Mime and Dance, Dance and Mime – festivalové střípky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mistrovským niterným zážitkem pro „fajnšmekry“ bylo něco jiného, vystoupení španělského mima Carla Mô. Jeho sólový program prezentovaný v klubové atmosféře byl přesně tím, co v sobě snoubí sílu výrazu těla i mimiky, iluzi, která je ale jen z části optická, zčásti je přirozenou domluvou s divákem, který se ochotně ponoří do cizího vesmíru situací a nálad, kde humor si podává ruku s existenciálním smutkem. V umělcových rukou se zhmotňují předměty tak, jak je již pantomimě vlastní, program ale není vystavěný v oddělených číslech, nýbrž v jednom jediném toku asociací, který svou strukturou připomíná minimalistickou hudební kompozici, v níž také občas ztratíte přehled o tom, kdy vlastně došlo k proměně jednoho motivu v jiný. Pohyb symbolizující jednu činnost se v okamžiku proměňuje v jinou a situace se přelévají někdy rychleji, než může divák vůbec sledovat, doprovázeny mužovým hlasem, dotvářejícím zvuk od škrtnutí po emotivní hádku s Nejvyšším. Na ostatní stačí minimum rekvizit a trocha sofistikovaného light designu. Mění se muž i jeho okolí a situace, takový kaleidoskop životních událostí, který začíná a končí připalováním poslední cigarety. Všudypřítomně prosycuje vzduch nostalgie, vědomí, že většina věcí, kterým se smějeme, k smíchu nejsou, především pak tam venku, kde je nemůžeme zhasit jako bodové jevištní světlo, ale prožít celé do hořkých konců. Navíc se k navození atmosféry v závěru připojuje Mahlerova hudba, samozřejmě slavná 5. symfonie, jejíž téma je tklivé a dojemné samo o sobě. Není to program, ze kterého by divák odcházel lehce, hluk divadelního klubu snad i zamrzí, mělo by se odcházet pomalu do ticha, příliš nemluvit a ani se na sebe příliš nedívat, rozjímat ven pod hvězdy (kdyby pod nimi nebyla taková zima).
K tomu vážnějšímu okruhu představení se řadila i premiéra FysioArtu Les objets perdus, která má vlastní článek tady. I když je pro diváka trochu náročnější, takové představení na festival patří.

Závěrečný večer je sice tradičně nazýván Mime Evening, ale v duchu podtitulu letošního festivalu „Mime and Dance, Dance and Mime“ se na programu představila i čísla taneční. Což programu i prospělo, protože byl o to pestřejší a stále se tím naplňuje i jeho nenápadně edukativní funkce, kterou cítím v pozadí. Promítá se do něj také to, co jsem vnímala v celém programu, jistá snaha vyjít vstříc tak nějak širokospektrálně všem, včetně čisté zábavy a podívané. Ten ryze zábavní prvek byl přítomen v postavě klauna konferenciéra, kterého zahrál Filip Hajduk vulgo Šaško Fjodor ze slovenského Odiva jako vděčného smolaře, jehož karamboly spojené s uváděním i přestavbou scény potěší každou škodolibou duši (jakkoli je i dobrým žonglérem).

Taneční čísla Nataši Novotné a Jiřího Pokorného, z nichž každý představil fragment ze své tvorby, Nataša ze Sacrebleu a Jiří ze Sunday Neurosis, zafungovala jako zklidnění a přenesení do jiného žánru i jiné atmosféry. Soustředění tanečníka na jeho výkon je jiného druhu než soustředění artisty, najednou je znát daleko větší koncentrace na sebe sama, protože v současném tanci sice není – ideálně /občas kéž by…/ – divák druhotným, ale přeci jen to není show a pracuje se více s vnitřní energií a více na bázi prožívání emocí než zobrazování, mimeze. A i když bude i tanečník tvrdit, že dělá všechno pro publikum a bez diváka není smyslu jevištního bytí, ten vztah je zkrátka jiný a je to vysledovatelné i intuitivně. Přinejmenším je zajímavé takové odstíny zkoumat a vnímat vědomě. Radim Vizváry (který je dramaturgem festivalu, ale takovou samozřejmost snad ani nemusíme psát, ne?) do večera zakomponoval tři čísla ze svého Sóla. Je až dojemné, s jakým vytržením na něj poličské publikum reaguje, nadšeno trvalými úspěchy umělce, který tu vyrostl a dospěl, na kterého jsou hrdi s odzbrojující upřímností.

Mime Evening – Filip Hajduk (Mime Fest 2021, foto Tereza Jiroušková)

Z programu pak vyniklo ještě několik hostů. Číslo Alžběty Tiché na šále je mi v každém případě povědomé, patrně ho uvedla před dvěma nebo třemi lety na Letní Letné (covidová pauza dává všemu v divadle mlhavé obrysy co do vzdálenosti v čase). Vzdušnou akrobacii na šále doplňuje nahrávka dialogu, který se dá číst dvojím způsobem, jako komentář skutečných obav z nebezpečné disciplíny, která by se někomu skutečně mohla zdát jako hazard, nebo jako obecnější debatu o svobodě a bezpečí a o tom, jak se tyhle dvě věci vlastně vylučují. Jistota a nejistota existují v mnoha jazykových metaforách souvisejících se vzduchem a zemí. Vemlouvavý mentorský ženský hlas je tím, kdo opěvuje stabilitu uzemnění, oponující vyzdvihuje svobodu rozletu, rozhledu a nadhledu svobody, může to být vnitřní dialog s opatrnější částí já, nebo mezigenerační rozhovor. Nemůže si porozumět lasice s orlem, každý má své zorné pole a své území, kde se cítí dobře. Někdo spatřuje smysl života v budování na solidních základech, někdo v letu, kterému každou chvíli hrozí pád, neměli bychom si však svá teritoria vzájemně vymlouvat, jen respektovat.

Čistých artistických výkonů si také mohlo publikum užít několik. Dlouhotrvající bude dojem z vystoupení Michala Mudráka, který se specializuje na stoj na rukou, handstand, a vymykal se způsobem jevištní sebeprezentace, extrovertním přístupem, s nímž si tento, v civilu zcela nenápadný muž podmaňuje prostor. Se samozřejmostí Caesarova bonmotu přišel, diváci viděli a ocenili i trochu filmový hudební doprovod. A stejně tak si diváky podmanili Martina Illichová a Lukáš Macháček z Losers Cirque Company duetem na závěsných kruzích, který charakterizovala vybraná estetika a plynulost. S touto novou disciplínou začali akrobaté až v době lockdownu, ale působí jistě a zkušeně, stejně jako potěší aluzemi na renesanční obrazy, o něž si perspektiva a prostor ohraničený kruhem přímo říkají.

Mime Evening – Martina Illichová, Lukáš Macháček (Mime Fest 2021, foto Tereza Jiroušková)

Je to ta správná vyváženost, která divákům ukáže, že mnoho odvětví pohybového divadla může být okouzlujících a umělecky uspokojujících, že v nich najdou pár okamžiků úžasu a napětí nebo smíchu a dojetí, i v závislosti na tom, za čím vlastně do divadla přišli (a co si tam donesli v sobě). I když stále poznamenaní covidem, diváci se baví a s vděčností zapomínají. Nechtěla bych být v kůži organizátorů jakéhokoli festivalu v době pandemie a trávit čas obvoláváním a následným rušením hostů a závazků, při vědomí toho, že divák za žádnou cenu nesmí poznat, jestli byl někdo přizván na poslední chvíli a nakolik se v dramaturgii střídá plán s náhodou, kolik je to únavných změn a nápadů zčistajasna. Ale vědět to, stejně vám nic nenapíšu, protože i festival by měl mít něco jako své výrobní tajemství… Když odezní dobročinný koncert, hosté se prospí z večírku poslední noci a účastníci workshopů se rozjedou, město Bohuslava Martinů bude znovu patřit víc hudbě než pantomimě. Je to kuriózní, vydat se napoprvé na tuzemský festival až v desátém roce jeho existence, navíc za nejrůznějších pohnutých okolností. Ale ne marné. Lepší pozdě než ještě později, umělecká spojenectví je třeba utužovat.

Mime Evening – Martina Illichová, Lukáš Macháček (Mime Fest 2021, foto Tereza Jiroušková)

 

Mime Fest 2021 – od 22. do 25. 9. 2021, Polička: Tylův dům, Divadelní klub

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments