Vzniká množství ‘avantgardní hudby’, která je naprosto konformní, říká Hanuš Bartoň

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Hudba Hanuše Bartoně má, jak se říká, skvěle zvládnuté kompoziční řemeslo ve všech parametrech a díky tomu velký výrazový rejstřík, emoční rozmanitost a dynamiku, přirozený průběh, sluchovou čitelnost. Tvůrčí složka je zkrátka dobře ukotvena. Je to vidět už na jeho raných skladbách nejen pro komorní obsazení, ale i orchestr. Bohužel, pro posluchače je na YouTube (tedy snadno) dostupná jen malá část. Samozřejmě, existují i nahrávky na CD, ale ty už se dostanou k posluchačům, kteří o skladateli vědí.

Hanuš Bartoň (foto archiv umělce)

Tohle je, myslím, první rozhovor s vámi pro Operu PLUS, takže se zeptám, co vám dalo z vašeho dnešního pohledu studium na konzervatoři a vysoké škole a v čem vidíte smysl sebe jako zkušeného pedagoga dnes?
Na konzervatoři šlo samozřejmě hodně o řemeslo. Musel jsem absolvovat všechny obvyklé disciplíny jako harmonii, kontrapunkt a další. To je dodnes něco jako absolutní nutné minimum, má-li být skladatel brán vážně. Byl jsem žákem prof. Ilji Hurníka. Vzpomínám na něj s velikým respektem hlavně kvůli jednomu jeho názoru, který jsem přejal, přestože jsem vlastně přirozeně tíhl k jinému stylovému zaměření než on. Je to smysl pro obsahový potenciál už těch nejmenších hudebních myšlenek. Vždy posuzoval, jestli to je „silný nápad“. Tady záleží hodně na subjektivním pohledu, ale na druhou stranu jedině pod tímhle zorným úhlem má jakákoliv debata o skládání smysl. Řemeslo můžeme racionálně analyzovat, objevit chyby i „chyby“ – které ve skutečnosti znamenají pozitivní obsahový přesah přes pouhou konvencionalizovanou (tím vlastně už spíše muzeální) stránku řemesla. Podstata „nápadu“ v Hurníkově pojetí, ať už tomu říkáme jakkoliv, se ale takto analyzovat nedá, není převoditelná na pouhý „řád“.

Na HAMU pro mne byly ohromně obohacující zejména lekce prof. Svatopluka Havelky, které daleko přesahovaly pouhé hudební školení a přes hudbu se nakonec dotýkaly otázek estetiky, filosofie a náboženství. Byla tam výborná profesionálně kolegiální atmosféra. Nedá se to z pochopitelných důvodů, hlavně kvůli tehdejší ideologicky podmíněné izolaci, srovnat s dneškem. Ale debaty studentů a pedagogů vlastně byly v době, kdy jsem tam studoval, docela otevřené a názorové tábory se až tak nelišily od současnosti. Hodiny u mých pedagogů na konzervatoři a na HAMU mi daly hodně po odborné stránce, zároveň mě paradoxně dovedly k poznání, že komponování se jako celistvá disciplína exaktně naučit nedá. To sice nejde u žádné tvůrčí disciplíny, ale u toho skládání nás možná více než v jiných oborech neustále dohání latentní, ale neodbytný a v našem skladatelském mikrosvětě podivně zbytnělý dualismus „řemeslo versus individualita“.

Má to být právě to kvalitní předání řemeslného základu, nebo spíš dnes rovnou hledáte společně se studenty tu jejich specifickou cestu, protože jsou víc netrpěliví? Nabádáte je k celoživotnímu vzdělávání, nebo spíše k introvertní soustředěné práci? Někteří skladatelé dnes absolvují jeden workshop za druhým. Umí pak o hudbě výborně mluvit, ale občas tak trochu ztratí sama sebe… Na druhou stranu, pohled odjinud může být užitečný.
Být skladatelem je podivná profese. Není to jako stát se třeba chirurgem. Chirurgie je obor, s nímž je svázána mnohem větší okamžitá odpovědnost. V případě neúspěchu my sklidíme ostudu, navíc se můžeme tvářit, že nás „veřejnost nepochopila“, což je dobré alibi. Chirurg riskuje mnohem víc. Také na sobě musí stále pracovat, ale ten „řemeslný základ“ je v jeho oboru mnohem jasnější. Student nesloží zkoušku z anatomie a chirurgem se prostě nestane. U nás je větší tolerance. Musí být, protože není úplně jasné, co je vlastně řemeslo, a co je „něco nutné navíc“. Fundamentální otázka je, lze-li to vůbec u uměleckého oboru rozdělit.

Základem vzdělání skladatele byly v minulosti kontrapunkt a harmonie, tedy vlastně teoreticko-řemeslné disciplíny. Jinak se „studovalo“ tak, že učedník svému mistrovi dělal generálbas, rozepisoval party, pak mohl třeba složit i sám nějakou epizodní část větší skladby. To by dnes opravdu nešlo. Na druhou stranu v komerční filmové a populární hudbě existuje také dělba práce. Něco dost podstatného se tedy změnilo. Myslím, že to, co se považuje za tradiční řemeslné disciplíny – hlavně harmonie, kontrapunkt, formy – má stále své nezastupitelné místo, třebaže to v praxi už dnes ve velké oblasti hudby funguje dost jinak. Jsou v nich ukryty určité nadčasově platné principy, které se dají transformovat vlastně do jakéhokoliv abstraktního zvukového umění. Je to i dobré síto mentální kapacity adepta skladby. Prostě někdo, kdo v našem kulturním prostoru není schopen prakticky zvládnout požadavky klasické harmonie, ve mně nebudí důvěru. Výmluvy, že už to takto nefunguje, neuznávám. Přesvědčil by mě jen ten, kdo by náhradou nabídl všeobecnou teorii současné harmonie, která by se dala okamžitě použít jako ucelená nauka nahrazující klasické učebnice a nabízející podobně celistvý soubor cvičných příkladů. Bohužel o ničem takovém nevím.

5 2 votes
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments