Mimořádné osobnosti české opery a Faust z roku 1950

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Již velký Faustův monolog v prvním obrazu je zážitek poslouchat, klíčová populární cavattina Fausta je přednesena s lehkostí, samozřejmostí v poloze, s plastikou frází, naprosto suverénním vysokým cé na vrcholu árie. Blachutovy výšky působí jako ve stavu beztíže. Ve smyslu stylovosti interpretace mám u Blachutova Fausta pocit, jako by tuhle partii snad Gounod komponoval přímo pro něho. Do té míry se mi jeví přesvědčivý. Překlad do češtiny je kvalitní, posluchač ví přesně, oč ve spojení výrazu hudby a slova jde. Znám tento překlad důvěrně z mnoha viděných Faustů v době jevištní vlády češtiny, ale překladatele v programové brožurce k CD nenacházím. Odhaduji tudíž na Jindřicha Böhma s retušemi textu Rudolfa Vonáska. Samozřejmě, že francouzština je vysoce vokální řeč, ale v originálu se v této době obecně netvořilo.

Pokud vyslovím jméno Václava Bednáře, legendy mezi českými barytonisty, pak vždy s obrovskou úctou. Podobně jako Beno Blachut, rovněž Václav Bednář disponuje ideální měkkou falzetovou funkcí, která mu zabezpečuje neobyčejnou krásu a zářivou lehkost vysokých poloh. Za druhé mu zabezpečila dlouhou kariéru zcela beze stop únavy v jeho nádherném fondu do penzijních let věku.

Ch. Gounod: Faust a Markétka - Václav Bednář (Valentin) - ND 1955 (foto archiv ND)
Ch. Gounod: Faust a Markétka – Václav Bednář (Valentin) – ND 1955 (foto archiv ND)

Jeho árie Valentina je kabinetní ukázkou krásy voluminózního barytonu, ideálně dlouhodechých, dokonale plynoucích vázaných frází, zářivých vysokých poloh, vzorové vokalizace a dikce. A v neposlední řadě vnitřní vřelostí ozvláštnění každé hudební fráze, která je právě pro Bednářovu osobnost tolik typická, ba přímo charakteristická. Árie Valentina je ryze technicky lépe zvukově přenesena na profilové CD pěvce, kde zní zřetelněji, barevněji. Ač se jedná o stejný snímek, přenesený právě z tohoto operního kompletu s dirigentem Františkem Dykem.

Maria Tauberová je sopranistkou mimořádné hlasové krásy, lehkosti, kultivovanosti, technické preciznosti a perfektní dikce. Součet ctností dává vzácnou stylovost lyriky. Je to jedna z mála sopranistek, které rozumíte každičké slůvko. Tvoří tóny a vokály naprosto přirozeně.

Ch. Gounod: Faust a Markétka - Maria Tauberová (Markétka) - ND 1955 (foto archiv ND)
Ch. Gounod: Faust a Markétka – Maria Tauberová (Markétka) – ND 1955 (foto archiv ND)

Tato trojice – Tauberová–Bednář–Blachut – má podstatný společný jmenovatel v lehkosti tvoření. Tito pěvci nikdy nezatlačili do tónu, nikdy nikdo je neslyšel forzírovat. Neměli to zapotřebí. Jejich zcela suverénní hlasový rozsah s patřičnou nadstavbou a schopností modulace jim zajišťoval technickou, a s tím úzce propojenou intonační preciznost. Zcela mimo nahrávku, na níž jistě tolik důležitou prostorovou nosnost nemůžeme odhalit, mohu dosvědčit, že Bednářova barvitého fondu bylo přirozenou rezonancí vždy naplněno hlediště velkého divadla. Obdobně dobře se nesl v prostoru graciézní, jemný, flétnový hlas Tauberové.

