Vzniká množství ‘avantgardní hudby’, která je naprosto konformní, říká Hanuš Bartoň

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Otázka řemesla je ale mnohem zapeklitější. Co se zdánlivě dobře školenými uchazeči, kteří jsou vedeni v přesvědčení, že umějí-li právě zmíněné obligátní podpůrné disciplíny, řemeslo „už mají v kapse“? Při výuce na konzervatoři, kde učím rozbor skladeb a tzv. kompoziční techniky, někdy vznikají dost zvláštní situace: na hodinách se setkávají skladatelé klasické kompoziční větve a populární hudby. Ti populární jsou vybaveni znalostmi navozujícími úplně jiný obraz skladatelského řemesla. Jsou totiž jako ryby ve vodě v terminologii a v užívání současné zvukové techniky, zatímco „dobře vyškolený klasik“ někdy neví, o čem je řeč. To je ale neúnosné, bez znalosti současných zvukově technických možností se skladatel v živé praxi neuplatní. I v té klasicky psané hudbě (partitura, živé provedení), dnes umět řemeslo znamená mnohem víc než jen znalost historických disciplín. Skladatel musí mít pojem o všech důležitých „moderních“ směrech a estetikách, některé z nich aktivně ovládat podobně, jako umět vypracovat cvičení z kontrapunktu. Musí umět zacházet s hudebním softwarem různého zaměření. Musí být neustále v kontaktu s aktuálním děním, znát zajímavé skladby zahraniční i tuzemské. Měl by mít přehled o komerční sféře i o náročnějších podobách populární hudby. Ta dnes vlastně hýbe světem. Když si ale uvědomíme, co všechno vlastně „musí“ znát, aby byl profesionálem, tak zjistíme, že to vlastně nejde. To by nemohl dělat už nic jiného, než se vzdělávat, nebo by den musel mít víc než 24 hodin. Takový nápor informací navíc nikdo mentálně nemůže vstřebat, pokus o to může dokonce ohrozit zdraví. Takže řemeslo se vlastně učíme všichni za pochodu. Praxe nám jen zřetelněji než v době starých mistrů ukazuje, že tvůrčí a řemeslný aspekt tvorby je vlastně dvojí úhel pohledu ke stejnému cíli. Ta podvojnost je ale životodárná. Redukce skladatelské práce na „řemeslo“, zejména jen v té tradiční podobě, je chybná. Tvrzení, že „řemeslo“ svazuje „originalitu“, je také chybné. Momentálně je tento myšlenkový extrém vlivnější, a proto nebezpečnější. Největší chyba je však jiná: alibisticky – v duchu dnes módního zpochybňování historicky osvědčených samozřejmostí – odmítnout dvojí pohled na skládání hudby jako klam. Bylo by to jako odmítat obyčejné hodinky v případě měření trvání cesty do školy s poukazem na to, že to – „relativisticky vzato“ – není přesné, a tento irelevantní, i když pravdivý, fakt doplnit rovněž „správným“ tvrzením, že když jakožto aktivní subjekt na ty hodinky koukám, výsledek pozorování tím zkresluji… Mluvit jinak o „řemesle“ a v jiném režimu o emocionální, obsahové nebo společenské rovině hudby má pořád smysl. To řemeslo ale musíme znovu aktuálně pochopit, citlivě předefinovat. Je to otázka času a vývoje, otevřené odborné diskuse, ne nějaké převratné nové teorie.

Zaujala mě otázka týkající se přesycenosti studentů nesčetnými workshopy a podobnými akcemi. Podle mě je ten problém trochu širší. Díky komunikačním možnostem a zcela nebývalému objemu informací k dispozici se to netýká jen začínajících skladatelů. Některé večery trávím sám u počítače, nechám se vést „moudrostí internetu“, a on zdánlivě moudrý je. Díky němu znám hudbu, o které bych v předinternetové éře neměl sebemenší ponětí. Objevil jsem autory a skladby, které bych jinak nikdy nenašel, žánry, které jsem dřív „nesnášel“ a dnes v nich nacházím podněty pro vlastní tvorbu. „Kultura sítě“ ale přispívá k eskalaci jednoho legračního jevu. Tradičně, ve smyslu idejí 19. století, oceňujeme „originalitu“ a „epigonství“ bereme jako nutný „odpad“ nebo v lepším případě „podhoubí pro génie“. Přitom máme za to, že všichni usilují o to, stát se „génii“, a jen málo komu se to povede. Mnozí skladatelé – géniové vlastně ale psali hudbu, která se po nich žádala, ideál „revolucionáře“ v hudbě je poměrně pozdní představa, velmi důkladně do praxe přenesená avantgardami 20. století. Dnes dochází k paradoxnímu jevu: doba a naše profesní skupina žádá „revoluční“ díla v duchu avantgard. Tento ideál má své už konvencionalizovné atributy, zvukové, estetické, grafické – co se týče vizáže partitury, percepční – má svoji, jak je dnes módní říkat, „sociální bublinu“ a rituály. Vzniká množství „avantgardní hudby“, která je ve skutečnosti naprosto konformní. Reprezentuje pravděpodobný nejúspěšnější model, který může při prvním pohledu do partitury zaujmout porotce velkých soutěží (oni na posouzení totiž nemají neomezený čas), nebo může vyvolat souhlasné mručení festivalové odborné veřejnosti oceňující „erudici“ mladého skladatele. Ta erudice spočívá ale často hlavně ve znalosti prostředí, v němž se adept pokouší uplatnit, ve schopnosti odhadnout, co se esteticky očekává, a ve výborném zvládnutí notačního programu. Čím uživatelsky „přívětivější“ je software, tím jsou na pohled efektnější, ale také více uniformní výsledky. Slabší povahy si totiž neuvědomí, že jsou (ovšem nejen notačním programem) „směrovány“. To se samozřejmě netýká těch, kterým nejde jen o okamžitý úspěch ani těch, kteří ho dosáhli „poctivě“.

Nakonec mi výuka skladby vychází tak, že s pomocí dost podrobné analýzy vznikající hudby studentů se snažím přijít na to, co oni sami chtějí vytvořit a pomoci jim to zformulovat lépe, než v čerstvě přinesené verzi skladby. Někdy to nejde, vzájemně se míjíme. Není to příliš časté, ale pak je lepší, když student třeba pokračuje s jiným pedagogem.

Hanuš Bartoň (foto archiv umělce)

Když si poslechneme skladby s klavírem, které sám realizujete, tak se zdá, že v nástroji nacházíte velké výrazové možnosti, jste s ním sžit např. v Baladě pro piano, v Míjení času… Komponujete u klavíru?
Klavír je moje druhá hlavní umělecká profese. Natočil jsem desítky současných skladeb a účinkoval na spoustě koncertů soudobé hudby. Z důvodu jakési „osobní hygieny“ se snažím nezanedbávat ani historický repertoár, který je u většiny kolegů – klavíristů základem jejich interpretační činnosti. Na tomto poli se snažím věnovat spíš pro mě zajímavým, ale celkově zanedbávaným skladbám a autorům. Nahrál jsem třeba dvě CD z tvorby J. L. Dusíka. Jako skladatel se klavíru přirozeně věnuji, ačkoliv počet mých sólových klavírních skladeb je poměrně skoupý.

Na klavíru mě zajímají jeho zvukové možnosti, a nemyslím tím zrovna tzv. rozšířené techniky nebo možnosti preparovaného klavíru, i když i to používám. Klavír má asi ze všech nástrojů nejbohatší repertoár, zároveň ale obecně sdílená představa klavírního zvuku je tím hodně ovlivněna. Všichni si klavír s trochou nadsázky představují jako ideální provedení Chopina (jeho hudbu mám moc rád). Jako skladatele i klavíristu mě nejvíce zajímají zvukové možnosti klavíru v jeho základní podobě, bez preparace, bez hraní ve strunách apod. Pořád objevuji, co tam zůstává neobjeveno. Pokusil jsem se některé své „objevy“ využít už dost dávno v devadesátých letech minulého století v cyklu klavírních etud. Dovolí-li koronavirus a příslušné orgány, představím konečně etudy 13. dubna 2021 na koncertu Umělecké besedy.

U klavíru komponuji podle potřeby. Někdy je to prospěšné. Jako skladatel s rozvinutým relativním (nikoliv absolutním) sluchem, občas potřebuji kontrolu znějícího výsledku. Fyzický kontakt s nástrojem poskytuje výrazně jinou zpětnou vazbu, než informativní přehrání zápisu z počítače. Píšu-li skladbu pro klavír, nejde to jinak, než u klavíru.

Zdá se, že se vám hudba spojuje s filosofickými nebo psycho-sociálními tématy, např. právě v onom Míjení času, nebo Tříšti, Periferním vidění, téma v Golemovi apod…
Názvy skladeb mi dělají potíže. Nemám básnickou imaginaci. Pojmenování vymýšlím, až když skladbu dopíšu a je to s trochou nadsázky tak těžké, jako napsání partitury samotné. Většinou vycházím z dojmu, kterým na mě dokončená skladba při revizi celku zapůsobí. Skoro nikdy nemám předem připravený „příběh“, ani nějaký technický plán, projekt. Někdy ale mám dost jasnou představu jakéhosi tvaru. Kdybych měl výtvarný talent, uměl bych to namalovat. Mé výtvarné schopnosti jsou ale pod úrovní 1. stupně základní školy, takže to namalovat neumím. Jen jednou jsem dostal jedničku z výtvarné výchovy za autoportrét, maloval jsem ale vázu s kyticí (úsměv).

Mám docela rozsáhlé studie ke skladbám ve formě číselných posloupností. Kdyby to viděl matematik, asi by se lehce nebo spíš hodně pousmál. Mně to ale pomáhá.  Pořád o všem uvažuji: o hudbě, světě, přírodě, politice, lidech. Povahou jsem individualista, dokonce možná asociál a hlavně odpůrce všeobjímajících a spasitelských teorií týkajících se umění i života. Nejsem věřící, ale k víře mám naopak oproti moderním mesianismům velký respekt. Zrovna tak nemám rád myšlenkové koncepty vycházející principiálně z relativizace jakéhokoliv tvrzení nebo faktu od počátku. To vše se určitě do hudby nějak promítá.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


4.8 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments