Miloslav Podskalský o poctivosti, která se spíš vyplatila

  1. 1
  2. 2
  3. 3

V minulosti byli i na oblasti významní dirigenti: Karel Vašata, Rudolf Vašata, Zdeněk Košler, Jiří Pinkas… Byly to skutečné kapacity se zkušenostmi z mezinárodních dirigentských soutěží a hostování. Častokrát dirigenti v angažmá Národního divadla. Pochopitelně dobrý dirigent usiluje o dobré sólisty, kteří fungují optimálně i v ansámblech a dosahují jistého hlasového souladu. Kvalita sólistického souboru je pak i dirigentovou vizitkou. Velkou nevýhodou minulosti byly pochopitelně hranice. Byli jsme zadrátovaní, nemohli jsme cestovat do zahraničí. Případně jenom někteří. (smích) Možnost zakusit tvrdou konkurenci v zahraničí zažil jen málokdo. Já jsem se snažil vycestovat alespoň formou účasti na pěveckých soutěžích. Po předzpívání na ministerstvu kultury jsem si musel vyzvednout služební pas a po návratu ho do tří dnů odevzdat a předložit nesmyslnou zprávu ze „služební cesty“.

V zahraničí jste tedy nakonec účinkoval…

Ano, kromě soutěží jsem na Západě několikrát hostoval s Figarovou svatbou s Operou Národního divadla. Díky odřeknutí někoho z Prahy jsem absolvoval koncertní turné v Sovětském svazu, zrovna v období, kdy zemřel Brežněv. To jsem ani nedoufal, že odjedu. Přesto se koncerty konaly, dopadly výborně a byly v mnohém poučné.

Vrátím-li se k tomu srovnání minulosti a dneška, odlišný je určitě přístup režiséra. Co o tom soudíte vy?

O režiích jsou nekonečné diskuze. Opera je umění, jsou s ní spojené emoce, neměla by ustrnout. Je mi blízký názor, že když se hraje v divadle, má být plné. Co ale udělat proto, aby se divadlo nepodbízelo, a přesto bylo vyprodáno? Režisér by měl brát zřetel na historické souvislosti vzniku operního díla a každopádně by měl ctít partituru. A jistě, že z pohledu sólisty je důležité, aby režisér respektoval specifika lidského hlasu a umožnil mu zpívat v takové pozici, která je nejpřirozenější pro nejlepší zvuk. Prostě nelze viset na žebříku hlavou dolů a zpívat árii. Zažil jsem inscenace se skromnou dekorací v prostých kostýmech, a přeci jsem měl silný pocit, že režisér partituru respektoval. Někdy se o režiích říkalo, že jsou vyčpělé. Ale když nelze operní titul dobře zrežírovat, a to říkám s otazníkem, proč ho uvádět? Pakliže chceme promluvit k dnešnímu divákovi současným jazykem, proč neobjednat soudobou operu na soudobé téma? Když to někdo bude umět, ať to udělá a narežíruje si to, jak chce.To se dnes ale bohužel moc neděje. Jedním z mála pozitivních příkladů je třeba Ivanovićův Čarokraj v Národním divadle, což je ovšem spíš výjimka…

Přesně tak. Pro mě je opera osmnáctého a devatenáctého století krásná starožitnost. Mám rád rukodělné, starožitné umělecké předměty, které potřebují řemeslný kumšt. Taková je podle mě opera. Je starožitností, kterou musíme oprašovat a očišťovat a kde jednu z hlavních rolí bude vždy hrát lidský hlas. Pěvecká technika se po několik století nemění a všichni se snažíme přiblížit se k jejímu ideálu. Je to umělecké řemeslo, jehož zvládnutí nám umožňuje interpretovat díla geniálních skladatelů oper. Samozřejmě i možnosti, které nám dnešní technika dává, je třeba inscenačně využít. Ale nelze vyříznout z rámu obraz z devatenáctého století a ještě ho přemalovat na místech, kde se nám nelíbí. Opakuji, opera je sice živý organismus, ale nelze postavit režii ani interprety nad hudební dílo. Dirigenti, pěvci a režiséři by měli svým účinkováním opeře sloužit, ne, aby opera sloužila těmto umělcům k účinkování. Géniům jako Mozart, Verdi, Dvořák, Janáček, Smetana… se můžeme svou snahou, kumštem a pracovitostí pouze přiblížit, ale nedosáhneme jejich velikosti.

Utkvěla vám v paměti nějaká mimořádná vzpomínka na dobrou inscenaci?

Je to zkušenost z inscenace v Rize, kde jsem dělal Borise Godunova. Bohužel si nevzpomenu na jméno režiséra, ale dodnes si pamatuji, co mi řekl, když jsem se dožadoval vysvětlení motivace hlavní postavy. Chtěl jsem vědět, jak by v jisté chvíli reagoval Boris Godunov. On mi pověděl, že co udělám já, to by udělal Boris Godunov. Styl režiséra, který mi umožní dotáhnout roli k momentu, kam sahají moje schopnosti, takový styl mi vyhovuje nejvíce.

Když se podíváte na zatím poslední premiéru, ve které jste účinkoval, na Mozartova Dona Giovanniho v režii dua SKUTR, považujete ho za příjemnou spolupráci?

Především u poslední inscenace Dona Giovanniho jsem už nepočítal, že by mě do role Komtura obsadili. Jeho part je na začátku a na konci opery a byl jsem překvapen, když režiséři přišli s ideou neustálé přítomnosti na scéně. Jenže závěrečné sólo Komtura je pro pěvce velice náročné a je dobré, když se před ním v zákulisí sólista rozezpívá. A mně to ti kluci – pánové umožnili. Tím jsme si vytvořili velmi pozitivní vztah. Musím říct, že některé nápady jsou opravdu z jiné dílny, než bych si sám představoval, ale přistoupil jsem na ně. Oni byli o své koncepci naprosto přesvědčeni a musím upřímně říct, že na to představení nechodím otrávený. Dokonce i nápad, aby byl Komtur přítomen během celého děje, má něco do sebe. A může se to zdát nepodstatné, ale v poslední inscenaci jsem měl patnáctikilové brnění a teď mám sice paruku, jako bych právě vstal z hrobu, ale jsem volný a cítím se svobodně. A co je nejdůležitější, že je plné divadlo a inscenace má ohlas.Je to vždy velmi subjektivní, ale nemohu se nezeptat: Existuje role, kterou můžete povýšit nad ostatní a říci o ní, že je vaší nejoblíbenější?

Mohu, je to Figaro ve Figarově svatbě. Role pro mladý bas, role, která mi přirostla k srdci a kterou jsem zpíval v Národním divadle téměř dvacet pět let. A pak samozřejmě Vodník z Rusalky, což je asi vůbec nejmilejší role, kterou jsem zpíval. Spousta oper je o lásce, zradě a odpuštění, ale Rusalka je také o vykoupení. Duše Rusalky a Prince se nadpozemsky spojí a nastává věčný klid. Plný rozměr této opery, hloubku prvního zamilování a zklamání a otcovský vztah Vodníka a Rusalky jsem si plně prožil i díky své dceři a jejím citovým peripetiím.Je nějaká role, která vám naopak unikla?

Když tak přemýšlím, tak jsem si opravdu zazpíval téměř všechno, po čem jsem toužil.

Nakonec se chci zeptat na něco, co s vaší operní kariérou zdánlivě nesouvisí. Vy prý dennodenně cvičíte jógu. Jak jste se k ní dostal?

Ještě za mých plzeňských let jsem pravidelně cvičil s činkami – měl jsem jednu šestnáctikilogramovou a pak několikakilogramové do každé ruky. Jednou jsem si uvědomil, že se špatně ohýbám, nedalo mi to a zašel jsem k lékaři. Po vyšetření bylo jasné, že mám problém s páteří. Činky jsem proto musel odložit. A tak jsem se začal zajímat o cvičení jógy. Je to už téměř čtyřicet let… Po dvou letech jsem se postavil i na hlavu (smích), i když teď je to z obrácených pozic spíše svíčka. (smích)

Jóga je pro zpěváky obzvlášť prospěšná, ne?

Jogínské dýchání je pro člověka ideální. Je nutné se naučit dýchat hlavně pomocí bránice. Díky tomu může pěvec udržet dlouhou frázi při zpívání. Vidíte, že i ta jóga nakonec s operou souvisí!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat