Miloslav Podskalský má sedmdesát

Čerstvý, stále svěží a velmi vitální sedmdesátník Miloslav Podskalský nepatří v žádném případě k populárním mediálním hvězdám. Je ale osobností mnohem větší. Bez něj si jen stěží dovedeme představit poslední čtvrtstoletí Opery Národního divadla.Ačkoli se Miloslav Podskalský narodil dne 14. června 1944 v Praze a vyrůstal v hudebním prostředí, jeho cesta mezi pilíře naší první operní scény nebyla v žádném směru přímočará. Vyučil se poctivému řemeslu mechanika, což si doplnil o večerní maturitu na průmyslovce. V té době sice už muzicíroval, za doprovodu kytary zpíval písně a melodie v té době populární, jako byly songy Elvise Presleyho či písně Suchého a Šlitra. A zpíval si je nejen pro své potěšení, ale i při nejrůznějších veřejných vystoupeních. Časem se ovšem jeho koníček proměnil v opravdový zájem o zpěv. Začal jej soukromě studovat a na radu svých učitelů se pokusil o angažmá do sboru Národního divadla.

Pokus vyšel a Miloslav Podskalský mohl večer co večer stát po boku našich nejlepších zpěváků. A protože mezi jeho základní vlastnosti patří píle a pevná vůle, snažil se od nich mnohé naučit. A měl štěstí. Mladého sboristy si všimli pánové Teodor Šrubař a Karel Berman a Miloslav Podskalský pod jejich vedením začal externě studovat zpěv na HAMU. Dostalo se mu nejlepšího možného školení, protože Teodor Šrubař a Karel Berman byli nejen znamenití zpěváci, ale také výteční pedagogové, jimž za svou kariéru vděčí jejich mnozí pozdější kolegové a následníci jak v Národním, tak v jiných divadlech.

Se jménem člena sboru Miloslava Podskalského se setkáváme v listopadu 1970 na divadelním programu, když v Ansimovově inscenaci Prokofjevovy Vojny a míru, kterou dirigoval Rudolf Vašata, účinkoval v drobné úložce Pobočníka knížete Bolkonského. Ještě před absolutoriem byl přijat jako sólista do svazku operního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci.

Liberec ale po roce opouští a tehdejší plzeňský šéf opery, bratr dirigenta Rudolfa Vašaty Karel, jej angažuje do Plzně. Bylo to šťastné rozhodnutí pro plzeňskou operu a hlavně pro Podskalského osobně. Plzeňská opera v té době měla velmi kvalitní soubor. Vedle šéfa Vašaty zde působili výborní dirigenti Josef Chaloupka a Ivan Pařík. Dramaturg a režisér Oldřich Kříž se snažil o maximální vyváženost repertoáru, jak směrem k divákům, tak směrem ke zpěvákům. Plzeňským operním fanouškům a návštěvníkům stránek Opery Plus se omlouvám při této příležitosti za to, že jsem ve svém článku o opeře Otakara Ostrčila Honzovo království (zde) nedopatřením opominul plzeňskou inscenaci této opery z podzimu 1979, jež byla právě dílem režiséra Oldřicha Kříže a dirigenta Josefa Chaloupky. Trojici hlavních protagonistů ztvárnili Lenka Kolářová (Princezna), Miloš Ježil (Honza) a Karel Křemenák (Čert). Režisérka Inge Švandová-Koutecká byla známá svým náročným přístupem k zpěvákům v herecké oblasti. Miloslav Podskalský si zde zahrál a zazpíval řadu sólových rolí, patřících k základnímu repertoáru sólisty basového oboru jako například Kecala či Vodníka, který se později stal jednou z jeho nejmilejších a také nejlepších postav. Svou pěveckou a hereckou všestrannost prokázal znamenitě v čtyřroli zlosynů v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Velký úspěch sklidil v roli dona Alfonsa v Mozartově opeře Così fan tutte stejně jako v Revírníkovi z Janáčkovy Lišky Bystroušky.

Již během plzeňského angažmá se o Podskalského začalo zajímat vedení opery Národního divadla. A tak si na Národním zahostoval v listopadu 1976 knížete Gremina v Oněginovi, o rok později ve dvou představeních žalářníka Beneše v Daliborovi. Posléze mu byla přidělena dirigentem Františkem Vajnarem a režisérem Přemyslem Kočím titulní role v Mozartově Figarově svatbě. Zpíval premiéru této inscenace 5. října 1978 a dalších čtrnáct repríz a nadále v Národním hostoval i v jiných rolích, ale z angažmá nebylo nic.A tak se stalo, že v roce 1978 přijal nabídku šéfa ostravské opery Jiřího Pinkase a nastoupil tam do angažmá. Ostravské desetiletí mělo pro další vývoj Podskalského mimořádně pozitivní význam. Do Ostravy přišel v situaci, kdy v souboru docházelo k velkým proměnám. Jiří Pinkas, jenž za tucet let svého působení velmi úspěšně pokračoval v díle započatém Bohumilem Gregorem a Zdeňkem Košlerem a vybudoval v Ostravě kompaktní a úspěšný soubor, odchází do Brna, spolu s ním se do Brna stěhuje po čtvrtstoletí svého působení v Ostravě i šéfrežisér souboru Ilja Hylas, pamětník slavných dní Velké opery 5. května a inscenátor řady výtečných představení.  A dochází ke dvěma odchodům v basovém oboru. Nejprve odchází do Národního, kam už dávno patřil, Karel Průša, od jehož úmrtí letos v dubnu uplynulo patnáct let a krátce po něm jde za Pinkasem a Hylasem do Brna další vynikající představitel basových rolí, Jan Kyzlink.Před Podskalským se otevírají široké možnosti a on jich dokázal, jak se patří využít. Jednou z posledních společných Pinkasových a Hylasových brněnských inscenací byla opera ruského autora Andreje Petrova Petr I. Do titulní role byl vybrán Jan Kyzlink, který měl pro tuto postavu ty nejlepší předpoklady včetně fyzického zjevu. Miloslav Podskalský, jenž byl do této postavy obsazen v alternaci, prokázal, že i když role rozhodně nebyla z těch, co mu byly „jakoby šity na tělo“, se se svěřeným úkolem vypořádal znamenitě. Miroslav Podskalský zaujal lahodným hlasem, který byl schopen zvládat i barytonové polohy stejně bravurně jako potřebné hloubky. Jedním ze základních rysů jeho projevu byla a je uměřenost a ušlechtilost ve všech složkách projevu. Nikdy nepatřil mezi zpěváky, kteří by chtěli posluchače ohromit svým uměním. Jeho muzikálnost podepřena vždy důkladným studiem role se snahou co nejvíce proniknout k základům jejího charakteru jej provází po celou jeho uměleckou kariéru. A s tím jde ruku v ruce vrozená skromnost a pokora.V Ostravě se začal formovat jeho profil zpěváka, který zvládá na výtečné úrovni nelehké nároky české klasické tvorby. Velkou příležitost k tomu dostal v kompletním cyklu Smetanových oper, který v roce české hudby 1974 připravil nový šéf opery Václav Návrat. Zde si vytvořil svůj základní smetanovský repertoár, do něhož patřili a patří především žalářník Beneš v Daliboru, Mícha v Prodané nevěstě, otec Paloucký v Hubičce, konšel Malina v Tajemství, Rarach v Čertově stěně či Lutobor v Libuši. Po právu můžeme Miloslava Podskalského jako jednoho z mála příslušníků nové pěvecké generace nazvat „smetanovským pěvcem“.

Svým uměleckým zaměřením, stejně jako podstatnými rysy svého osobního charakteru mu byly vždy velmi blízké role laskavých a milujících otců a pozitivních hrdinů. V Ostravě dále v tomto směru prohloubil své pojetí Vodníka v Rusalce.Vzhledem k jeho preciznosti a nárokům na co možná nejdokonalejší interpretaci i nejdrobnějších detailů role mu byly blízké opery Mozartovy, což dokázal vedle pražského Figara suverénně v plzeňském a posléze ostravském donu Alfonsovi z Così fan tutte.Výtečně ovšem zvládal i nejnáročnější role dramatické. Jeho osobité, neokázalé pojetí titulní role v Borisi Godunovovi mu přineslo uznání i při jeho hostování v tehdejším Sovětském svazu. Z jeho rolí italského repertoáru jmenujme titulní roli v prvním československém uvedení Rossiniho Turka v Itálii, kde prokázal naprosto dokonalou schopnost zvládnutí obtížné „rossiniovské“ techniky (dirigent Ivan Pařík, režisér Miloslav Nekvasil), krále Filipa ve Verdiho Donu Carlosovi, Banca v Macbethovi a dokonale zvládnul roli Fiesca v Návratově a Nekvasilově inscenaci Verdiho Simona Boccanegry.

Velmi dobře se vypořádal i s takzvanými charakterními rolemi, jakými byly v oblasti klasické opery Mr. Page v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských či sedlák Jakub Bušek v Kubínových Našich furiantech. I když nebyl typickým interpretem komických rolí, s Ostravou se více než důstojně rozloučil svým sebestředně ješitným nadutým purkmistrem Van Bettem z Lortzingova Cara a tesaře, kterého ztvárnil bez jakéhokoli přehrávání či hrubozrnné komiky, k nimž tato postava svádí.

V roce 1988 je konečně angažován do Národního a vstupuje tam znovu jako Figaro, tentokráte už jako plnoprávný člen souboru v nové inscenaci, která je opět pod taktovkou dirigenta Františka Vajnara dílem režiséra Václava Věžníka.

V Miroslavu Podskalském získala opera Národního divadla výtečného sólistu, který, zcela v duchu nejlepších tradic byl a je pyšný na to, že je členem tohoto souboru. Stal se příkladným představitelem špičkových rolí českého klasického repertoáru. Z jeho rolí na Národním divadle bych vyzvedl Lutobora v Libuši, Raracha, v němž spolu s poustevníkem Benešem v interpretaci Jiřího Sulženka tvořili ideální dvojici v pozoruhodné režijní koncepci Čertovy stěny Davida Pountneyho a především hluboce lidského, po všech stránkách dokonale propracovaného hraběte Viléma v Dvořákově Jakobínu, jehož zpívá dodnes. A samozřejmě Vodníka v Rusalce, v němž svébytně navázal na koncepci této postavy v interpretaci mnoha významných předchůdců a propracoval ji k maximální účinnosti. S Leošem Janáčkem se setkal v roli Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos. Ke spolupráci na této roli byl přizván vedením newyorské Met opery v roce 2001 v inscenaci, kterou dirigoval Sir Charles Mackerras. Na jevišti Národního divadla se setkal i s rolí Revírníka v Lišce Bystroušce, kde měl možnost si ji zazpívat pod taktovkou vynikajícího znalce a interpreta Janáčkova díla, Bohumila Gregora. Miloslav Podskalský účinkoval v řadě oper Bohuslava Martinů (Julietta, Dvakrát Alexandr, Trojí přání a především v Řeckých pašijích v roli Stařečka).Z italského repertoáru si připomeňme jeho Monterona v Rigolettovi, Collina v Bohémě, otce Guardiána v Síle osudu, krále Filipa v Donu Carlosovi, Egyptského krále v Aidě a Raimonda v Donizettiho Lucii di Lammermoor. V Šostakovičově Kateřině Ismajlové jsme se s ním mohli setkat v roli Starého trestance. Svůj mozartovský repertoár si obohatil o Sarastra v Kouzelné flétně a především o Komtura v Donu Giovannim, který v jeho pojetí není pouhým symbolem trestající moci, ale je rovněž sice přísným, ale chápajícím otcem.

Jedním z vrcholů jeho působení na Národním divadle byla role krále Marka ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě, kde, ač nebyl a není přirozeně disponovaným wagnerovským pěvcem, skvěle pod mistrovským vedením dirigenta Jiřího Kouta postihl všechny nuance této psychologicky mimořádně náročné postavy.

Miroslav Podskalský se systematicky věnoval a věnuje kantátové a oratorní tvorbě. Na scéně Národního divadla zpíval basový part ve scénickém provedení Verdiho Rekviem, které nastudoval režisér Jiří Nekvasil pod taktovkou dirigenta Jiřího Kouta a v Haydnově oratoriu Die Schöpfung nastudoval part Rafaela.

Miloslav Podskalský je po řadu let úspěšným pedagogem na HAMU. Na závěr bych si dovolil ocitovat úryvek z jeho rozhovoru, který svého času poskytl Markétě Zindelové pro její publikaci Sňatky s operou: „Úspěch u zpěváka není záležitost napořád zaručená, člověk podstupuje stále zápas o přízeň publika. Zastavení je zlé. Ale výš je vždy v práci na sobě a v uměleckém zrání.“

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv ND Praha – Eva Kurandová, Jaromír Svoboda, Hana Smejkalová a Oldřich Pernica, archiv NDM Ostrava