Miloslav Podskalský o poctivosti, která se spíš vyplatila

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ohlédnutí s basistou Opery Národního divadla při příležitosti jeho nedávného životního jubilea  


Vy jste v Národním divadle začínal ve sboru, a než jste se do Prahy vrátil jako sólista, uplynulo více než patnáct let, během kterých jste zpíval v Liberci, Plzni a Ostravě. Co vám zkušenosti ze sboru a sólisty na oblasti přinesly?

Zkušenosti k nezaplacení! Nabídka na angažmá do sólistického ansámblu do Liberce přišla několik let po mém nástupu do operního sboru Národního divadla. V tu dobu jsem prožíval krásný čas na jevišti Národního divadla a neměl jsem příliš důvodu hledat nové uplatnění. Za změnou stálo spíše mé okolí, které mě povzbuzovalo, že mám na víc a že bych měl dělat sólo, třeba i na oblasti a pak se do Prahy vrátit. A je pravda, že byť jsem i maličké sólové role přijímal s velikou pokorou, chtěl jsem ze sebe dostat maximum. A tak jsem po sedmi letech ve sboru přijal nabídku do Liberce. Musím přiznat, že nová situace byla pro mě v mnohém překvapivá.

Čím?

To se musím vrátit několik let zpátky. Do sboru Národního divadla jsem nastupoval v sezoně 1966/1967, v éře působení zlaté generace pěvců, jakými byli Beno Blachut, Eduard Haken, Václav Bednář, Zdeněk Otava, Teodor Šrubař a další. To období jsem vnímal velice intenzivně, bylo pro mě až neuvěřitelné, když jsem tyto osobnosti slyšel někdy mluvit o tak neuměleckých záležitostech, jako je zařizování chaty. (smích) Nedovedl jsem pochopit, jak se mohou takoví umělci bavit o tak „přízemních“ věcech. Ale bylo mi opravdu velkou ctí být společně s těmito osobnostmi na stejném jevišti. Přechod do Liberce na mě v ledasčem dolehl. Už jen tím, že je to menší město, s menším divadlem. Byť jsem zde dostal velké role, třeba Palouckého v Hubičce, Žalářníka v Daliborovi, knížete Gremina v Evženu Oněginovi, moje finanční situace byla absolutně neúnosná. Slíbili mi, že hned po první sezoně, kdy jsem nastudoval celkem devět rolí, budu mít lepší podmínky. Ale to se nestalo a byl jsem nucený odejít. Ovšem zpátky do sboru – přestože jsem tu možnost měl – se mi nechtělo. Považoval bych to za prohru a s tím jsem se nechtěl smířit.

Do Liberce jste z Prahy dojížděl?

I když by to nebyl problém, raději jsem v Liberci bydlel. Samozřejmě na ubytovně. Vždy jsem ctil zásadu, že na prvním místě je divadlo, na druhém divadlo a na třetím – divadlo. Považoval jsem zkrátka za zodpovědné tam i bydlet. Koneckonců, když jsem jednou na Nový rok zpíval Kecala v plzeňské Prodané nevěstě, taky jsem jel do Plzně už na Silvestra. Někdy jsem byl až přespříliš zodpovědný. I když myslím, že se mi ta poctivost spíše vyplatila a udržel jsem si ji i na stará kolena.Po Liberci následovala Plzeň…

Účinkoval jsem tam čtyři roky. Řekl bych, že den, kdy jsem uspěl v konkurzu, byl jedním z nejkrásnějších v mém životě. Jsem rozený Pražák křtěný Vltavou a Plzeň byla pro mě malou Prahou a jejich divadlo malým Národním divadlem. Plzeň jsem zkrátka považoval za významný krok dopředu. Po nějakém čase pak přišla velmi zajímavá nabídka z Ostravy a musím popravdě přiznat, že to byla nabídka finanční. Musel jsem živit také rodinu, prostě je to tak. A proč to zmiňuji? Když jsem odcházel do Liberce, moje mzda sólisty byla téměř o polovinu nižší než mzda sboristy v Národním divadle. A jako sólista jsem se až po čtyřech letech dostal na svou někdejší úroveň mzdy sboristy. Když mluvím o Ostravě, je z dnešního pohledu až nepředstavitelné, jak daleko od Prahy se to město v sedmdesátých a osmdesátých letech zdálo být. Najednou jsem se díky Ostravě octnul v jiném světě. Objevil jsem tam báječné lidi, v Ostravě byl velmi dobrý kolektiv. To slovo kolektiv vlastně nemám rád, řekl bych, že se tam žilo mnohem více divadelně. Když se dnes dívám zpátky, tak co jsem udělal, bylo dobře. Ale ne vždy mně bylo dobře.

Ale to ještě nebyla etapa, kterou by bylo potřeba definitivně bilancovat… Řekněte mi, jak jste se probojoval zpátky do Prahy?

V Národním divadle jsem občas hostoval už v období mého plzeňského angažmá. Byly to ovšem spíše provozní záskoky. Dokonce si pamatuji, že jsem zpíval v posledním představení před rekonstrukcí Národního divadla, a to Žalářníka ve Smetanově Daliborovi. Představení bylo pro dělníky, kteří se podíleli na připravované rekonstrukci. A pak v říjnu 1978 přišla moje první sólová premiéra Figara v novém nastudování Figarovy svatby v režii Přemysla Kočího v dnešním Stavovském divadle. A tu roli jsem v Národním divadle zpíval skoro čtvrt století. Námluvy do Národního divadla probíhaly deset let. Říkali mi, abych se v Ostravě příliš nezabydloval, ale realita tak optimistická nebyla. Těžko říci, co mému návratu do Prahy bránilo… Dnes se kdekdo zaštiťuje perzekucí komunisty, ale pravda je, že jsem několik nabídek do Komunistické strany Československa odmítnul a do strany nevstoupil.Když už jsme u toho: Vzpomenete si na nějakou situaci, kdy vám vaše odmítnutí vstupu do Komunistické strany Československa přineslo těžkosti?

Těžko se to prokazuje. Ty zkušenosti jsou zajímavé, ale nepřenosné. Třeba v Ostravě jsem opravdu zpíval první obor, velké role, většinou premiéry. V osobním hodnocení ta známá slovní spojení – technicky pěvecky a herecky vyzrálý či v kolektivu oblíbený a pak konstatování, že nejsem kádrová rezerva. Když se přidávalo na mzdě, čekal jsem tři čtyři roky s poukazem, že jsem sice lepší, ale že jsou tu starší kolegové, kteří si zvýšení zaslouží kvůli věku. To se týkalo i možných výjezdů do zahraničí. Co jsem měl na to říct?

Srovnáte-li minulost a dnešek, v čem se opera a konkrétně postavení sólisty proměnilo?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář