Mime Fest 2022: Svátek pantomimy vstoupil do druhé dekády
Náhoda? V každém případě příležitost ke srovnání rozdílných přístupů k tomu, čím a kým může být mim nebo klaun na jevišti, jaké povahy je jeho vystoupení, dramaturgie i délka pořadu, atmosféra a převládající emoce. Jak je dávkovaná ironie, show, exhibice, kolik je přimícháno naivity a hraného či nehraného ostychu, kolik poetiky a lyričnosti, kolik situační komiky, kolik fyzického mimu…
Setkání klaunů
Jako první host dorazil Trygve Wakenhshaw, který je znám pražskému publiku například z Jatek78. Pochází sice z nového Zélandu, ale žije z větší části právě v Praze, ačkoli má bohatou zájezdovou činnost. Na jevišti představuje typ, řečeno spolu s Šimkem a Grossmanem: Jsem šoumen, jsem šoumen, jsem šoumen. Jeho komediální show Nautilus (2014) je prokomponovanou sérií skečů, jejichž nenápadné vzájemné předivo vynikne až ve zpětném pohledu na celek, z něhož se tu a tam vynořují opakující se motivy a charaktery. Bez kostýmů, bez převleků, bez rekvizit i bez nápadného nalíčení, spoléhající jen na fyzickou přítomnost a škálu nálad, které vytvoří bez cizí pomoci. Typ autentický, pokud by nějaká taková typologie ovšem existovala… Wakenshaw je fyzicky velmi zdatný a využívá ve fyzickém výrazu skutečně potenciál celého těla, ať už jsou hrdiny jeho mikro-příběhů lidé, zvířata či obojí současně. Scénky jsou postavené nejen na dokonalé nápodobě, ale také na absurdním humoru, občas ovšem černém jako ústí opuštěné štoly. Často si přisvojuje princip bajky, jež přisuzuje hrdinům z říše zvířat lidské charaktery, a o to více pak vynikne jejich stereotypní jednání, bajky nebo moderního apokryfu. Nevyhýbá se ani poměrně hraničním tématům, dokáže si udělat legraci z tradiční pohádky i z postavy Krista.
Nepřekračuje však hranici vkusu ani kýče. Jeho vystoupení přináší citelně intenzivní erupci energie, jeho dynamiku udržuje rychlými střihy mezi scénkami, prakticky filmového charakteru, jako klasické kreslené pořady, jimž se bavíme s těžko tajenou škodolibostí a s potlačeným špatným svědomím, které nám říká, že smát se cizím nehodám je vlastně trochu nepatřičné. Jestli chcete vidět, jak vypadá tyranosaurus, když jde spát, jak se slepičce povede upéct manžela, nebo proč si Ježíš nemůže jít zaplavat, nekorektní show Nautilus je pro vás. Z celého programu byla ve své čitelnosti nejpřímočařejší, a i nejotevřenější tomu skutečně širokému publiku, jež které zjevně tvoří v drtivé většině místní obyvatelé (a je to také jeden z největších úspěchů tohoto festivalu). Přitom to neznamená, že by umělcův přístup byl technicky jednodušší než ostatních nebo že by inscenace nebyla propracovaná. Jde o náročný výkon, a jak již bylo řečeno, jako performer má Wakenshaw skvělý fyzický projev i charisma. Scénu přichází svou přítomností zahltit a publikum z představení odchází osvěženo. Nevytvořil specifický charakter, respektive je sám sebou a používá své tělo a výraz jako nástroj ke ztvárnění plejády postav a různorodých příběhů. Nemá žádné alias – je to prostě Trygve…
Francouzský komik Benoît Turjman naopak pracuje na specifickém charakteru, který buduje dlouhodobě a k němuž patří charakteristické znaky. Nemá jméno, je však všeobecně známý pod jménem Le Voisin – Soused. Podobně jako jeho velký vzor v komediálním divadle Rowan Atkinson, který vytvořil figurku Mr. Beana (pana Človíčka), rozvíjí Benoît Turjman příhody svého chrakteru, který je zřejmě formou alter ega, neboť i umělec sám působí zamyšleným a uzavřeným dojmem. Jistě je možné budovat na scéně alter ego, které vybaví umělec takovými vlastnostmi, aby si vytvořil svůj pravý opak, ale Soused bude píše karikovaným, ironizujícím obrazem sebe sama. Benoît Turjman po nějakou dobu kromě studia pantomimy a klaunérie pracoval jako filmový kaskadér a dělal dubléra právě Rowanu Atkinsonovi, při natáčení Prázdnin pana Beana. Svému vzoru je věrný a občas se od něj ještě zcela neoprostil, zejména v mimice, ale nejsilnější je jako interpret právě tam, kde si dovoluje být už zcela sám sebou. Svým zjevně introvertním založením se charakteru britského herce přirozeně podobá, ale našel si vlastní polohu, méně excentrikou, méně mimo-zemskou a méně ztracenou ve společnosti. Jeho typ není asociální, pouze se stává terčem nešťastných náhod a je málo průbojným, více prototyp slušného hocha než patologické osobnosti. Co si budeme povídat – ono je to vlastně i skvělé katarzní zrcadlo pro introverty, kterým Benoît v nadsázce ukazuje, že i když zůstanou sami sebou a nebudou bojovat se svou podstatou, dobrodružství i štěstí si do jejich života nějakou skulinku najde.
V Poličce představil novou, druhou sérii příběhů Souseda, v nichž spolu s ním publikum navštíví třeba prodejnu módní obuvi, prožije dobrodružství v poruchovém výtahu, na přeplněné pláži u chladného moře anebo jako nedobrovolný host silvestrovského večírku, na kterém ho nečekaně potká štěstí. Každý si najde svou oblíbenou situaci a příběh, za mne je z této série nejzdařilejší výlet na pláž s propracovanou scénou s žalujícím chlapečkem a jeho urostlým tatínkem. Zatímco u Trygveho si divák užívá podívanou a stojí tu v pozici sledujícího, který zažívá obdiv a údiv vůči tomu, co je před ním předváděno a nechává se bavit s odstupem ve smyslu tady je show a já se na ni dívám, vystoupení Turjmanovo je psychologičtější a svůj charakter propracovává tak, aby se s ním divák vnitřně ztotožnil, přiměje jej v tomto směru k zapojení, byť nejsou situace nijak interaktivní. Jde ale přeci jen o jiný druh prožitku a zážitku, v hlubší a niternější poloze, od rozptýlení (jehož důležitost nerozporujeme) blíže ke katarzi v divadelním smyslu. Benoît je samozřejmě rovněž velmi fyzicky tvárný a disponovaný, nikdo by na jeho projevu nepoznal ani nedávné zranění. I v této sérii se ukazuje jako znalec choreografií Vincenta Patersona, čímž potvrzuje svou příslušnost k fanmily Moonwalkers. Má dispozice téměř tanečního charakteru a fyzickou sílu, ale nedává je najevo okatě jako „show“, ale až ve chvíli, kdy fyzickou akci vyžaduje situace na scéně.
Argentinský klaun Agustín Catriel Soler pak představuje v kontrastu k předchozím dvěma vystupujícím klasický typ cirkusového klauna. Charakter pojmenovaný Cenizas využívá mnoho klišé tohoto tradičního typu – nabílený obličej (cenizoso znamená ve španělštině popelavý), klobouk i naddimenzované boty, chybí mu jenom klaunský nos, ale k jeho představení patří i různé rekvizity. Jeho projev vychází z pantomimy, ale ukazuje se třeba i jako výtečný žonglér, využívá plně rozvinuté mimiky i řeči těla. Cirkusový dojem jeho vystoupení umocňuje i prvek zapojení dobrovolníka z publika, tah, který v divácích vždy vyvolá škodolibou radost, že byl vybrán někdo jiný, zábavu na cizí účet a snad i trochu toho tajeně špatného svědomí, okořeněného obavou, jestli není na řadě náhodou on sám. Cenizas je naivním typem klauna, který sice střídá různě zobrazené emoční stavy, ale celému charakteru dominuje snivá poloha somnambula. Není druhem interpreta, který by ze sebe vykřesal zcela uvěřitelnou agresivitu nebo hromotluckou neohrabanost.
Vystoupení není dlouhé, trvá necelou hodinu, ale přitom v něm vyzkouší mnoho rekvizit a vyvolá řadu dalších situací aktivní komunikace s publikem, více než ostatní dva. V tom je klaunem ryzího základu a původní prapodstaty, klaunem z cirku, klaunem z lidové slavnosti, který z lidu vzešel, protože do jeho vystoupení patří prvky improvizace a přizpůsobení náladě večera, složení publika, reakce na nové situace… Je klaunem v pravém slova smyslu a dobře rozšiřuje rejstřík mimů a klaunů, které naše publikum (nejen) zásluhou festivalu postupně potkává. V Latinské Americe je daleko rozšířenější pouliční umění než u nás, a klauni mají možnost interagovat s publikem všedního dne, mohou tak více pracovat na bezprostřednosti, která v sobě nese i stopu rizika a nejistoty, kterou samozřejmě ne každý aktivně vyhledává nebo pociťuje jako komfortní, ale je to také jedna z pečetí živého umění.
Kouzlo programu Mime Festu, který nabízí tak vyhraněně individuální přístupy k performerství v úhrnu necelého týdne, je právě v šíři, kterou dokáže během jediné akce pokrýt. A publikum to po zásluze oceňuje. Prostory divadelního klubu byly možná pro tato vystoupení vybrané z finančních důvodů, ale ve výsledku jde o dramaturgický tah, který se postaral o intimní atmosféru vystoupení, kdy interpreti potřebují být svému obecenstvu nablízku, potřebují s ním aktivně komunikovat a navodit atmosféru někdy až rodinnou. Ta je ostatně cílem i celého festivalu, jakkoli k němu patří i velká představení multimediálního nebo multižánrového divadla. Klaun na příliš velkém jevišti se ztrácí a ztrácí kontakt s lidmi. A divák by si nevšiml mnoha důležitých detailů. Třeba rukou klaunů. Trygveho ruce se mění v křídla, kočičí tlapky nebo ještěří pařáty, Benoît si pohrává se svým motýlkem a klaun Cenizas má na obrubě dlaně namalován úsměv. Všímejte si rukou klaunů a mimů. Jsou tvárné a mluví.
Ruce mimů jsou jako ústa. O co větší štěstí má klaun než ryba, která ploutví nemůže opsat svět. A můžeme jim závidět. Kde nejsou slova, tam ani není – nedorozumění.
Poutníci po hvězdách
Poetické představení z produkce FysioART učí malé diváky, že stojí za to vydat se na cesty, i když se neobejdou bez překážek, a těm velkým otevírá svět, na který možná zapomněli. Laskavost, s níž je do dění na scéně zapojováno publikum z řad těch nejmenších, je pak něčím, co se jako vlna rozlije ke všem a napájí žízeň, o které ani nevíme, že ji máme. V tom dospělém životě, který člověka učí být stále silnější, odolnější a nikoho a nic nepotřebovat, totiž laskavost někdy chybí. Ačkoli se zarputile tváříme, že je nepotřebná a že je třeba z ní vyrůst v nezlomné bytosti. A divadlo nemá jenom burcovat a rozdírat, může otevírat oči i tím, že nabídne přístav a objetí.
Jaká jsou dětská přání a sny? Kam by chtěly putovat a cestovat? Dětské hlásky, jež se s prostou upřímností vyznávají ze svých snů, smývá voda narážející do břehů. A putování začíná. Tiše a v napětí sledují děti jedinou loutku, poutníka, který se vydává na cesty. Nebe se rozzáří hvězdami a kroky do ticha lákají, rozeběhnout se a pak jít podél proudu, dál a dál… Interpreti, kteří byli zatím nenápadně usazeni v publiku, přicházejí a zdraví se na svých poutích. Brzy se z nich však stanou přátelé.
Pragmaticky. Jednoduchoučká projekce – náznak rozvíjí fantazii. Několik čar je víc než velká vizuální kouzla. Začít málem a nezatěžovat. Dětská fantazie potřebuje prostor. Malý impulz je lepší než závěj symbolů. Na ty bude ještě v životě čas. A je vzácné tohle chápat a umět s tím pracovat! Nezahltit uši. Vyhnout se trivialitě. Zvuky přírody, zvuky města. Rytmus a kouzelný hudební nástroj. Čím může být jeden kmínek bývalého stromu? Poutnickou holí, závorou, přístřeškem, brodem, kytarou… Na scéně si performeři vystačí jen se dvěma kládami, jednou přírodnější a druhou užší opracovanou, se kterými vykouzlí divočinu i město. Inscenace, kterou složíme do dodávky jako komediantského vozu.
Skupina cestovatelů jde krajinou, dívky usínají na ramenou chlapců, holčička vylézá na rozhlednu. Před zraky malých diváků se rozvíjí série veselých příhod, humorných scének, honiček a škádlení. Za použití nového cirkusu a pantomimy, hry s těžištěm člověka i rekvizity, je tu tanec i minimální gesto. A brzy jsou ti malí vpředu vyzváni, aby se přidali na cestu a zkusili si tu přeskákat potok po neviditelných kamenech, do zvuku i do rytmu, tam podlézt převis velké skály a proběhnout se ve větru. Všiml si někdo, že na horizontu se objevily ptačí stopy? Rozkvetla kytička a z ní vyrostl strom? Poutníci přecházejí brod a hrají si, někdo se uvelebí jako ptáček v hnízdě na vrcholku stromu. Ve vlnách plave vor, výletníci se potápějí…
Část inscenace se odehrává i v imaginárním městě, kam jsou znovu pozváni i dobrovolníci, kteří si musejí dát dobrý pozor na zvuky provozu. Trojí zapojení publika je přesně načasované do rytmu inscenace, která se ostatně odvolává i na rytmus dne a noci. Vše je propočítané jakoby matematickým algoritmem, ale umně ukrytým, inscenátoři na svou pečlivost neupozorňují pro obdiv, ale naopak vytvářejí dojem nevázané zábavy. Přitom každá část má své místo, návaznost a přesně určenou délku.
Interaktivní části malé publikum pokaždé baví: děti ještě nemají strach z jeviště a neuvědomují si, že se na ně ostatní dívají, je to pro ně hra. Ta bezprostřednost je jako divadlo na divadle, obraz ztracené bezstarostnosti. A divák si říká – kde jsem o ni přišel já? Malá scéna divadelního klubu stěží pojme všechny návštěvníky stanu, který vyrostl, aby se nad ním zešeřilo a na nebi znovu vykoukly hvězdy. Co si asi děti přejí?
Poutníci po hvězdách
Autorka, koncept, režie: Hana Strejčková
Hudba: Michal Müller živě
Účinkující na festivalu: Andrej Lyga, Šimon Pliska, Filip Novák, Josefína Strejčková, Veronika Smolková, Hana Strejčková.
Výtvarná koncepce: Hana Strejčková a Heda Bayer
Loutka: Sota Sakuma
Scénografická spolupráce: Honza Tomšů
Videoart: Eliška Vojtková, Filip Novák, Marek Volf
Kostýmy: Eva Matkuliaková a Poutníci
Make-up: Zuzana Maibaumová Horčičková
Světla: L´Non – Niels Doucet, Jiří „Zewll“ Maleňák, Tomáš Strejček
Hrají se od 4. listopadu 2018, určeno pro publikum od 4 let.
Pro ty nejmenší diváky, ještě menší než publikum Poutníků po hvězdách, zahrálo v sobotu odpolední představení Divadlo Buřt, které přivezlo Pohádku o kóče a pséku.
Show a gala patří k věci!
Kromě velkého gala, kterým je tradiční Mime Evening, se letos festival vydal opět pod širé nebe, ačkoli šlo o hru na ostří nože s počasím. Artista Vojta Stolbenko, který na festivalu vyučoval i workshop ve flow arts, uspořádal spolu se svým uměleckým souputníkem Tomem Horou u městských hradeb světelnou show, která vnesla na festival kouzlo pouličního kejklířství. A také atmosféru nebezpečí, kterou s sebou nese nový cirkus a artistické disciplíny. Manipulace živým ohněm patří nepochybně k motivům, které rezonují s naší prapodstatou: oheň je uctívaným symbolem domova, ale i ničivou silou, již je těžké ovládnout, a tak každý, kdo se stává jeho mistrem, získává v očích diváků punc nadpřirozena a magie. Záblesky světla z hořících mečů, pochodní a záplava žhavých jisker rozechvívají ve ztajeném nadšení to dětské, co je v lidské duši. Ještě chybí sokolníci a dotek dravé přírody…
Manipulace se světelnými objekty však nemusí znamenat pouze živý oheň – optická iluze, kterou vytváří pohybující se zářící předmět, dnes může být vytvářena a ovládána i moderními technologiemi. Připravujeme se tím o hraniční prožitek ohrožení a souboje s otevřeným živlem, ale zato získáváme více možností, co tímto fyzikálním trikem vytvořit. Vojta Stolbenko je u nás i průkopníkem manipulace s ledkovými programovatelnými světly, které zatím využívá jen komerční sektor, reklama, eventy, jednoduše show… Je až s podivem, že se o tuto techniku nezajímají divadelníci, tedy scénografové a světelní designéři, ale jde o čistě úhel pohledu. Nejde zjevně o tak extrémně nákladné vybavení, jako je například celoplošná projekce nebo video mapping, přesto patrně existuje předpojatost či jistý odpor, který vyvolává právě využití těchto „poi“ artefaktů v reklamě a eventové sféře. Nicméně jde o technický prostředek, který lze využít k rozličným jiným účelům a záleží pouze na záměru – technologie sama nemůže za to, že je dominantně užívána komerčně. Je samozřejmě obtížné spojit ji se závažnějším sdělením, není to však nikterak nemožné. V kontextu multimediálního divadla je vždy veliké riziko, že tvůrce sklouzne k lacinému využití efektu, aniž by domýšlel jeho obsah, aniž by se vytvořil znak nesoucí význam. Ale nemožné to určitě není a otevírá se tu široké pole… Čerpejme z kořenů multimediálního divadla mějme na paměti, jak je důležité, aby tvůrce držek krok se světem svého diváka.
Mime Evening, vyvrcholení celého festivalu, se konal v sobotu večer jako poslední velké vystoupení. Jako tradičně patřil hostům festivalu, kteří zde vystupovali i vyučovali workshopy, stejně tak jako hostům, kteří přijeli jen pro tento jediný program. Došlo i na ona kouzla se světlem, ale byl tradičně soustředěn na to, co dokáží umělci se svým vlastním tělem, v hereckém mistrovství i obratnosti artistiky. Už tradičně do něj přispěl i Radim Vizváry. Kdyby chyběl na závěrečném Mime Eveningu, snad by mu to místní publikum ani neodpustilo, když je to on, kdo Poličku svou činností proslavuje jako malé české centrum pantomimy. Tentokrát připomněl číslo s paravánem David a Goliáš, které je součástí jeho komponované stálice Sólo.
Do zábavního programu se zapojili především hlavní festivaloví hosté. Trygve Wakenshaw se spolu s první scénou postaral o to, aby padly všechny zábrany (možná že na maloměstské publikum až příliš doslovně) a zahájil linii absurdního humoru výletem do ptačí říše. V programu se ale objevil dokonce dvakrát, podruhé v doprovodu svého synka, ve skeči o čarodějnici a lektvaru mládí. Ze svého neohroženého potomka může rovnou vychovat svého vlastního nástupce. Konec konců díky vtipné výměně rolí už se ratolest učí, jak běhá slepice i tyranosaurus.
Benoît Turjman připomněl první pásmo příhod Souseda scénkou ze seznamovacího večírku, která dává vyniknout především jeho všestrannému pohybovému talentu, ono totiž karikovat taneční styly znamená u každého vystihnout podstatu, tak jako musí mim nahlížet podstatu lidských charakterů. Agustín-Cenizas si vybral dvě části představení, s nímž na festivalu vystupoval a spojil je do jedné scénky čtenáře denního tisku. Mladý ukrajinský klaun Boris Kriachek patří do juniorské skupiny souboru La Putyka, která se letos na jaře rozrostla, když Rosťa Novák nabídl tvůrčí azyl studentům Kyjevské akademie divadelního a cirkusového umění. Boris pracuje na postavě vpravdě bizarního klauna, má však jednu nevýhodu – jeho komunikace s dobrovolníky z publika je reálně nesrozumitelná, a její vtip se tudíž rychle ztrácí. V obou scénkách, s Vilémem Tellem i gauchem lovícím býka, vznikly de facto zábavnější momenty vlastní iniciativou samotných „civilů“, kteří každý po svém tak trochu porušili nepsané pravidlo, že se na jevišti nemá přebírat pozornost. Komický typ postavičky, která jako by vyskočila kresleného komiksu, má ovšem potenciál a performer si vysloužil aplaus za manipulaci lasem. Jak však tento typ nadále formovat, vypracovat mu konkrétní charakter a posunout jej přes pouhé fyzické atributy zvláštnosti k hloubce, jíž dosahuje velký klaun, je otázkou. Pokud zůstává celá skupina tak dlouho v Praze, mohli by snad její členové najít individuální vedení ne v souboru, kde půjde spíš o tréninky artistických výkonů než mentoring, ale především na pražské HAMU. Není důvod neseznámit se s tradicí české pantomimy.
Na festivalový večer přijel také mladý, výjimečně disponovaný tanečník break dance Kristián Mensa. V komunitě street dance je hvězdou, ale už to tak bývá, náš fragmentovaný taneční svět často nedohlédne za plot své úzké specializace. Do světa divadelního tance mu však začala otevírat cestu Marie Kinsky, která mu svěřila už na několika ročnících festivalu KoresponDance průběh tanečních battlů a v jeho letošní hlavní části ve Žďáru nad Sázavou byl součástí projektu Streets of Žďár. Že se objevil v Poličce, znamená jediné, že o něm v téhle divadelní sezoně určitě neslyšíme naposledy a že se chystá další fúze žánrů. Na galavečeru se představil s taneční kreací hraničící až s kontorzionistikou. Své extrémně pružné tělo dovede ovládat nevídaným způsobem, ale je vidět, že se snaží nespoléhat jen na oslňující vtip těla, ale hledá svému tanci i téma, a kromě techniky nepostrádá ani humor.
Program doplnil také žonglér Filip Zahradnický parádním číslem kombinujícím žonglování a balancování objektů, které završil stavbou pyramidy ze sklenic. Za nadšené podpory publika dovel ke zdárnému konci všechny roztodivné kombinace a podpořil festivalovou atmosféru. Z jeho další práce však víme, že ani on netvoří jen pro líbivý efekt, ale snaží se ve svých delších vystoupeních hledat na jevišti poezii. Vojta Stolbenko přivezl mini showcase možností, jak využít led světlo ve flow arts. K úspěchu je rovněž zapotřebí perfektního načasování, neboť naprogramovaná technika nečeká na člověka a účelem je iluze. Je možné hrát si s drobnými světelnými body, zdánlivě měnit gestem barvu či směr světelného toku, ale vždy být o setinu vteřiny napřed před výbojem. Viděli jsme plynulou manipulaci se svítidly větších i menších rozměrů, lákavé efekty, které vzbuzují otázku, jak je skutečně usměrnit, využít a třeba jen jako minimalistický doplněk pro okamžik velkého vyvrcholení a dramatického momentu využít v divadelní inscenaci. Publikum se samozřejmě baví a nechává unášet samotnou podívanou, a je to tak v pořádku.
Nutno podotknout, že večerem bezprostředně provázel oblíbený a v Poličce snad i zdomácnělý Filip Hajduk jako moderátor, klaun i pomocná síla. Jeho scény vyplňující vystoupení účinkujících měly neméně velký ohlas než čísla samotných hostů. A rodinná atmosféra festivalu nemohla být podpořena lépe než chvílí, kdy se na scéně objevil i jeho roční synek. A zde jsme zase u komunitní práce a u jádra festivalu, který sice shromažďuje hvězdy z několika kontinentů, ale obrací se přímo do centra toho útulného městečka, které se vzácným řízením osudu a nevyzpytatelných múz stalo naším malým centrem pantomimy…
P. S.: Pokud jde o Laternu magiku, Robota Radia mi nepřísluší hodnotit, ale divák, který inscenaci již viděl několikrát, si jistě všimne na aktuálních reprízách několika změn. Došlo k úpravám projekcí, které jsou nyní obohacené o další motivy pomáhající vytvářet iluzi pohybu a prostoru, zároveň se na první pohled zdá, že je posílený signál v jedné z posledních částí, při „klonování“ androidů, postavy jsou realističtější a jejich reakce na předobraz je plynulejší. Konec celé inscenace je nyní zřetelnější, pozbyl sice určité metaforické roviny, ale pro pochopení děje funguje lépe v intencích tohoto realismu na scéně. Ačkoli byla k dispozici menší scéna, symbiózu technologie a performera menší prostor nenarušil. Projekce propojená s motion capture senzory, laserové světlo nebo dron nepatří k běžnému vybavení divadelní inscenace, ale je zřejmé, že Robot může mimo Novou scénu hostovat bez větších zádrhelů. A publikum v Poličce? Ocenilo hned dvě reprízy potleskem vestoje, navíc bylo jedno z představení uváděno pro školní mládež, jejíž pozornost je dnes větším prubířským kamenem než jakýkoli jiný druh publika. Ale máme doloženo, že inscenace zaujala a v auditoriu se během produkce neobjevily v rukou teenagerů žádné mobily pro ukrácení chvíle. Živé umění má svou platnost a stále ještě umí vtáhnout víc než virtuální světy.
Mime Fest 2022, Polička, 14. – 17. 9. 2022
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