V kvartetu hlavních rolí nemůže chybět postava Mefistofela, který v dané výseči ze slavného Goethova románu tahá za nitky všeho jevištního dění. Na nahrávce Mefista ztělesňuje významný basista daného období – Karel Kalaš. Pěvec, jenž představuje velkou epochu ještě před Eduardem Hakenem. Ale také žil deset let ve stínu oborově podobně zaměřené velké osobnosti Viléma Zítka. Jeho projev je zejména dramaticky působivý, muzikální, výrazem přesvědčivý.

Ch. Gounod: Faust a Markétka - Karel Kalaš (Mefisto) - ND 1955 (foto archiv ND)
Ch. Gounod: Faust a Markétka – Karel Kalaš (Mefisto) – ND 1955 (foto archiv ND)

Mimo hlavní kvartet postav Gounodovy opery je zajímavé obsazení obvykle mezzosopránového Siébela. Dirigent František Dyk zde prosadil svoji vizi Siébela, tedy mladý tenorový typ. Pak že to byl jen provozní dirigent! Takový by nijak neexperimentoval s obsazením. Naopak, Dyk zde předešel dobu, kdy se začal i na mezinárodních jevištích občas obsazovat Mozartův Cherubín lyrickým tenorovým hlasem. Tenorista Antonín Jeřábek v roli Siébela působí na snímku svěžím, lesklým tenorovým fondem s pěknými, plně koncentrovanými výškami. Díky Dykovi je zvukově pro historii opery zvěčněn! V Národním divadle zpíval lyrické obory, ale také dramatického Jíru ve Smetanových Braniborech. V roli Brandera na sebe upozorňuje barytonista Jan Soumar, rodák z jihočeského Vlachova Březí, který byl oblíben jako rozhlasový typ pěvce (obdobně jako Karel Leiss), ale v šedesátých letech působil také v opeře v Liberci a vytvořil zde i klíčové barytonové role. Držitel třetí ceny soutěže o Cenu Karla Buriana v Praze se ale do svazku Národního divadla jako sólista nedostal, z ryze generačních důvodů. Barytonový obor zde byl prostě v době jeho kumštýřského růstu plně a kvalitně obsazen. V menší roli Marty zaujme Marta Krásová, jedna z legend historie Národního divadla.

Na kompletu Gounodova Fausta zaujme soubor přídavků francouzských tenorových árií, jak se dochovaly v archivu pražského rozhlasu, ve formě bonusového CD. To byl skvělý nápad, již proto, že je zde prezentována interpretace Beno Blachuta v doslova vzácném snímku árie Jiřího z Bílé paní, z tvorby u nás takřka nehraného Daniela Francoise-Adriena Boieldieua. Tato árie (Přijď, ó zjeve skvoucí) – vzdor dosti zastaralému textu překladu – je v interpretaci Blachutově známá z vysílání rozhlasu jako doslovný drahokam! Je technicky imponující svými mezza voce a piany, plynoucími přirozeným legatem. Pro mne osobně toto Blachutovo podání vítězí nad podáním árie na kompletu světového tenoristy Petera Schreiera. Proto vítám, že se objevuje z prachu archivu rozhlasu konečně na CD. Dlouho ji totiž rozhlas v pořadech již nepoužil, ač jde o skvost, který Blachuta prezentuje v tom nejlepším světle. Ba řekl bych, že jde doslova o unikát. Marně ve světové tvorbě hledám u Blachuta tak perfektní dochovaný snímek, který by ukázal jedinečnost registrální struktury Blachutova lyrického fondu, jeho pěveckou virtuozitu v době, než začal být svými hudebními šéfy směrován více do dramatických oborů. Halévyho Židovka a velká árie Eleazara patří již k tomuto oboru, do kterého byl Blachut stále více pro tmavší barvu témbru obsazován. Jistě správně, vždyť dodnes je znám jako pojem takzvaný blachutovský obor, jímž se rozumí vzorová interpretace Dalibora, Lukáše, Dimitrije, Ctirada a Laca, tedy dramatičtějších partií.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gounod: Faust a Markétka - Pražský rozhlasový orchestr, F.Dyk 1950 (CD)

[yasr_visitor_votes postid="196679" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments