivu. Mezi prezentované snímky, zařazované v pořadech Českého rozhlasu, je například árie Armidy z Dvořákovy stejnojmenné opery pod číslem 8 – kouzelné frázování, dynamika, přirozené a postupné vzepětí k vrcholu delší plochy árie, mezza voce závěrečné fráze na As („odešel jen se mih’…“)Podobně duet Milady s Daliborem – „Ó nevýslovné štěstí lásky“ – s legendárním tenoristou Beno Blachutem, z roku 1960. Za doklad velkého pěveckého mistrovství Milady Šubrtové pokládám její interpretaci šperkové árie Markétky z Gounodova díla Faust a Markétka, rovněž z roku 1960. Plochy velké árie jsou tempicky bezvadně odlišeny (pod vedením Františka Dyka), barvitý soprán Šubrtové právě zde hýří lehkostí, perfekcí v trylku, ale zároveň, což je ono cenné, i tónovou závažností. Závěr árie s třpytivými, lesklými a měkce vzatými výškami vyznívá skvostně.

Upozornil bych rád na snímek č. 4, kde je zařazena půvabná, graciézně, stylově interpretovaná scéna Antonie s Hoffmannem z Offenbachových Hoffmannových povídek, kde se ujal taktovky osobně Václav Kašlík, neobyčejně široce založený umělec – přední režisér let padesátých až sedmdesátých, podtrhující z pozic režie onu zlatou českou operní epochu. Totiž operu Hoffmannovy povídky inscenoval právě Václav Kašlík v Laterně magice, se kterou slavil velké úspěchy v Kanadě (Montreal) a na turné po Spojených státech. Slavná, zlatá šedesátá léta pro český kumšt, jistě nejen operní. Proto snímek Antonie s Hoffmannem výtečného Ivo Žídka je de facto připomenutím tohoto průbojného úspěchu české operní interpretace ve velkém světě – geniální režie a vynikajících pěveckých výkonů! Nejen v české operní tvorbě, jak by se rádo fabulovalo, ale v renomovaném světovém díle francouzské operní literatury.

Jmenoval jsem v náčrtu umělecké osobnosti Milady Šubrtové její Taťánu Čajkovského Eugena Oněgina hned vedle Rusalky Antonína Dvořáka. Jsem rád, že na CD pod číslem 6 nalezneme právě báječně interpretovanou dopisovou scénu Taťány. A navíc pod taktovkou jejího životního partnera, výborného dirigenta Jana Husa Tichého, který ji doprovází se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK! Stylově je doplněn tento Čajkovského snímek půvabnou ukázkou z díla ruského klasika Michaila Ivanoviče Glinky – kavatinou Ludmily z opery Ruslan a Ludmila. Sama árie je neobyčejně půvabná, až vemlouvavá, moc doporučuji ji neopominouti! CD uvádí jako vstupní snímek Beethovenovu koncertní árii op. 65, „Ah, perfido“, po níž následuje arietta Aničky z Weberova Čarostřelce ze 2. dějství. Ano, Aničky, nikoli Agáty, kterou později Šubrtová v Národním divadle v první řadě interpretovala! Právě ve své Aničce nám ukazuje koloraturní zběhlost, lehkost, která byla pro ni typická v její prvé části kariéry (léta čtyřicátá a padesátá). Také byl snímek pořízen již v roce 1952, pod vedením dirigenta Josefa Hrnčíře. Tato důkladná průprava od zběhlosti koloratur k mladodramatickému oboru byla důvodem její mimořádné interpretace obtížné postavy Violetty Giuseppe Verdiho, po vzoru hvězd typu Marie Callas nebo Joan Sutherland, ale i Renaty Tebaldi. Těmto hvězdám se Šubrtová dokázala vzácným sepětím hlasové lehkosti a dramatičnosti v jeden ústrojný celek, spolu s dokonalým frázováním, kupodivu dosti přiblížit. Tento snímek sice na CD není, nemohu jej však přesto nepřipomenout v rámci jubilea této umělkyně. Kdybych její Violettu nepřipomněl, nemohl bych profil sopránové legendy české opery pokládat za úplný. Ve světové literatuře byla právě Verdiho Traviata nad jiné jejím typickým titulem, na který pražské publikum nadšeně chodilo.CD Milady Šubrtové, dramaturgicky vhodně sestavené od vrcholného klasicismu, přes romantickou operu francouzskou, ruskou, německou a českou, až po odlehčení hezkou Slováckou písní Karla Kovařovice (diriguje ji Václav Smetáček), mohu jen vřele doporučit. Ze sta procent, které tomuto CD uděluji rád a bez nejmenší pochybnosti. Milada Šubrtová patří jednoznačně k pěvkyním evropského formátu, což mimo jiné dokumentovaly její výkony za zájezdech Národního divadla do Wiesbadenu, Moskvy, Edinburgu, včetně zahraničních kritik jejích snímků.

Šubrtová nepřijímala nabídky zahraničních scén, z Curychu, ani z Vídně. Nebyla v tomto cítění, prefererujícím český svatostánek umění, zdaleka sama. Takový Eduard Haken dovedl od plic vyplísnit mladšího kolegu Karla Bermana, že si při orchestrální zkoušce dovolil vybalit a pojídat v auditoriu Národního divadla salám. Prý tady, ve svatostánku umění, na který se prostí lidé po krejcarech skládali, je pojídání salámů urážkou… To je přece nepřijatelné… Pro odlehčení uvádím v závěru příklad ryze praktický, jak tato generace chápala až posvátně nacionálně svoji službu Národnímu divadlu.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Milada Šubrtová
Operní recitál
Vydal Radioservis
Celková délka: 73:41

Ludwig van Beethoven: Ah, perfido! Scéna a árie op. 65
Carl Maria von Weber: Čarostřelec
Charles Gounod: Faust a Markétka
Jacques Offenbach: Hoffmannovy povídky
Michail Ivanovič Glinka: Ruslan a Ludmila
Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin
Bedřich Smetana: Dalibor
Antonín Dvořák: Armida
Karel Kovařovic: Slovácká píseň