Mime and Dance, Dance and Mime – festivalové střípky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na malé scéně divadelního klubu představila Lída Ješutová své sólové vystoupení IF, pro něž se inspirovala reálně žijící ženou, která se snaží co nejvíce připodobnit panence Barbie. Vzniklo jako magisterská práce na švýcarské Academy Teatro Dimitri. V jinak humorném vystoupení se tedy mísí vážná témata, jako je otázka sebepřijetí, závislostí – nejen na plastických operacích, ale také třeba na pozornosti fanoušků na sociálních sítích – identity a osobnosti. Zprvu jsme pozorovali jen dívku poněkud nespokojenou se svým vzhledem, s nímž zatím bojuje jen líčením a nejrůznějšími triky v sexy postoji a zatahování břicha (dnes už se i na Instagramu začínají objevovat série fotografií, na kterých uživatelky ukazují, že nejde o žádnou proměnu před a po, ale jen o správné natočení těla a ze záběru jako by zázrakem někam zmizelo deset kilo, ačkoli to tak není – těch toxických profilů s nerealistickými proměnami je ale stále víc). Zpozorníme ve chvíli, kdy se začne krmit „zázračnými“ bonbonky, které vedou nejen k hubnutí, ale jako by ji spláchla mořská vlna (a nemoc), ztrácí pevnou půdu i rovnováhu. Krok nebo spíš pád ke ztrátě vlastní cti a osobnosti, převrací se svět i nábytek. Předměty s magickou přitažlivostí se stávají lízátko, jak jinak než růžové, a mobilní telefon, jehož nedosažitelnost dohání k šílenství.

Ludmila Ješutová: IF (foto Mime Fest)

Hrdinka se pak publiku začne svěřovat s počtem chirurgických zákroků, které absolvovala a ještě se je absolvovat chystá, s dikcí předčítání nákupního seznamu. Sice v nás vzbuzuje smích, ale vědomí, že tomuto představení předcházel výzkum skutečného chování a že pro některé lidi nejde o nadsázku, ale realitu, je znepokojující. Když si dívka začne na tvář a tělo kreslit rtěnkou linie budoucích operací, téměř jako kdyby se už ve vzduchu začal blýskat skalpel. Nakonec zahalena v měkký chlupatý koberec ztrácí už identitu nadobro a stává se jednou provždy objektem, tak jako tvář unavená botoxovými injekcemi ztratí výraz a schopnost mimické komunikace. A odtud mimochodem není rovná cesta zpátky.

Většinu okamžiků divák jistě rozklíčuje, jen následující diskuze mu mohla pomoci projít celým vystoupením do úplných detailů a přijít na to, že v něm nic nebylo náhodné. Uvažuji o tom, že v bublině současného tance bychom If patrně vnímali jako příliš prvoplánové, přímočaré představení, tolik se obáváme zobrazit věci, jak jsou, anebo je ukázat v nadsázce a groteskně zveličené. S krokem směrem k pantomimě a širšímu spektru pohybového divadla přichází neobvyklá svoboda. Líbí se to. Vyvolává emoce. Divák přemýšlí nad sdělením. Má mě trápit, jestli růžová není už moc růžová a nestačila by v náznaku, že lízátko a mobil jsou skutečné, kresby rtěnkou realistické, že je sdělení pochopitelné na první pohled a pokus? Jsme totiž strašně zapouzdření v urputné snaze, aby si divák domýšlel pokud možno všechno, jinak že to pro něj není dost intelektuální výzva, máme strach z vyprávění příběhů, z opakování, z názornosti, z jednoduchosti, z přímočarosti, aby to nebylo „příliš“… Jenže je vlastně skvělý zážitek, když se ke sdělení nemusíte pro jednou dobývat mikroskopem a hlubokou analýzou, když tu prostě je. A když se u toho navíc můžete i bavit.

Felix Baumann a Sean Henderson – How Things Go (Mime Fest 2021, foto Radek Jílek)

Je to vpravdě i otázka vyvážené festivalové dramaturgie, která musí počítat se směsí velmi zkušených diváků, kteří přijíždějí na festival jako na prestižní událost v oboru, a na druhé straně spektra i s člověkem, který se třeba poprvé odhodlal přijít vůbec na nonverbální divadelní představení. Prvního není možné odbýt lacinou zábavou, ale druhého nelze také zmást nesrozumitelnými nebo příliš abstraktními postupy a tématy. Spíš vědomě navnadit, což ocením vždy, protože elitářství se mi protiví s každým rokem víc a víc. Vyváženost tu na Mime Festu funguje. Své místo mají představení pro děti, o které se letos postarala Laterna magika a slovenské divadlo Odivo pro ty úplně nejmenší. Publikum, které se do divadla chodí odreagovat, a nikoli řešit katastrofické scénáře a traumata světa, bylo jistě potěšeno vystoupením dvojice Felix Baumann a Sean Henderson. Je snad poněkud příliš rozmáchlé tvrdit, že se v jejich klaunérii How Things Go mísí s novým cirkusem i taneční divadlo, ale to už tak patří k rétorice divadelních produkcí, nezapírám vlastní podíl na ní… Jedinou ambicí této dvojice je přinést na scénu humor a za sázení na jistotu jim nikdo nemůže říct ani malé fň, protože vychází. A je upřímná, nepředstírají, že chtějí něco zásadního sdělit, jen se svojí mrštností a umem v zacházení s rekvizitami snaží diváky pobavit. Dobře hraná úporná snaha vytvořit z desek a latí, které se vždy chovají jinak, než by kdo z nich potřeboval, těží bezprostřední reakci z těch lidských vlastností, které snad nepatří k nejctnostnějším, ale máme je všichni a rádi někdy popustíme uzdu své škodolibosti. Ačkoli bych si v řadě gagů dokázala představit nějakou větší gradaci. Je to ale spíš v míře, jakou stoupá naše touha vidět stále něco nového, třeba také trochu rozmazlená léty sledování novocirkusových show na Letní Letné.

Carlo Mô – eMe (Mime Fest 2021, foto Radek Jílek)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments