Mira Figarová, jedna z největších osobností brněnského baletu, by slavila sté narozeniny

14. srpna by se dožila úctyhodných sta let jedna z nejlepších českých baletních sólistek a jedna z nejvýznamnějších opor brněnského baletního souboru, paní Mira Figarová.

Významné osobnosti brněnské opery a baletu

Brněnská rodačka Mira Figarová byla pokřtěná jménem Miroslava, na baletních programech se ale setkáváme s křestním jménem Mira (někdy také Mirka). Od útlého dětství ji zlákal tanec. Navštěvovala v té době v Brně velmi populární rytmickou školu Elišky Bláhové, kde její učitelkou byla pozdější první profesorka moderního tance na tanečním oddělení brněnské konzervatoře, Lída Hyprová. Mirku ale lákal především klasický tanec. A tak když šestadvacetiletý ambiciózní šéf brněnského baletního souboru Ivo Váňa Psota v roce 1932 založil při divadle svou baletní školu, stala se Mirka Figarová její žákyní.

Výuka u Psoty, který se rozhodl vybudovat v Brně kvalitní moderní baletní soubor a potřeboval si vychovat budoucí tanečnice a tanečníky, byla systematická a náročná. Vedle klasického tance se tam vyučovala i gymnastika a folklórní tanec. Psota rovněž dbal u talentovaných žáků na určitou hereckou průpravu. Mirka Figarová slavila úspěchy ve školních představeních a v roce 1930 poprvé vystoupila na jevišti tehdejšího divadla Na hradbách (dnešní Mahenovo divadlo) v dětské roli v Psotově prvním brněnském uvedení baletu Vítězslava Nováka Signorina Gioventú.

O dva roky později, ve svých patnácti letech se Mirka stala elévkou baletního souboru. Mezitím ale Psota odešel do svého prvního zahraničního angažmá v Les Ballets Russes. Mladičká adeptka Terpsichory se rozhodla přesunout do Prahy, kde si svou baletní školu založila vynikající tanečnice a posléze šéfka Baletu Národního divadla, ruská emigrantka Jelizaveta Nikolská. Byl to od ní šťastný krok.

Nikolská sice patřila v mnoha směrech k nejkontroverznějším umělcům své doby, ale nelze jí nepřiznat osobitý vklad pro pozitivní vývoj českého baletu, zapůsobila jako tanečnice a významné byly i její zásluhy ve výchově mladých tanečnic a tanečníků. Podílela se na výchově budoucích významných osobností českého baletu. Patřil mezi ně ve dvacátých letech minulého století i Saša Machov.

Když Jelizaveta Nikolská připravovala reprezentativní program svého souboru na světovou výstavu do Chicaga, při níž soubor navštívil i další americká města, mezi nimi i New York, nastudoval pro ně Saša Machov několik tanečních čísel především na hudbu českých autorů. Machov sám se zájezdu nezúčastnil, protože byl tehdy plně zaměstnán ve svém působišti, v Ostravě. Zájezdu, který byl velmi úspěšný, se ale zúčastnila šestnáctiletá Mirka Figarová. Krátkou chvíli strávila jako tanečnice ve Vinohradském divadle, načež byla angažována do Baletu Národního divadla.

V Národním tančila v řadě představeních baletních i operních (bylo to v době, kdy členové baletu automaticky zabezpečovali taneční čísla v operách a balet tehdy ještě nebyl veden jako samostatné těleso, ale byl součástí operního souboru). Nikolská pověřila Mirku Figarovou řadou menších sólových úkolů, například v inscenacích Nedbalovy Pohádky o Honzovi a Polské krve či Delibesovy Coppélie.

Mladou tanečnici by v Národním divadle nepochybně čekala slibná kariéra. V létě se ale do Brna vrátil po několikaletém pobytu v cizině elánem a energií nabitý, získanými zkušenostmi velmi inspirovaný Ivo Váňa Psota a Figarová neváhala ani na okamžik a vyměnila Prahu za své rodné město. A rovněž toto rozhodnutí bylo pro ni velmi šťastné. Propojení pedagogických metod Psoty a Nikolské vybavilo Miru Figarovou ideálně pro její činnost. Dokonalá technika především ve sféře klasického tance, její půvabný zjev a jevištní přirozenost ji rázem postavily mezi protagonisty Psotova souboru.

Poprvé vystoupila už jako řádná členka divadla na brněnském jevišti dne 16. srpna 1936. Bylo to v první premiéře nové divadelní sezony, jíž byla poeticko-revuální férie Jaroslava Kvapila s hudbou Otakara Ostrčila Sirotek, která byla v Brně tehdy uvedena pod názvem Sirotkův sen. Inscenátory byli dirigent Antonín Balatka, režisér Rudolf Walter a choreograf Ivo Váňa Psota.V bohatě vypravené inscenaci účinkovali členové opery, činohry i baletu.

O měsíc později, 20. září 1936, se Mira Figarová poprvé představila ve své první velké sólové roli, kterou byla Kolombina v baletní části světové premiéry díla Bohuslava Martinů Divadlo za branou. Kolombinu si také zatančila v Schumannově Karnevalu, který byl součástí další Psotovy premiéry. Nesla název Baletní povídky o lásce a kromě jevištní realizace Schumannovy skladby na něm byly uvedeny Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova a Vzpoura hraček Gioachina Rossiniho, v níž vystoupila v roli Kankánové loutky.

Ve večeru nazvaném Divadlo 1787, jenž se skládal z děl Mozartových a Haydnových, tančila v Mozartových Maličkostech, které nesly název Malí uličníci, roli Princezničky. Jejím partnerem byl v Brně tehdy populární sólista Emerich Gabzdyl. Spolu se také setkali ve dvojici Pořadatelů plesu v novém Psotově nastudování Novákovy Signoriny Gioventú. Krátce na to se rozhodl Gabzdyl vyměnit kariéru předního sólisty ve městě, v němž si získal velkou oblibu, za riskantní, ale ve svých výsledcích velice záslužnou a úspěšnou dráhu budovatele baletu ve své rodné Ostravě.

V baletní verzi orchestrální skladby Ottorina Respighiho Ptáci, uvedené pod názvem Panstvo na dvoře, byla Mira Figarová představitelkou ústřední role Holubice. Jako sólistka vystupovala v té době v řadě operních premiér. Za všechny jmenujme její sólo v Gounodově Bacchanále ve Faustovi a Markétce.

Velmi významný byl pro Miru Figarovou rok 1938. Dekretem Zemského výboru byla jako první a poslední brněnská tanečnice jmenovaná oficiálně primabalerinou. Dominovala jako sólistka spolu s Psotou v jeho výborné inscenaci Dvořákových Slovanských tanců. Toto představení, jehož premiéra se uskutečnila v tragických podzimních dnech roku 1938, konkrétně dne 24. září, se stalo manifestací Národní jednoty. A den před koncem roku 1938 zahájila svým Prologem Mira Figarová slavnou Psotovu světovou premiéru Prokofjevova Romea a Julie.

Brněnský baletní soubor se stejně jako celé divadlo v době protektorátu výrazně orientoval na český repertoár. Vedle Nedbalových baletů Z pohádky do pohádky a Hloupý Honza se na repertoáru objevila Česká svatba, Novákova Slovácká suita. V těchto inscenacích byla Mira Figarová pověřena závažnými a obtížnými sólovými úkoly, které bravurně zvládala. V Petruškovi Igora Stravinského se představila v roli Panenky. V poslední Psotově inscenaci před jeho druhým odchodem do ciziny, kterou bylo Mistrem výrazně upravené libreto slavného baletního díla, tančila spolu s ním ústřední sólový pár.

Poté, co nacisté násilně v listopadu 1941 uzavřeli české divadlo v Brně, přešla do Olomouce, kde se stala sólistkou německého Městského divadla v Olomouci. Tančila také na zájezdových vystoupeních pro české publikum. Po osvobození se Mira Figarová okamžitě vrátila do Brna. Spolu s novým šéfem souboru Josefem Judlem byli sólovými tanečníky v prvním představení divadla, kterým bylo Balatkovo a Wasserbauerovo nastudování Prodané nevěsty 25. května 1945.

V Judlových inscenacích se setkala s řadou inspirujících skvěle zvládnutých úkolů. V novém nastudování baletu Z pohádky do pohádky byla Princeznou Zlatovláskou, tančila sóla v jeho pojetí Dvořákových Slovanských tanců, v baletních novinkách brněnského skladatele Karla Horkého se představila jako Princezna v Lastuře a Klýtia ve Slunečnici. V Délibesově Coppélii si zatančila Svanhildu.

V roce 1947 se do Brna vrátil úspěchy ověnčený Ivo Váňa Psota. Pro svůj úvodní večer, který se konal 6. listopadu, si vybral Romea a Julii a vedle něj realizoval Borodinovy Polovecké tance, ve kterých se Mira Figarová blýskla v náročném sólu Polovecké ženy. Psota moc dobře věděl, jakou uměleckou osobnost má ve svém souboru v Miře Figarové, a proto pro ni připravoval úkoly „šité přímo na tělo“. Svůj půvab a technickou dokonalost prokázala v inscenacích Chopinových Sylfid a Straussova Plesu kadetů.

Samostatnou kapitolu tvoří v té době ne zcela obvyklá baletní inscenace velké symfonické skladby. Stala se jí Pátá symfonie Petra Iljiče Čajkovského c moll. Psota se s pokusem o baletní ztvárnění setkal už při svém prvním zahraničním působení v ruském baletu. Nyní se o ně pokusil sám. Zcela v duchu tehdejší vítězné ideologie ji pojal pod názvem Symfonie života jako oslavu cesty k šťastným zítřkům, v něž tehdy mnozí tak nadšeně věřili. Nad obsahem díla si dnes můžeme povzdechnout, pousmát se anebo i trochu zaslzet nad tehdejšími postoji. Ale inscenace přinesla řadu vynikajících individuálních tanečních výkonů, jež byly po právu oceněny na tehdejší Divadelní žatvě. Čestné místo mezi oceněnými měla Mira Figarová, které se dostalo rovněž uznání za její výkon v Plesu kadetů. Poněkud zvláštně až pikantně působí, že v programu večera byla Symfonie života doplněná Rossiniho populární Vzpourou hraček, ve které Mira Figarová spolu s Miroslavem Kůrou vytvořili brilantní pár.

Psota se vrátil i ke své úpravě Labutího jezera. Uvedl ji v pozměněné podobě, jež opět byla dost silně poznamená dobovou ideologií. Mira Figarová v ní ztvárnila roli záporné hrdinky, Kněžny kouzelnice. Poté se brněnským baletním fanouškům představila v roli Cizinky v novince Král Ječmínek, k níž napsal libreto člen souboru Václav Kokšál.

Ve Spící krasavici, kterou považoval Psota za jeden ze svých stěžejních úkolů, jí byla svěřena role Dobré víly. Doslova několik dní před premiérou Ivo Váňa Psota ve svých necelých čtyřiačtyřiceti letech zemřel. Jeho dílo Psotovi žáci pietně dokončili. Inscenace byla na repertoáru několik let a o dvanáct let později ji revitalizovali Věra Vágnerová s Rudolfem Karhánkem.

Po Psotově smrti jeho žáci a následovníci znovu přivedli na jeviště některé jeho úspěšné choreografie. Mira Figarová si znovu zatančila v Chopinových Sylfidách, Borodinových Poloveckých tancích či v Gounodově Bacchanále. Sama se jako choreografka a současně jako interpretka ústřední ženské role úspěšně prezentovala v Čajkovského Italském capricciu. V Chačaturjanově Maškarádě se výtečně vypořádala s dramatickou rolí Baronesy.

V choreografii hostující Niny Jirsíkové vytvořila Mira Figarová ústřední ženskou roli Tao Choa v Glierově dobově silně poplatném, ale sólistům výborné příležitosti pro prezentaci jejich kvalit poskytujícím baletu Rudý mák.

V roce 1955 se k Labutímu jezeru v Brně vrátil tehdy u nás hostující sovětský choreograf Aleksandr Romanovič Tomskij. Uvedl je v klasické podobě a Mira Figarová si v něm zatančila Odilii a působila rovněž jako asistentka choreografa. Spolu s Věrou Vágnerovou, Jiřinou Šlezingerovou a Bohumilem Čeganem se podílela na premiéře nového nastudování Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky. V původní baletní novince Jaroslava Doubravy Don Quijote byla představitelkou Ženy Smrti.

V tehdy velmi populárních Asafjevových Plamenech Paříže, se kterými brněnský soubor hostoval ve Francii, ztvárnila dvě role, děvče z lidu Terezu a herečku Mireille de Potiers. Se zajímavým úkolem se setkala v postavě Belle Epine v Nermutově choreografii Brittenova Prince ze země pagod. Její poslední rolí byla Fieta v Karhánkově choreografii baletu ázerbájdžánského skladatele Kara Karajeva Cesta hromu.

Mira Figarová byla autorkou choreografie k řadě operních inscenací, připomeňme například Prodanou nevěstu, Carskou nevěstu Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova či Pikovou dámu Petra Iljiče Čajkovského nebo Offenbachovu operetu Krásná Helena. Jako choreografka (Prodaná nevěsta, Rusalka) se také představila v divadle v rakouském Linci, kde po dlouhou řadu let byl protagonistou operního souboru její manžel, basista Zdeněk Kroupa. Počínaje rokem 1946 působila velmi úspěšně po tři desítky let jako profesorka klasického tance na tanečním oddělení brněnské konzervatoře, v prvních sedmi letech jako jeho vedoucí.

Během své umělecké kariéry obdržela řadu ocenění a vyznamenání. Připomeňme alespoň ta nejvýznamnější z poslední doby. V březnu 1997 jí byla na jevišti Národního divadla předána Cena Thálie za celoživotní umělecké mistrovství, poté jí byla udělena Cena města Brna a v roce 2002 se stala čestnou občankou svého rodného města.

I ve vysokém věku si Mira Figarová udržovala elán a chuť do života, byla pravidelnou návštěvnicí baletních premiér a pečlivě sledovala aktivity svých následovnic a následovníků. Zemřela 12. ledna 2013 ve věku nedožitých šestadevadesáti let. Je pohřbena na brněnském Ústředním hřbitově. Náhrobek z roku 2014 je dílem akademického sochaře Petra Jedličky.