Miloš Štědroň: Jsem lektoman, musím si jednou za rok osvěžit Ilias a Odysseu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Noblesní pán a excelentní vědec mne dlouho považoval za fotbalistu nebo hokejistu, vše se vysvětlilo, když jsem byl jednou vyslán svým profesorem Janem Rackem, jehož jsem byl pomocnou vědeckou silou, tj. nosičem knih a vyřizovatelem upomínek, právě k onomu legendárnímu Jaroslavu Ludvíkovskému, abych si počkal na ověření kvality latinských textů dvou moralit skladatele Jacoba Handla Galla. Racek sehrál tehdy manýristický výstup v semináři, ohrnoval nad texty nos, pravil, že mu „jeho latinské čuch říká, že to néní v pořádku.“ Pan profesor Ludvíkovský mne usadil, začal lozit po knihovně a skoro za hodinu mi dal expertízu, něco jako: Pane kolego – na „latinské čuch“ já nemohu nic dát, vše jsem ověřil, řekněte kolegovi Rackovi, že se jedná o skvostnou latinu. Že si jeho nedůvěru vysvětloval pouze jako nedokonalou znalost jazyka, to jsem samozřejmě vyřídit nemohl. Pan Profesor Ludvíkovský měl jednu kouzelnou věc, podobal se nápadně vůdci revolučního ruského proletariátu Vladimiru Iljiči Uljanovovi-Leninovi. Profesor Racek v stáří říkal všem ženám „děvčico“ a měl sklon k jakémusi roztomilému používání dialektu – pocházel totiž z oblasti přechodu hanáčtiny do slováckých dialektů, tedy z Bučovic. Volal jednou do nově otevřeného moderního hotelu Continental na recepci – „Haló, děvčico, tady je rakóské akademik Jan Racek… (byla to pravda) Byďte tak hodná a zavoléte mi k aparátu profesora Ludvíkovského. On tam totiž u vás snídá.“ Recepční pravila, že jsou konference a profesorů je tam moc a nemá čas hledat toho Ludvíkovského. Racek ji přerušil a řekl: „Počkéte, děvčico, on totiž vypadá jako Lenin…“ a bylo jasno – „Jo, Lenin tady snídá, toho znám, zavolám ho,“ pravila recepční…

Podobně malebných historek se na hudební vědě tradovaly (a jistě dosud tradují) kupy, díky za ni.
Ale zpět k hudbě… Jan Novák mne například pobídl, abych napsal výjev Hannidemabalogogia, tedy demagogie s Hannibalem. Napsal jsem skladbu pro dva hlasy, flétnu, trubku a bicí. Skladbu zařadil na koncert v Besedním domě, kde byla premiéra jeho kantáty Ioci vernales (Jarní žerty). Bylo to u příležitosti kongresu Antiquitas Graecorum Romanorumque ac tempora nostra 1966 (Řecká a římská antika a naše doba), na němž se právě tehdy ustavila novolatinská výslovnost. Jan Novák ji zásadně požadoval, takže už ne César, ale Kaizar, nikoliv exercitum, nýbrž exerkitum atd. Když jsem byl pověřen jeho rodinou, abych promluvil při uložení jeho popele na čestném pohřebišti v Brně, nesmírně jsem si toho vážil a nepřestanu vážit. A tvrdím – Jan Novák dosahuje jako skladatel, literát, humanista a latinský básník velikosti svého učitele Bohuslava Martinů. To ostatně zdůrazňoval i jeho přítel Wilfried Stroh, mnichovský profesor klasické filologie a celoživotní Novákův obdivovatel a znalec a vykladač jeho díla.

Miloš Štědroň (zdroj Wikipedia Commons)

Skupina A zanikla, hudba šla dál…
Když pominulo to strašné ticho začátku sedmdesátých let, řekli jsme si, že izolace musí přestat. Začali jsme se pravidelně scházet – říkali nám Camerata, scházeli jsme se u mě na fakultě v pracovně a přehrávali v té pusté době nejlepší, na co jsme narazili. Další místo setkávání bylo u Leoše Faltuse na pedagogické fakultě, Ištvan i Piňos si ho velmi vážili jako skladatele i teoretika. Z mladých k nám přibyli Michal Košut, Pavel Novák-Zemek, Ivo Medek a Radomír Ištvan… Prošli jsme epochou brněnského kompozičního týmu a napsali jsme téměř dvacet skladeb ve složení Piňos, Parsch, Růžička, Štědroň, navíc vznikaly další týmy. Parsch a já jsme společně napsali také nejméně dvacítku skladeb a nakonec tým Piňos, Medek, Štědroň vyprodukoval kromě dvou komorních oper také symfonii na skonání XX. věku.

A nemohu opomenout Zdeňka Pololáníka – ten se později uzavřel ve svém ostrovačickém tuskulu, nepřestal jsem obdivovat jeho pulzující velký talent už od kantáty Nabuchodonosor Rex. A Scherzo contrario je jedno z nejzajímavějších capriccií oné doby.

A Miloslav Ištvan? Ovdověl, tesknil, napsal tehdy svůj epilog Solitudo. Jezdili jsme spolu v prosinci 1989 a lednu 1990 do Prahy plné nadějí. O jednom lednovém večeru jsme se loučili u trolejbusu, před uzavřením dveří se na mě zasmál a pravil, že ho nutili do akademické funkce, ale že on chce už jen psát… Druhý den ráno náhle zemřel.

Popravdě jsi hitmaker od času Balady pro banditu. S Milanem Uhdem jste ikonické duo. Nebudeme připomínat fascinující fakt, že jste spolupracovali, aniž jsi o tom měl tušení a Milan Uhde měl mravní disciplinu nepřiznat ti autorství textů, které by pod jeho jménem nesměly existovat. Jak se přihodilo, že ses nestal třeba vlajkonošem konkrétní hudby, kterou jsi důvěrně poznal v Darmstadtu, ale zakládal jsi Divadlo Husa na provázku a usadil se v muzikálovému žánru?
Celá šedesátá léta jsem byl nadšeným uctivatelem Nové hudby. Darmstadt 1966 to dotvrdil a byl pro mne i jakýmsi stigmatem. Mnozí – já zase ne tak moc – věřili, že kdo komponuje dodekafonicky a seriálně, bude automaticky spasen.

Únava z Darmstadtu se dostavila zejména po intenzívním prožitku celé soustavy kaskád měnícího se stylu. Ve druhé polovině šedesátých let střídala zbytky serialismu náhoda, povyšovaná na princip. Seriálně uměl komponovat hlavně Alois Piňos, Miloslav Ištvan, nádhernou hříčku na pokraji všeintervalové seriality stvořil Jan Novák v Passer Catulli a když si ji vyzkoušel, už v tom nepokračoval. On uměl, u nás snad první, platně a funkčně využít dodekafonické série už ve violoncellovém Capricciu v roce 1957. Obdobně na tom byli Marek Kopelent, Zbyněk Vostřák, Jan Klusák a Luboš Fišer. Když jsem si serialismus několikrát vyzkoušel u Piňose, pochopil jsem, jaká je to řehole. Moji milovaní Due Boemi di Praga byli jako bůh Janus a měli kromě festivalové stockhausenovské a darmstadtské tváře i podobu pro lázeňské koncerty a kruhy přátel hudby a já jsem pro ně psal úpravy „staré“ hudby od renesance až ke klasicismu, bylo jich tak k padesátce. Současně s tím působil i Provázek. Sešněrovaná fakulta nám v sedmdesátých letech prodlužovala smlouvy vždy jen na jeden rok, Provázek byl relativně svobodná komunita, tak jsem byl jak Celestin a Floridor. Přicházíval jsem tam odpoledne a byl obvykle až do představení, v němž jsem často hrával na klavír, nebo dirigoval, nebo aspoň sledoval. Cokoliv jsem napsal, herci a herečky přijímali, žádné seriální či aleatorní objekty, ale hlavně songy a dělal jsem to rád. Nová hudba mi zůstávala jako cosi, co trvá, i když už nežhne tak, jak dříve…

Stejně tak konkrétní a elektronická hudba. I když mě jak kolínský, tak pařížský proud držel, pochopil jsem nakonec, že je to slepé rameno, něco jako madrigalová opera. I když jsme proseděli hodiny v nočním studiu, po příchodu synthetiseru tato sisyfovská práce ztratila postupně opodstatnění a úplně se proměnila.

Miloš Štědroň a Milan Uhde (foto Lubomír Stehlík)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat