Mladí lidé, riskujte, hrajte na plný plyn! Vzkazuje violoncellista Tomáš Jamník

Jste tak temperamentní, zvídavý a společenský člověk od narození, nebo se na vás v dobrém podepsali rodiče, první učitelé?
V dětství jsem byl spíše introvertní povahy. Společnost jsem vysloveně nevyhledával, spíš ji z odstupu pozoroval. Zlomilo se to až na hudebním gymnáziu, kde jsme měli úžasnou třídu. Z té doby mi zůstávají blízcí přátelé a už tehdy jsem měl to štěstí tam potkat svou budoucí ženu.

To je šťastný nález. Jak jste si „našel“ violoncello?
U nástroje to láska na první pohled nebyla. Dlouho jsem vhodný nástroj hledal. Ještě jako student na HAMU jsem měl možnost si vybrat ze dvou krásných nástrojů ze státní sbírky. Na jeden tehdy hrával Miloš Sádlo, na druhý Saša Večtomov. Přilnul jsem k tomu Večtomovovu, možná i proto, že je to pro mne stále nejoriginálnější český cellista. Pak jsem ovšem musel nástroj vrátit a nastala dlouhá doba hledání. Co měsíc jsem hrál na jiný nástroj. Dobrá zkušenost, ale nikomu to nepřeji. Příběh nakonec dopadl šťastně. V Berlíně, kde v současnosti žiji, jsem našel úžasný starý italský nástroj, který se nakonec podařilo koupit díky štědrému přístupu českého milovníka umění. Jsem za to opravdu moc vděčný a neberu to jako samozřejmost.

Když se vrátíme k době, kdy jste ve 21 letech vyhrál soutěž Pražského jara, viděl jste poté bezprostřední dopad? Hned se vám ozývaly orchestry, podepsal jste smlouvu u Supraphonu. Musel jste vyvíjet úsilí vy, nebo přišli sami?
Byl to rozhodně zlom. Úsilí jsem musel vyvíjet spíše směrem, abych byl na všechny ty koncerty, které mi spadly do klína, připravený. Můj pan profesor Škampa mne hned po soutěži varoval, že teď už nemohu zahrát nikde špatně. Bral jsem si to k srdci. Byla to skvělá doba. Ohromné množství koncertů, do toho nahrávací smlouva, první agenturní zastoupení. Určitě bych nikdy nemohl dál rozvíjet svou sólovou kariéru bez Pražského jara.

Setkáváme se s mladými na konzervatořích a zajímá je, jak se tzv. „začíná kariéra.“ Často si stěžují, že nemají dostatečnou zpětnou vazbu po soutěžích, konkurzech a nevědí, co zlepšit. Nemohou najít agenty, kteří by jim vyhovovali. Jak „začít kariéru“? Co je důležité?
Zmínila jste mnoho problémů a každý by vydal na jeden rozhovor. Co se začátku kariéry týče, tak tam bych skoro řekl, že rozhoduje energie, se kterou se do toho položíte. Buď svým schopnostem věříte a hrajete vabank, nebo do toho jdete opatrně a dostanete se daleko, ne však úplně nejdál. Mladí lidé, riskujte, hrajte na plný plyn! Na odpočinek máte čas později, třeba po třicítce (úsměv).

Co se neúspěchu na soutěžích nebo konkurzech týče, vidím tam dva problémy. Ten první je připravenost. Uspět na konkurzu je otázka nejen hráčského umu, ale také psychologie, vhodné stravy, skvělého time-managementu. Prostě, tohle se musí systematicky učit už na školách. Lepší se to, ale stále nejsme v ideálu.

Ten druhý problém je, že mladí lidé jsou už od prváku nuceni pracovat, aby mohli studovat. Neexistuje síť podpory, stipendií, ať už sociálních či talentových. Německá univerzita, na kterou jsem přišel, mi dala hned první den brožuru s abecedním seznamem snad stovky institucí, které poskytují stipendia. Do týdne jsem jedno z nich získal a mohl naplno studovat celé tři roky. Tohle tu nevidím. Je to systémová chyba. A co se agentur týče, to je to samé. Mělo by jich být víc. Snažíme se to změnit. Letos jsme založili malou “butikovou” agenturu Makropulos, která má svůj talentový program. Chceme inspirovat další.

Co hrajete nejraději? Sólově, komorně, s orchestrem? Nebo právě ta pestrost je vám blízká?
Tipujete správně, mám rád pestrost. V sezóně se snažím mít připraveny dva tři koncerty s orchestrem, které pečlivě nastuduji a mohu se s nimi stoprocentně prezentovat. Stejně tak mám připravené kombinace recitálových programů, ať s klavírem nebo třeba nově s houslemi s Josefem Špačkem. Na sólo dochází také, ale toho je zatím nejméně. Co se repertoáru týče, mám pravidlo, že v sezóně chci uvést minimálně jednu premiéru skladby. Už se mi to daří osmou sezónu za sebou. Ideál by však bylo takových premiér uvádět alespoň deset.

Kde vystupujete nejraději? Lákají vás například asijské země a jejich publikum? Dá se tamní prostředí srovnat s tím naším?
Miluji Japonsko! Mám tam hodně přátel a označuji ho za svůj „druhý domov“. Naší dceru jsme druhým jménem pojmenovali po nádherném městečku Nara, kde po ulicích neběhají toulaví psi, ale krásní malí jelínci. Ale láká mě i ta profesní stránka věci. Japonci milují českou vážnou hudbu. Koncerty bývají vyprodané a po koncertě stojí frontu na váš podpis jako na kapelu Beatles. Začínám objevovat další destinace. Několikrát jsem vystoupil i v Jižní Korei, která je také nádherná, o něco méně exotická, ale taky velmi přátelská. V dalších zemích jsem byl jen sporadicky. Co mě rozhodně čeká, je první významný kontakt s Čínou. Prý tam nyní účinkuje čtyřicet miliónů klavíristů a klavíristek, tak tam chci spočítat hráče na violoncello (úsměv).

Znáte nejlépe hudební život v Německu a u nás. V první vlně omezení v souvislosti s Covid 19 jste poukazoval na to, že v Německu se se situací administrativně vyrovnávali rychleji. Umělci snáze věděli, co mají dělat, kde má smysl hledat pomoc. Proto jste inicioval spolu s Václavem Luksem vznik SUK (Sdružení umělců klasiky), protože tzv. umělci na volné noze to nemají snadné ani ve vážné hudbě.
SUK jsme iniciovali jako platformu, ve které se mohou hudebníci rychle zorientovat a domluvit, jak si navzájem pomoci, resp. jak nejlépe jít vstříc pomoci státu. V první vlně se nám podařilo pomoci prosadit úpravu “pětadvacítky”, aby se dostala k širšímu profilu příjemců, především pedagogům. Nyní jsou bohužel podmínky nastaveny přísněji a objevují se případy lidí, kteří nejsou v ideální situaci a nedosáhnou na žádnou formu státní podpory. Snažíme se to řešit a postupně dáváme dohromady informace o alternativních zdrojích pomoci.

Jak se cítíte v této době? Vidíte na ni i něco optimistického?
Já jsem celoživotní optimista, takže já vidím v tomto současném zmaru i spoustu dobrého. Lidé si už podruhé trochu odpočinou a třeba si z toho udělají zvyk. My jsme to tak s rodinou udělali a teď každou sobotu “výletíme” v okolí Berlína. Je to nádhera. Výhody jsou i čistě umělecké. Hledají se nové způsoby oslovení publika. Nemyslím teď úplně streamy, které nás nespasí, ale spíše obecně přístup k hledání publika a cílení obsahu. Tendence k “zelenější” politice ve vážné hudbě jsme viděli už před Covidem, teď se to ještě zrychlí. Průkopníkem v mnoha ohledech je pro mne Německo, které se se současnou situací vypořádává bravurně. V tuto chvíli, kdy se u nás stěží sejdete s přáteli na sklenku vína, tam stále běží opera. Takový malý zázrak.

V Německu na závěr zůstaneme. Ve středu 28. října jste absolvoval  důležitý debut s Berlínskou filharmonií. Jak se cítíte?
Moc jsem si to užil! Zrovna jsem přišel na krásnou věc. Ve velkém sále Berlínské filharmonie jsem naposledy hrál před osmi lety, tehdy jako řadový hráč. Dirigoval Mariss Jansons a hráli jsme díla Smetany, Dvořáka a Martinů se sólistou Frankem Peterem Zimermannem. Bylo to tehdy to nejkrásnější rozloučení s Berlínskou filharmonií, pro mne i s orchestrálním hraním. Tehdy jsem si dal slib, že chci dotáhnout sólovou kariéru ještě někam dál. A teď nemohu uvěřit, že jsem v tom sále opravdu vystoupil jako sólista – a opět se hrál Smetana, Dvořák a Martinů, tentokrát jeho první cellový koncert! Skoro jako kdybych jen zmáčkl tlačítko “pauza” (úsměv). Je to opravdu splnění snu. Někdy stojí za to mít sny trochu šílené!

Děkuji za rozhovor a přejeme ať se daří.

Tomáš Jamník: Vynikající český violoncellista, *3. března 1985 v Praze, v současnosti žijící v Berlíně. V roce 2006 zvítězil v mezinárodní hudební soutěži Pražského jara, kde obdržel řadu dalších zvláštních cen – Cenu Českého rozhlasu, Cenu Olega Podgorného, Cenu Nadace Gideona Kleina, Cenu Nadace Pro Harmonia Mundi a Cenu Nadace Život umělce. Stal se také držitelem zvláštní ceny na soutěži Pierre Fournier Award 2011 v Londýně.

Pravidelně spolupracuje s významnými domácími i zahraničními orchestry, soubory a vynikajícími sólisty. V r. 2007 nahrál s I. Kahánkem debutové album u firmy Supraphon (díla Janáčka, Martinů, Kabeláče). V r. 2010 natočil se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a dirigentem T. Netopilem pro Supraphon kompletní dílo A. Dvořáka pro violoncello a orchestr, později i kompletní Dvořákovo dílo pro violoncello a klavír. Aktuálně se ujímá nové edice Dvořákova violoncellového koncertu A dur pro nakladatelství Barenreiter. Rozsah jeho repertoáru sahá od baroka po současnou, zejména českou tvorbu.

Od r. 2010 působí dlouhodobě v Německu, kde rovněž po absolutoriu na HAMU studoval. Je zakládajícím členem Dvořákova Tria, uměleckým vedoucím Akademie komorní hudby a uměleckým ředitelem Ševčíkovy akademie. V r. 2016 spustil projekt na podporu domácích koncertů vážné hudby. Za Covidové krize se zapojil do vytvoření platformy SUK.